Bystřička/Peruc vol. II
22.7.2014
Opět jsme se na týden stali objeviteli a námořníky. Děti soutěžily, jezdily na odrážedlech, zpívaly u ohně, fascinovaně hleděly na trombón, který ohlašoval každý nástup a doprovázel další aktivity, sledovaly hrané večerníčky, koupaly se a trénovaly interakci s vrstevníky.
A my jsme si mohli popovídat s kamarády, vyblbnout se u vymýšlení programu, užívat si večírky s kytarou i bez a řešit především Tondovy interakce s vrstevníky. První dva dny byly fakt náročné – nové prostředí, spousta dětí i dospělých, program, neustálý mumraj a hluk a Tonda už občas nevěděl kudy kam. Budil se s ranním „nepudeme na rozcvičku, nebude nástup, já nechci nic“ (přičemž jsme ho do ničeho nenutili) a v tomto modu s malými přestávkami, když ho něco z připraveného programu zaujalo, setrval do večera. Po dvou dnech se to začalo zlepšovat. A tak si pořád říkám, jestli to je k něčemu. Na jednu stranu mi tyto akce slouží trochu jako psychohygiena, na druhou stranu už mě nebaví dělat odstrašující příklad. Sice si říkám, jak jinak než tréninkem naučit synka kooperovat a vyrovnávat se s konkurencí, ale po třech dnech mi docházejí síly být synkovi moudrým průvodcem a neústupným trenérem zároveň.
Sama vím, jak potěší cizí vzteklé dítě a to mi také pomáhá přežít. Utěšuju se, že aspoň ostatním dopřáváme ten pocit, že nemají jediné vzteklé dítě pod sluncem. Ale být za toho maskota skoro nepřetržitě je únavné. Sem tam dobře míněná rada. Informace, že to je normální a že je to přejde (já vím, ale KDY??? A přežiju do té doby?) Občas dotaz, jak dlouho TOHLE vydrží. Dokonce se někdo i zeptal, jak psotníčky řešíme nebo jestli TOHLE dělá často (noční psotníček). Někteří se na mě i obraceli jako na odborníka na vzteklé děti. No, zkušenosti mám slušné, ale jako odborník se rozhodně necítím – nemám návod a nefunguje mi NIC. A vzhledem k tomu, že obecnými hovory o výchově a zaručených teoriích a návodech jsem se zatím kloudného řešení naší konkrétní situace nedobrala, už tyto hovory odmítám vést. Už nemám potřebu líčit všechny slepé uličky a teorie, které jsem vyzkoušela. Obhajovat svůj postup. Tajit, že někdy nevím kudy kam a že dělám chyby. Vysvětlovat, že Tonda je sice vzteklej, ale taky je to nejúžasnější kluk pod sluncem a jednou všechny strčí do kapsy. Dokonce jednou i nahlas zaznělo to, co jsem vždycky jenom cítila ve vzduchu: „zlatej náš XY“. Jo, budiž vám přáno, ale ušetřete mě toho.
Po dvou dnech se Tonda docela srovnal, když zaslechl trombón, letěl na nástup, nechal se přesvědčit k různým soutěžím, bez keců hledal v lese zvířátka a došel 3 km na vyhlídku, plnil dovednosti, postupně začal i mluvit s cizími lidmi (Já jsem výpravčí. Budeš dělat vlak?) a všichni se divili. Ale stejně asi bude Tonda synonymum pro vzteklé dítě.
Ne, nevím, jestli mám přitáhnout otěže nebo naopak přidat na empatii (která mi pravidelně dochází zhruba kolem poledne). A pochybuju, že by to věděl někdo, kdo nechodí v našich botách, nebo že odpověď najdu v těch chytrých knížkách. A nevím, jestli je lepší ta horská dráha s trasou mezi skvělými lidmi a večírky a Tondovými proplakanými a provztekanými chvílemi nebo poněkud nudný, ale zase klidný domácí život. Měla jsem vždycky jasno v tom, že co prospívá mně, prospívá i dětem. A teď najednou nevím. Selhávají mi i moje vlastní teorie. Tak po mně nechtějte, abych věřila na teorie někoho jiného.
Jo, jsem sebestředná, ufňukaná a lituju se. Pardon. Veselé historky znatáčení z Peruce příště. Jinak to bylo prima a pozitiva stále převažují nad negativy, akorát se na to občas musím vyspat, abych to viděla. A podle příručky o psech se stresové a špatně snášené situace dají natrénovat. Takže se interakci nevyhýbat, ale naopak ji vyhledávat. Tak to budeme dál zkoušet a snad mi z toho nemigne dřív, než z něj vychováme platného člena naší společnosti.
