Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Profil trati

Pořád to ještě zkouším a pořád nic. Nechce se mi jít běhat. Nesnáším to. Tři dny se přesvědčuju a hledám alibi, proč nemůžu. Ale neprší, teplota ideální 20 stupňů, takže není zbytí a vyrazím.

Od baráku jdu pěšky k trati, tam teprve vybíhám. Zapínám stopky na mobilu. Ne, neběhám na čas, ale co kdybych se náhle zlepšila, tak ať to neprošvihnu. Mírně do kopce, cca 300 metrů k viaduktu. Umírám. První skopec. Zas to není jako na kole, zase si z kopce neodpočinu. Pokaždé mě to překvapí. Další dokopec od potoka a podél trati, kolem altánu. Už vidím konec, za chvíli budu na rovince a potom z kopce, tak do toho šlápnu. Však si pak z kopce odpočinu. Zas to nefunguje, cesta se svažuje a mně se nijak neulevilo. Míjím několik lehkonohých elfů, povzbudivě se na mě usmívají. Asi běží příliš rychle na to, aby si všimli, že zatímco oni se z běhu radují, já umírám. Nemám totiž tu „dynamickou analýzu došlapu“, o které mi nadšeně vyprávěl pán ve Sportissimu, a tak dusám a funím jak polomrtvá gorila. Ale na lehkonohé elfy se aspoň dá docela koukat. Následuje série „zhoupnutí“ z kopce – do kopce. Nevím kolik jich tam je, ale vždycky je tam jeden, který tam minule nebyl. A ten je rozhodně navíc. Potkávám dvě ženy středního věku (jakože jsou starší než já, aby nedošlo k nějakému nedorozumění) s hůlkami. Jdou pěkně svižně, povídají si, vypadají spokojeně. Naštěstí se pohybují v protisměru, takže si nemohu potvrdit své domněnky, že jejich usměvavé tempo je s tím mým ufuněným srovnatelné.

Sláva, končí les a svět je hned přívětivější. Běžím z kopce po panelce kolem pekáren. Zrovna pečou nějaké to sladké nafouklé nic. Hlavou mi běží všechny ty čokoládové rolky, tvarohové šátečky a marmeládové koblihy. A k tomu kafe na zahradě. A noviny. Krucinál, nejsem já úplnej debil??? Konečně rovina, probíhám novým sídlištěm rezidenční čtvrtí s poetickým názvem Botanica I, II – X?. Z předzahrádek voní grilované maso. Slintám a přesvědčuju se, že mě to nezajímá, že se přeci budu cítit daleko lépe než ti, co se bohapustě přežerou masem.

Snažím se běžet po trávě, hlídám hovna pod nohama, do obličeje mě švihají zakrslé buky střežící soukromí obyvatel. Začínám mít pocit, že to přežiju. Odbočuju a stoupám pod Vidouli. Ne, nepřežiju to. Nesmím zastavit, jinak už se nerozběhnu a domu ještě daleko. Výhled na Prahu mi zlepšuje náladu. Běžím po pokosené louce a přemítám, že kdybych se nenarodila do městské intelektuální rodiny konce 20. století, ale do rolnické famílie a denně bych pohrabala louku sena a vykydala pár stájí, nemusela jsem se trápit bezduchým běháním. Odbočuju dolů směrem do Jinonic, abych vzápětí to, co jsem sklesala, zase nastoupala. Poslední kopec. Zkouším do toho šlápnout, však ať to mám rychle za sebou. Kopec přechází v neviditelný kopec. Na kole si ho ani nevšimnete, ale teď je prostě navíc. A delší než minule. Konečně nejvyšší bod trasy, otvírá se mi nový výhled na Prahu a už jsem zas na své straně kopce. Už poběžím jen z kopce. Tak do toho šlápnu, ne? Ne, pořád je to ještě daleko, zvolňuju zpět na normální tempo. Mám pocit, že už neumírám a že to byl vlastně docela prima nápad. Za mostem přes trať odbočuju na pěší cestu. Zkusím zas zrychlit, už je to jen 300 m. Snažím se udržet tempo, s vidinou konce už to celkem jde. Zrychluju kolem tenisu. Sakra, příště už si fakt vezmu peníze, zbývající metry si nakroužím na parkovišti a dám si u Pácy malý pivo. Vidím světlo na konci tunelu, zrychlím, co to dá, a zastavuji v cíli. Ani o metr dál.

Je mi blaze. A běželo se mi vlastně dobře. Endorfiny zaplavují mozek a zatemňují zdravý úsudek. Paměť vypovídá službu a ochotně se podřizuje růžovým brýlím. Pozítří vyběhnu zas, vždyť je to bezva, ječí ve mně mé druhé, o dost pitomější já. Protahuju se a kulhám domů. Doma mě vítá Tonda (věcné „hele, maminka“), Hanička („máma, máma!“) a muž („vypadáš nezdravě“). Pohrozím, že ještě slovo a příště se taky nemusím vrátit a jdu se sprchovat.

Od pozítří se zase tři dny přesvědčuju jít běhat.

Tak vám nevím. Když běžím lesem, tak si říkám, že přestanu machrovat, když nemám křídla, a že bych si měla zase přiznat, že jsem pořád jenom ta tlustá, nešikovná holčička. Že už jsem přeci dost velká na to, abych to přijala a sama sebe a okolí přestala přesvědčovat o opaku. Ach jak by se mi ulevilo. A vůbec, proč to dělám? Snad jedině proto, že život v blahobytu poklidné střední Evropy 21. století je vcelku idylka a trocha toho utrpení je zdravá a měla by být součástí života každého šťastného jedince. No, tak já prostě běhám.

A nevím jak letos s Ondřejovským triatlonem. Mé dosavadní přesvědčení, že to vyhraju na účast a že mi nevadí být maskotem, se s přibývajícími léty, dětmi a samozřejmě moudrostí otřásá v základech. Tak jsem si dala limit, pod který když se dostanu, tak Triatlon pojedu. Ten limit je dost utopie, nebojte, promyslela jsem to dobře. ;)
5.6.2014 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 5.6.2014. Počet zobrazení: 1521

Komentáře

Autor: Stará Matka
Vloženo: 6.6.2014 12:35:17
Obdiv. Já když běžim, bolestivě se mi klepe sádlo po těle, tak radši neběžim.