To krásné slovo "maminka"
14.10.2014
Aby nedošlo k mýlce, předesílám, že děti mám naprosto skvělé a úžasné, jsem vděčná Pánu Bohu, že jsou i zdravé, že máme co jíst, kde bydlet a máme se všichni rádi. A jsem si vědoma, že mé stesky jsou jen fňukání rozmazlené holky. Ale neříkejte mi, že v tom taky nelítáte. A už vůbec mi netvrďte, jak si užíváte každý den s dětmi. Protože vám to nevěřím.
Mít děti je úžasné. Nabíjející. Poučné. Naplňující. Asi tak z dvaceti procent. Zbylých osmdesát je prostě opruz. Jo. Jasně že těch dvacet procent je dost silných na to, abychom i těch osmdesát považovali za hodné úsilí. Ale nebudu zastírat, prostě mě to nebaví. Jsem doma s dětmi, je to moje práce a ta práce mě nebaví. Nebaví mě chodit bezcílně ven proto, že doma bychom se sežrali. Ne ani povídání o podzimu a sběr kaštanů této kratochvíli pro mě nedodá smysl. Trošku se to vylepší, ale rozhodně to nijak nevyrovná tu nudu, kdy postávám na chodníku a čekám, až se potomci dodívají na kytky za plotem, až je přestane bavit házet jehličí do kanálu. Jasně, jsou dojemní, roztomilí a úžasní. Ale na několik hodin denně 5 dní v týdnu to prostě nevystačí.
Nesnáším společné stolování. Nebaví mě po každém jídle zamést a utřít stůl, když za dvě hodiny je podlaha i stůl ve stejném stavu. Vadí mi při každém jídle desetkrát vstát od stolu, protože Hanička nechce lžíci ale vidličku, protože někdo něco rozlil, protože těch pět ubrousků je málo, protože... Vytáčí mě, že to, co před týdnem jedli, dnes nejedí.
Vadí mi být věčně oslintaná a opatlaná, nesnáším, když si Tonda přijde utřít ruce do mého trika, zoufale mě nebaví nekonečné vyjednávání stále o těch samých věcech. Nerozumím jejich myšlenkovým pochodům, nedokážu donekonečna pracovat s prvoplánovým vzdorem, jsem unavená předcházet kolizním situacím. Nedojímají mě jejich bolístky, nesoudím jejich spory. Rozčiluje mě Hanino neustávající fňukání. Vytáčí mě ta neustálá hladina hluku v domácnosti. Špatně snáším, že mou úlohou je jim být stále k dispozici. Ne, nestojím jim za zadkem, hrajou si sami, jsou celkem samostatní, ale rozhodně nemá cenu se pouštět do něčeho, co je časově a/nebo intelektuálně trochu náročnější, tedy do něčeho, co by mě bavilo. Jejich mazlení je roztomilé, ale byla bych vděčná, kdyby se mě aspoň chvilku NIKDO NEDOTÝKAL. A tak tady vlaju od ničeho k ničemu, podávám nádobí na vaření kaštanů, zavírám otevřené šuplíky, kde si děti lovily mísy a vařečky, sbírám ostříhané rožky, maluju houpačku a dědu Uáďu, buzeruju je, ať okamžitě odnesou to roztahané lego, utírám stůl a nosy, neustále dokola zametám, peru, věším, skládám a uklízím prádlo a nakonec stejně nic z toho není vidět. Vidět je akorát to, že jsem NEsetřela umyvadlo a NEvytřela záchod.
