PanTAKovky
22.6.2014
Nic nového pod sluncem, skvělá akce jako každý rok. V pátek jsem si střihla večírek do hořkých konců, opět tekly krvavý záda, kamarádi, hudba, moudré řeči. Ráno kocovina jako už dlouho ne, děti vyžadující servis, kamarádi vyžadující účast na sportovních aktivitách. Smrtelná kombinace. Bylo to krásné, zasportovali jsme si, děti si zasoutěžily a v neděli odpoledne jsme naložili bagáž a děti a vyrazili ku Praze. Tonda s Haničkou usnuli, sotva zavrčel motor, pustila jsem nám Křesťana, užívala si cestu a tak si medila nad skvělým víkendem. A trochu to na mě zas padlo.
Jo, dojala jsem se nad všemi dětmi stojícími na stupních vítězů. Nadcházející generace, ach jak je to krásné. Ale ty příliš dlouhé chvilky strávené se vzteklým Tondou, protože Hanička odmítá plnit jeho příkazy, protože nemůže za tátou, který zrovna hraje fotbal, protože si odmítá dojít pro pohozené kolo, protože... Aspoň že jsem starší část osazenstva pobavila a mladším dala ten krásný pocit, jak báječně jednoduché děti mají. Těším se, že jednou si zase užiju, že se budu moct podívat na zápasy kamarádů, že si mezi vlastním angažmá budu moct jen tak sednout a požvanit si, že se na večírku potkám i se svým mužem. Prostě že se o sebe děti aspoň trochu postarají samy, budou lítat s ostatními dětmi a nebudou nás tolik potřebovat. Snad ještě nějaké Pantakovky budou existovat.
A doma, milý deníčku, doma jsem se málem rozbrečela při pohledu do přetékajícího koše s prádlem. Fun is over, pátečně večerní kratinká exkurze do minulého života skončila a zase do práce. Nechce se mi a stýská se mi. Děti jsou úžasné, neměnila bych ani za nic, ale prostě se mi občas prachobyčejně stýská. A taky mám někdy strašnou chuť dát výpověď a najít si jinou práci. Protože tahle mi fakt nejde. A někdy mě i ukrutně nebaví. Jenom nevím, komu bych tu výpověď jaksi měla adresovat. Vím, rouhám se, ale prostě to na mě občas padne... Tak snad má Vesmír pochopení i pro slabší chvilky a neosolí mi to.
Nic nového pod sluncem, skvělá akce jako každý rok. V pátek jsem si střihla večírek do hořkých konců, opět tekly krvavý záda, kamarádi, hudba, moudré řeči. Ráno kocovina jako už dlouho ne, děti vyžadující servis, kamarádi vyžadující účast na sportovních aktivitách. Smrtelná kombinace. Bylo to krásné, zasportovali jsme si, děti si zasoutěžily a v neděli odpoledne jsme naložili bagáž a děti a vyrazili ku Praze. Tonda s Haničkou usnuli, sotva zavrčel motor, pustila jsem nám Křesťana, užívala si cestu a tak si medila nad skvělým víkendem. A trochu to na mě zas padlo.
Jo, dojala jsem se nad všemi dětmi stojícími na stupních vítězů. Nadcházející generace, ach jak je to krásné. Ale ty příliš dlouhé chvilky strávené se vzteklým Tondou, protože Hanička odmítá plnit jeho příkazy, protože nemůže za tátou, který zrovna hraje fotbal, protože si odmítá dojít pro pohozené kolo, protože... Aspoň že jsem starší část osazenstva pobavila a mladším dala ten krásný pocit, jak báječně jednoduché děti mají. Těším se, že jednou si zase užiju, že se budu moct podívat na zápasy kamarádů, že si mezi vlastním angažmá budu moct jen tak sednout a požvanit si, že se na večírku potkám i se svým mužem. Prostě že se o sebe děti aspoň trochu postarají samy, budou lítat s ostatními dětmi a nebudou nás tolik potřebovat. Snad ještě nějaké Pantakovky budou existovat.
A doma, milý deníčku, doma jsem se málem rozbrečela při pohledu do přetékajícího koše s prádlem. Fun is over, pátečně večerní kratinká exkurze do minulého života skončila a zase do práce. Nechce se mi a stýská se mi. Děti jsou úžasné, neměnila bych ani za nic, ale prostě se mi občas prachobyčejně stýská. A taky mám někdy strašnou chuť dát výpověď a najít si jinou práci. Protože tahle mi fakt nejde. A někdy mě i ukrutně nebaví. Jenom nevím, komu bych tu výpověď jaksi měla adresovat. Vím, rouhám se, ale prostě to na mě občas padne... Tak snad má Vesmír pochopení i pro slabší chvilky a neosolí mi to.
22.6.2014 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 29.6.2014. Počet zobrazení: 1621