Tři
14.12.2014
Máme dvě děti. Mít dvě děti je totiž NORMÁLNÍ. Jedno je málo, to vám řekne každý odborník na cizí životy, jedno je totiž rozmazlený spratek. A tři děti to už je zas moc, to už jsou trochu divní ti rodiče. Chudáci děti. Žádné drahé kroužky, žádné dovolené u moře, prostě zkažený celý život.
Dvě děti jsou praktické: dvě ruce, dva rodiče, dva/dvoji prarodiče, vejdeme se do auta i do bytu, rodinné vstupné 2+2, akce 1+1 zdarma. Prostě sudé se líp počítá, krom toho máme i ten adorovaný "páreček". A začíná to být i pohoda: děti už jsou větší, už je s nimi domluva. Řeknou, co chtějí, nechtějí. Jsou parťáci, hrajou si spolu, mají se rádi. Podobné zájmy, podobná výkonnost, tak už se vzájemně neomezují. Kočár je ve sklepě, Manducu jsem poslala do světa - už žádné dítě nenosím, chodí samy. Spí celou noc, jsou způsobilé k tomu býti hlídáni několik dní. Samy si řeší své vyměšování. Začínám se nadechovat a vše je růžové jak v reklamě na prací prášek. Krom toho bych se měla poohlížet po práci - nejsem nejmladší a i dvě děti budou dostatečný handicap na trhu práce. I s dvěma dětma jsem dost hysterická, být ženou v domácnosti mě vlastně nebaví a s dětma to obecně moc neumím. Je čas vyrazit do světa, být doma je přeci tak nemoderní, je třeba se emancipovat. Každá žena má toužit po kariérním uplatnění nebo to alespoň předstírat.
Krom toho nesnáším poblité a opatlané svršky svoje i dítěte, miminkovský pláč z neidentifikovatelného důvodu a ještě že už je za námi i nejhorší období lezců: nelze to vypustit kdekoli, ale pohyb už to vyžaduje. Noční kojení? Ještě teď se mi ježí všechny chlupy po těle. Rozhodě při cestách MHD nijak nepostrádám kočárek a ty víkendy a dovolené, kdy s sebou nemusíme tahat dětskou jídelní židli, cestovní postýlku, kočár, balíky plen, kdy nemusíme řešit přesnídávky a šlichtičky k obědu, to vám je taková úleva! Nebolí mě záda od kojení ani nošení přerostlého mimina. Prostě je to jasné, už nás čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty. Vstříc lepším zítřkům!
Je to jasný jak facka a stejně to nepomohlo... Takže kdo to ještě nevíte, tak v dubnu se obloukem vracíme na začátek. K poblitým věcem, přerušovanému spánku a bolavým zádům. Pracovní název je zatím Schrödingerova kočka.
Máme dvě děti. Mít dvě děti je totiž NORMÁLNÍ. Jedno je málo, to vám řekne každý odborník na cizí životy, jedno je totiž rozmazlený spratek. A tři děti to už je zas moc, to už jsou trochu divní ti rodiče. Chudáci děti. Žádné drahé kroužky, žádné dovolené u moře, prostě zkažený celý život.
Dvě děti jsou praktické: dvě ruce, dva rodiče, dva/dvoji prarodiče, vejdeme se do auta i do bytu, rodinné vstupné 2+2, akce 1+1 zdarma. Prostě sudé se líp počítá, krom toho máme i ten adorovaný "páreček". A začíná to být i pohoda: děti už jsou větší, už je s nimi domluva. Řeknou, co chtějí, nechtějí. Jsou parťáci, hrajou si spolu, mají se rádi. Podobné zájmy, podobná výkonnost, tak už se vzájemně neomezují. Kočár je ve sklepě, Manducu jsem poslala do světa - už žádné dítě nenosím, chodí samy. Spí celou noc, jsou způsobilé k tomu býti hlídáni několik dní. Samy si řeší své vyměšování. Začínám se nadechovat a vše je růžové jak v reklamě na prací prášek. Krom toho bych se měla poohlížet po práci - nejsem nejmladší a i dvě děti budou dostatečný handicap na trhu práce. I s dvěma dětma jsem dost hysterická, být ženou v domácnosti mě vlastně nebaví a s dětma to obecně moc neumím. Je čas vyrazit do světa, být doma je přeci tak nemoderní, je třeba se emancipovat. Každá žena má toužit po kariérním uplatnění nebo to alespoň předstírat.
Krom toho nesnáším poblité a opatlané svršky svoje i dítěte, miminkovský pláč z neidentifikovatelného důvodu a ještě že už je za námi i nejhorší období lezců: nelze to vypustit kdekoli, ale pohyb už to vyžaduje. Noční kojení? Ještě teď se mi ježí všechny chlupy po těle. Rozhodě při cestách MHD nijak nepostrádám kočárek a ty víkendy a dovolené, kdy s sebou nemusíme tahat dětskou jídelní židli, cestovní postýlku, kočár, balíky plen, kdy nemusíme řešit přesnídávky a šlichtičky k obědu, to vám je taková úleva! Nebolí mě záda od kojení ani nošení přerostlého mimina. Prostě je to jasné, už nás čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty. Vstříc lepším zítřkům!
Je to jasný jak facka a stejně to nepomohlo... Takže kdo to ještě nevíte, tak v dubnu se obloukem vracíme na začátek. K poblitým věcem, přerušovanému spánku a bolavým zádům. Pracovní název je zatím Schrödingerova kočka.
14.12.2014 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 14.12.2014. Počet zobrazení: 1585