Ne, nestěžuju si na děti. Stěžuju si na sebe. Je to ve mě jako v koze. V poslední době se mi od několika cizích nebo vzdálených zdrojů dostalo pochvaly, jak strašně moc hodné děti mám. Dokonce v situacích poměrně náročných a vypjatých - tříhodinová cesta do Ostravy, Tondovo oční vyšetření apod. Ale sotva přijdeme domů, hladina adrenalinu stoupá. Jsem dopředu nastartovaná a jde to rychle. Jasně měla bych se těšit z jejich přítomnosti. To dělám. Nejvíc, když spí nebo když nejsou přítomny. To se pak dojmu jedna radost. A nadávám si, proč jsem taková semetrika. Probudí se/vrátí se a do hodiny zas ječím jak jezinka. Ano, znám všechny ty alternativní výchovné směry, jak si čas s dětmi maximálně užít - Nevýchova, Respektovat a být respektován, Montessori, Waldorf, Aldort,... Waldermort (ne, to už jsme jinde, pardon). Ovšem všechny tyto teorie předpokládají vyrovnanou sluníčkovou maminečku přístupnou novým metodám a nápadům dítka, kterou nic nezajímá tolik, jako co úžasného to dítko řeklo, udělalo, vymyslelo. Nejvíc se těší, co krásného a hodnotného budou SPOLU s dítky dělat, podnikat. Strašně moc lační po tom, ukázat dětem celý svět. A to je ten problém: Já lačním jen po jednom: ať mi dají pokoj. Nejlépe úplně všichni na světě, nebo alespoň ty děti.
Ale jinak můžeme zůstat u společensky přijatelné varianty, aneb ve skutečnosti je samozřejmě můj svět zalitý sluncem jako z reklamy: matky jsou v něm vždy udržované, dobře naladěné, čistě oblečené, laskavé, vždy připravené potomkovi posloužit, ať už nepálivou desinfekcí, nějakým mlsem, zdravým pokrmem (které děti bez protestů a zprasení celé kuchyně snědí), k tomu mají vždy umyté nádobí, hladké ruce a pěstěný obličej. Jsme hlavními hvězdami předvolebních kampaní. Naše práce je považována za velké a KRÁSNÉ poslání (to abychom mohli v klidu ignorovat, že izolovat matky doma s dětmi fakt není pro jejich dobro). Jsme velkým tématem všech sociálních inženýrů a noční můrou zaměstnavatelů. Nemusíme mít v hlavě vůbec nic, protože jak nejlépe realizovat náš VELKÝ ÚKOL vědí všichni okolo: lékaři, učitelé, politici, sousedi, spolucestující i všichni nakupující v tom obchodě, kde se právě dítě vzteká, že chce nutně tyhle sušenky. No vlastně i ostatní matky (znáte to - homo homini...). Jsme ušetřeny nervydrásajících voleb a jakékoli odpovědnosti. Jsme bytosti z jiného světa, krásného, zalitého sluncem. A když ne, tak jsme asi nějak defektní, protože si přeci nemám na co stěžovat. Říká se tam venku. A asi fakt nemám, ale stejně to nepomáhá. Mám svůj velký úkol, který je nutné realizovat v tichosti a pokoře. Protože co je krásnějšího, než do světa vypustit dalšího hotového člověka, žeáno. Tak já jdu utřít stůl, uvařit oběd a pověsit prádlo.
Shrnuto podtrženo - miluju svoje děti... když jsou s někým jiným.
A ano, vím, že kdybych místo toho fňukání něco dělala, tak bych nemusela tolik fňukat.
Aby nedošlo k mýlce, předesílám, že děti mám naprosto skvělé a úžasné, jsem vděčná Pánu Bohu, že jsou i zdravé, že máme co jíst, kde bydlet a máme se všichni rádi. A jsem si vědoma, že mé stesky jsou jen fňukání rozmazlené holky. Ale neříkejte mi, že v tom taky nelítáte. A už vůbec mi netvrďte, jak si užíváte každý den s dětmi. Protože vám to nevěřím.
