Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Na rajzech

15.6.2014

Babičce jsme společně s širokým příbuzenstvem na Bumbálce popřáli k narozeninám, dostali jsme z několika zdrojů pochvalu, jak hodné máme děti, zkusili jsme, jak (ne)ítá drak v bezvětří, trochu se připálili a žlutým vlakem frčeli zase zpět.



Tonda se k babičce a dědovi moc těšil:
„Toníku, ještě jednou se vyspíme a pojedeme za babičkou a dědou do Ostravy“. Tonda s rozzářeným úsměvem: „žlutým vlakem???“



Vedra jsme přečkali s druhou sadou B&D ve Zvíroticích a když se ochladilo, vrátili jsme se na Cibule. Na druhý pokus jsme úspěšně zažádali dětem o pasy. První pokus totiž ztroskotal na mé demenci – v úterý odpoledne jsem se ptala, co všechno mám mít s sebou a ve středu dopoledne jsme nakráčeli na úřad, a na dotaz paní úřednice po rodných listech jsem jen vytřeštila oči a hlesla, že jsem úplně dementní a přijdeme příště. Paní měla pochopení, pravila: „mateřská dovolená, že? Tak se budu těšit příště.“ Při druhém, úspěšném pokusu jsem se akorát nepohodla s lístkovým systémem, ale nakonec jsme dostali správné číslo. Při focení nám byl nápomocen sám plyšový krtek a zapomenutou tramvaj nám paní přinesla z čekárny až do kabinky. Úspěch jsme již tradičně završili dortíkem vedle v cukrárně.



Na víkend nám tatínek odjel pro změnu do Ostravy na třídní sraz, tak jsme tu osiřeli. Sobota dopoledne se moc nepovedla – luxusní spoj z Cibulek přímo na Hlavní měl zpoždění, takže místo společného výletu na nádraží a mávání u vlaku, se tatínek rychle rozloučil a prchal na taxík. Mě zanechal s dvěma plačícími dětmi (Tonda že chce jet vlakem, Hanička „táta, táta“). Pomohl až výlet autobusem pro sušenky a příslib odpoledního vlaku. Po čtvrté hodině jsme naskočili do historického motoráku a frčeli přes most a dlooouhým tunelem na Hlavák. Zašli jsme si na hi-tech hřiště (všechny myslitelné atrakce vč. elektronického otvírání branky, to vše v bezdomoveckém parčíku řečeném Sherwood, mezi silnicemi a v centru, kde nikdo rozumný s dětmi nebydlí). Děti se mi podařilo utahat natolik, že v půl deváté byly bez protestů v limbu.



V neděli jsem se vybičovala k nebývalému výkonu – ve tři čtvrtě na deset už jsme čekali u nás na vlak míříce na Vyšehrad na Vyšehrátky. Předcházelo tomu rychle oblíct, obout, pověsit prádlo, při zjištění, že do odjezdu vlaku zbývají 4 minuty, jsem ještě vyběhla domů pro Manducu a s Haničkou za krkem a Tondou za ruku jsme prchali nahoru na vlak. Málem jsem vypustila duši, ale minutu před plánovaným odjezdem jsme stáli na zastávce. A vlak přijel s desetiminutovým zpožděním. Na Vyšehradě jsme si dali k svačině nanuka, k obědu palačinky a jako zákusek nanuka, prozkoumali jsme místní hřiště, na Vyšehrátkách děti lovily klíče pruty z bazénku, vařily v retrokuchyni a malovali na květináče tak vehementně, že jsem se doma musela převlíct. Cestou zpátky si nás už vyzvedl tatínek a historickým motoráčkem jsme se vrátili na Cibule. Hanička mi usnula na zádech ještě v metru, Tonda odpadl ve vlaku před železničním mostem.





Víkend jsem si nakonec užila - má to svůj půvab sama s dětmi bez muže. Odloučení je osvěžující, já se ze stresu z nonstop péče vybičuju k zajímavým podnikům a při opětovném shledání s mužem s chutí machruju. Nicméně očekávám, že pondělí a celý další týden bude navíc.
15.6.2014 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 15.6.2014. Počet zobrazení: 1144

Komentáře