Opět jsme se na týden stali objeviteli a námořníky. Děti soutěžily, jezdily na odrážedlech, zpívaly u ohně, fascinovaně hleděly na trombón, který ohlašoval každý nástup a doprovázel další aktivity, sledovaly hrané večerníčky, koupaly se a trénovaly interakci s vrstevníky.
A my jsme si mohli popovídat s kamarády, vyblbnout se u vymýšlení programu, užívat si večírky s kytarou i bez a řešit především Tondovy interakce s vrstevníky. První dva dny byly fakt náročné – nové prostředí, spousta dětí i dospělých, program, neustálý mumraj a hluk a Tonda už občas nevěděl kudy kam. Budil se s ranním „nepudeme na rozcvičku, nebude nástup, já nechci nic“ (přičemž jsme ho do ničeho nenutili) a v tomto modu s malými přestávkami, když ho něco z připraveného programu zaujalo, setrval do večera. Po dvou dnech se to začalo zlepšovat. A tak si pořád říkám, jestli to je k něčemu. Na jednu stranu mi tyto akce slouží trochu jako psychohygiena, na druhou stranu už mě nebaví dělat odstrašující příklad. Sice si říkám, jak jinak než tréninkem naučit synka kooperovat a vyrovnávat se s konkurencí, ale po třech dnech mi docházejí síly být synkovi moudrým průvodcem a neústupným trenérem zároveň.
Sama vím, jak potěší cizí vzteklé dítě a to mi také pomáhá přežít. Utěšuju se, že aspoň ostatním dopřáváme ten pocit, že nemají jediné vzteklé dítě pod sluncem. Ale být za toho maskota skoro nepřetržitě je únavné. Sem tam dobře míněná rada. Informace, že to je normální a že je to přejde (já vím, ale KDY??? A přežiju do té doby?) Občas dotaz, jak dlouho TOHLE vydrží. Dokonce se někdo i zeptal, jak psotníčky řešíme nebo jestli TOHLE dělá často (noční psotníček). Někteří se na mě i obraceli jako na odborníka na vzteklé děti. No, zkušenosti mám slušné, ale jako odborník se rozhodně necítím – nemám návod a nefunguje mi NIC. A vzhledem k tomu, že obecnými hovory o výchově a zaručených teoriích a návodech jsem se zatím kloudného řešení naší konkrétní situace nedobrala, už tyto hovory odmítám vést. Už nemám potřebu líčit všechny slepé uličky a teorie, které jsem vyzkoušela. Obhajovat svůj postup. Tajit, že někdy nevím kudy kam a že dělám chyby. Vysvětlovat, že Tonda je sice vzteklej, ale taky je to nejúžasnější kluk pod sluncem a jednou všechny strčí do kapsy. Dokonce jednou i nahlas zaznělo to, co jsem vždycky jenom cítila ve vzduchu: „zlatej náš XY“. Jo, budiž vám přáno, ale ušetřete mě toho.
Po dvou dnech se Tonda docela srovnal, když zaslechl trombón, letěl na nástup, nechal se přesvědčit k různým soutěžím, bez keců hledal v lese zvířátka a došel 3 km na vyhlídku, plnil dovednosti, postupně začal i mluvit s cizími lidmi (Já jsem výpravčí. Budeš dělat vlak?) a všichni se divili. Ale stejně asi bude Tonda synonymum pro vzteklé dítě.
Ne, nevím, jestli mám přitáhnout otěže nebo naopak přidat na empatii (která mi pravidelně dochází zhruba kolem poledne). A pochybuju, že by to věděl někdo, kdo nechodí v našich botách, nebo že odpověď najdu v těch chytrých knížkách. A nevím, jestli je lepší ta horská dráha s trasou mezi skvělými lidmi a večírky a Tondovými proplakanými a provztekanými chvílemi nebo poněkud nudný, ale zase klidný domácí život. Měla jsem vždycky jasno v tom, že co prospívá mně, prospívá i dětem. A teď najednou nevím. Selhávají mi i moje vlastní teorie. Tak po mně nechtějte, abych věřila na teorie někoho jiného.
Jo, jsem sebestředná, ufňukaná a lituju se. Pardon. Veselé historky z
22.7.2014 vložil(a) Káča Režná
Komentáře
Autor: Stará Matka
Vloženo: 22.7.2014 13:32:27
A proč teda dali diplom Tondovi, a mamince nic? To je přece nespravedlivý!