Mít děti je úžasné. Nabíjející. Poučné. Naplňující. Asi tak z dvaceti procent. Zbylých osmdesát je prostě opruz. Jo. Jasně že těch dvacet procent je dost silných na to, abychom i těch osmdesát považovali za hodné úsilí. Ale nebudu zastírat, prostě mě to nebaví. Jsem doma s dětmi, je to moje práce a ta práce mě nebaví. Nebaví mě chodit bezcílně ven proto, že doma bychom se sežrali. Ne ani povídání o podzimu a sběr kaštanů této kratochvíli pro mě nedodá smysl. Trošku se to vylepší, ale rozhodně to nijak nevyrovná tu nudu, kdy postávám na chodníku a čekám, až se potomci dodívají na kytky za plotem, až je přestane bavit házet jehličí do kanálu. Jasně, jsou dojemní, roztomilí a úžasní. Ale na několik hodin denně 5 dní v týdnu to prostě nevystačí.
Nesnáším společné stolování. Nebaví mě po každém jídle zamést a utřít stůl, když za dvě hodiny je podlaha i stůl ve stejném stavu. Vadí mi při každém jídle desetkrát vstát od stolu, protože Hanička nechce lžíci ale vidličku, protože někdo něco rozlil, protože těch pět ubrousků je málo, protože... Vytáčí mě, že to, co před týdnem jedli, dnes nejedí.
Vadí mi být věčně oslintaná a opatlaná, nesnáším, když si Tonda přijde utřít ruce do mého trika, zoufale mě nebaví nekonečné vyjednávání stále o těch samých věcech. Nerozumím jejich myšlenkovým pochodům, nedokážu donekonečna pracovat s prvoplánovým vzdorem, jsem unavená předcházet kolizním situacím. Nedojímají mě jejich bolístky, nesoudím jejich spory. Rozčiluje mě Hanino neustávající fňukání. Vytáčí mě ta neustálá hladina hluku v domácnosti. Špatně snáším, že mou úlohou je jim být stále k dispozici. Ne, nestojím jim za zadkem, hrajou si sami, jsou celkem samostatní, ale rozhodně nemá cenu se pouštět do něčeho, co je časově a/nebo intelektuálně trochu náročnější, tedy do něčeho, co by mě bavilo. Jejich mazlení je roztomilé, ale byla bych vděčná, kdyby se mě aspoň chvilku NIKDO NEDOTÝKAL. A tak tady vlaju od ničeho k ničemu, podávám nádobí na vaření kaštanů, zavírám otevřené šuplíky, kde si děti lovily mísy a vařečky, sbírám ostříhané rožky, maluju houpačku a dědu Uáďu, buzeruju je, ať okamžitě odnesou to roztahané lego, utírám stůl a nosy, neustále dokola zametám, peru, věším, skládám a uklízím prádlo a nakonec stejně nic z toho není vidět. Vidět je akorát to, že jsem NEsetřela umyvadlo a NEvytřela záchod.
Ne, nestěžuju si na děti. Stěžuju si na sebe. Je to ve mě jako v koze. V poslední době se mi od několika cizích nebo vzdálených zdrojů dostalo pochvaly, jak strašně moc hodné děti mám. Dokonce v situacích poměrně náročných a vypjatých - tříhodinová cesta do Ostravy, Tondovo oční vyšetření apod. Ale sotva přijdeme domů, hladina adrenalinu stoupá. Jsem dopředu nastartovaná a jde to rychle. Jasně měla bych se těšit z jejich přítomnosti. To dělám. Nejvíc, když spí nebo když nejsou přítomny. To se pak dojmu jedna radost. A nadávám si, proč jsem taková semetrika. Probudí se/vrátí se a do hodiny zas ječím jak jezinka. Ano, znám všechny ty alternativní výchovné směry, jak si čas s dětmi maximálně užít - Nevýchova, Respektovat a být respektován, Montessori, Waldorf, Aldort,... Waldermort (ne, to už jsme jinde, pardon). Ovšem všechny tyto teorie předpokládají vyrovnanou sluníčkovou maminečku přístupnou novým metodám a nápadům dítka, kterou nic nezajímá tolik, jako co úžasného to dítko řeklo, udělalo, vymyslelo. Nejvíc se těší, co krásného a hodnotného budou SPOLU s dítky dělat, podnikat. Strašně moc lační po tom, ukázat dětem celý svět. A to je ten problém: Já lačním jen po jednom: ať mi dají pokoj. Nejlépe úplně všichni na světě, nebo alespoň ty děti.
