Intelektuál a dračice
5.6.2014
Haničce jsou dva roky a Toník už je delší čas se sestrou, než jak dlouho byl jedináčkem. Z tříkilového nic se vyloupla holčička, které říkáme „tisíc čertů“. Protože přesně to má v očích. Toník je malý obrýlený a užvaněný intelektuál, Hanička je malá, užvaněná dračice.
Zavíraj se spolu do pokojíku a u toho mi Hanička říká „pyč!!!“ a Tonda požadavek upřesňuje: „ty běž do kuchyně, maminko“. Dělaj na sebe opičky u jídla, a když se Hanička směje, tak se Toník může přetrhnout. Dělá jí tiskového mluvčího – když dělám, že neslyším její kňučení v kuchyni „titiko!“ (sušenku), přijde za mnou Tonda a velmi zblízka mě informuje, že „Hanička chce sušenku!“ Haničku komanduje, jak si má hrát, ale zas je velký ochranitel: bez jeho souhlasu a dohledu na ni nesmí nikdo ani promluvit, jakékoli příkoří páchané na sestře je velmi rychle potrestáno a nedej bože, když si chce někdo sednout k Tondovi na druhou část houpačky, která je rezervovaná pro Haničku. Co na tom, že sestra zrovna o houpání nejeví zájem a v klidu si opodál sype písek do hlavy.
Kladný vztah sourozenců nahrává i mojí lenosti: s veškerými požadavky, které je Tonda schopen splnit, posílám Haničku za bratrem – spojit vlaky, postavit komín z lega, podat sušenku z kuchyňské linky, pomoct s motorkou do/ze schodů, dojít pro zapomenutou helmu. Ale jinak jsou normální sourozenci: Tonda do Haničky neustále „vandruje“, chodí za ní a funí ji do hlavy, peskuje jí, aby se nepřibližovala k údajně jeho hračkám, cokoli si Hana najde, Tonda jí bere z ruky, příp. ji komanduje, jak si má hrát. Hanička už se naučila ječet ve vysokých frekvencích, Tondu odstrkuje a když už neví kudy kam, přijde žalovat – „bolí, bolí“, slzy jak hrachy. Na dotaz, proč Hanička pláče, se Tonda naprosto bezelstně přizná, že „Haničku šťouchal, aby pakala“. A marně přemýšlím, kdy se z toho Tondova žvatlání á la Hanička stalo věcné a moudré „hele, maminka jde“.
K narozeninám Hanička dostala kočárek a MIMINKO, tak se teď spolu starají. Vééélikej hit. Miminko pinká, miminko sedí, miminko papá, miminko páče, a dokonce miminko chodí na nočník - miminko kaká, miminko čůrá. A velmi důležitě jezdí s kočárem po bytě a neustále upravuje miminku dečku, a vyndává a zandává pannu do kočáru. Když Hana po obědě spí, stará se Toník – přiveze mi kočárek, upře na mě velké obrýlené oči a dostávám instrukce: „Pohlídej tu miminko, aby nepakalo, jo? Já si jenom dojdu puo auto, jo? Hned jsem zpátky.“
Toník i celkem s přehledem akceptoval, že narozeniny má Hanička a ne on a že tedy dárky nebudou. Společně sfoukli svíčky na dortu, Tonda chvíli trucoval, ale pak to rozchodil. Namalovali jsme spolu Haničce obrázek, popřál, ochotně spráskal dva kousky dortu a bavil všechny přítomné.
Haničce jsou dva roky a Toník už je delší čas se sestrou, než jak dlouho byl jedináčkem. Z tříkilového nic se vyloupla holčička, které říkáme „tisíc čertů“. Protože přesně to má v očích. Toník je malý obrýlený a užvaněný intelektuál, Hanička je malá, užvaněná dračice.
Zavíraj se spolu do pokojíku a u toho mi Hanička říká „pyč!!!“ a Tonda požadavek upřesňuje: „ty běž do kuchyně, maminko“. Dělaj na sebe opičky u jídla, a když se Hanička směje, tak se Toník může přetrhnout. Dělá jí tiskového mluvčího – když dělám, že neslyším její kňučení v kuchyni „titiko!“ (sušenku), přijde za mnou Tonda a velmi zblízka mě informuje, že „Hanička chce sušenku!“ Haničku komanduje, jak si má hrát, ale zas je velký ochranitel: bez jeho souhlasu a dohledu na ni nesmí nikdo ani promluvit, jakékoli příkoří páchané na sestře je velmi rychle potrestáno a nedej bože, když si chce někdo sednout k Tondovi na druhou část houpačky, která je rezervovaná pro Haničku. Co na tom, že sestra zrovna o houpání nejeví zájem a v klidu si opodál sype písek do hlavy.
Kladný vztah sourozenců nahrává i mojí lenosti: s veškerými požadavky, které je Tonda schopen splnit, posílám Haničku za bratrem – spojit vlaky, postavit komín z lega, podat sušenku z kuchyňské linky, pomoct s motorkou do/ze schodů, dojít pro zapomenutou helmu. Ale jinak jsou normální sourozenci: Tonda do Haničky neustále „vandruje“, chodí za ní a funí ji do hlavy, peskuje jí, aby se nepřibližovala k údajně jeho hračkám, cokoli si Hana najde, Tonda jí bere z ruky, příp. ji komanduje, jak si má hrát. Hanička už se naučila ječet ve vysokých frekvencích, Tondu odstrkuje a když už neví kudy kam, přijde žalovat – „bolí, bolí“, slzy jak hrachy. Na dotaz, proč Hanička pláče, se Tonda naprosto bezelstně přizná, že „Haničku šťouchal, aby pakala“. A marně přemýšlím, kdy se z toho Tondova žvatlání á la Hanička stalo věcné a moudré „hele, maminka jde“.
K narozeninám Hanička dostala kočárek a MIMINKO, tak se teď spolu starají. Vééélikej hit. Miminko pinká, miminko sedí, miminko papá, miminko páče, a dokonce miminko chodí na nočník - miminko kaká, miminko čůrá. A velmi důležitě jezdí s kočárem po bytě a neustále upravuje miminku dečku, a vyndává a zandává pannu do kočáru. Když Hana po obědě spí, stará se Toník – přiveze mi kočárek, upře na mě velké obrýlené oči a dostávám instrukce: „Pohlídej tu miminko, aby nepakalo, jo? Já si jenom dojdu puo auto, jo? Hned jsem zpátky.“
Toník i celkem s přehledem akceptoval, že narozeniny má Hanička a ne on a že tedy dárky nebudou. Společně sfoukli svíčky na dortu, Tonda chvíli trucoval, ale pak to rozchodil. Namalovali jsme spolu Haničce obrázek, popřál, ochotně spráskal dva kousky dortu a bavil všechny přítomné.
5.6.2014 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 5.6.2014. Počet zobrazení: 1319