Ale jinak můžeme zůstat u společensky přijatelné varianty, aneb ve skutečnosti je samozřejmě můj svět zalitý sluncem jako z reklamy: matky jsou v něm vždy udržované, dobře naladěné, čistě oblečené, laskavé, vždy připravené potomkovi posloužit, ať už nepálivou desinfekcí, nějakým mlsem, zdravým pokrmem (které děti bez protestů a zprasení celé kuchyně snědí), k tomu mají vždy umyté nádobí, hladké ruce a pěstěný obličej. Jsme hlavními hvězdami předvolebních kampaní. Naše práce je považována za velké a KRÁSNÉ poslání (to abychom mohli v klidu ignorovat, že izolovat matky doma s dětmi fakt není pro jejich dobro). Jsme velkým tématem všech sociálních inženýrů a noční můrou zaměstnavatelů. Nemusíme mít v hlavě vůbec nic, protože jak nejlépe realizovat náš VELKÝ ÚKOL vědí všichni okolo: lékaři, učitelé, politici, sousedi, spolucestující i všichni nakupující v tom obchodě, kde se právě dítě vzteká, že chce nutně tyhle sušenky. No vlastně i ostatní matky (znáte to - homo homini...). Jsme ušetřeny nervydrásajících voleb a jakékoli odpovědnosti. Jsme bytosti z jiného světa, krásného, zalitého sluncem. A když ne, tak jsme asi nějak defektní, protože si přeci nemám na co stěžovat. Říká se tam venku. A asi fakt nemám, ale stejně to nepomáhá. Mám svůj velký úkol, který je nutné realizovat v tichosti a pokoře. Protože co je krásnějšího, než do světa vypustit dalšího hotového člověka, žeáno. Tak já jdu utřít stůl, uvařit oběd a pověsit prádlo.
Shrnuto podtrženo - miluju svoje děti... když jsou s někým jiným.
A ano, vím, že kdybych místo toho fňukání něco dělala, tak bych nemusela tolik fňukat.
14.10.2014 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 14.11.2014. Počet zobrazení: 1924
Komentáře
Autor: Emilka
Vloženo: 6.11.2014 11:59:40
Tak tohle je přesně ono! Vím, že problém je ve mně! Těšila jsem se, jak si budu hrát, vymýšlet kraviny, užívat si tu rodičovskou... Ale padám na ústa pod tíhou všednodenních banalit, které musím řešit, jídlo, prádlo, úklid, obléknout, převléknou, pitíčko, svačinka... pak už ani nemám chuť něco podnikat a přeji si ať se můžu na chvíli teleportovat na měsíc. Nebo alespoň zavřít na WC bez asistentů. 
Autor: eFeF
Vloženo: 24.10.2014 13:58:17
Výstižné!
Autor: Linda
Vloženo: 17.10.2014 20:45:12
Kači, díky ... je fajn vidět vlastní myšlenky mimo svou hlavu 
Autor: Káča Režná
Vloženo: 16.10.2014 10:29:59
JO!!! Já to věděla, že přeci nemůžu bejt jediná na světě!
Autor: (Lacht)Anička
Vloženo: 15.10.2014 23:05:14
Jo. To je tak přesné.
Autor: Adéla
Vloženo: 15.10.2014 19:22:17
Chjo, Kačenko!
Takhle trefně mi už dlouho z duše nikdo nemluvil
Takhle trefně mi už dlouho z duše nikdo nemluvil