Zrcadla
30.5.2014
Děti mají včas vědět, jaký je program. A tak se Tonda tři dny ráno vydržel ptát, jestli dneska pojedeme za babičkou Věrou. Když konečně přišel ten den, kdy se mu ráno dostalo kladné odpovědi, nebylo už s ním definitivně k vydržení.
Hovor u snídaně:
"Dneska jdeme k babičce?"
"Ano, dneska po obědě."
"Už je oběd?"
Sociální hry:
Tonda důležitě: "Haničko, teď se ale trochu zlobím!"
Hana naznačuje pláč.
T. velmi hrdelním hlasem: "Nepakeeeej!"
Oba se hystericky smějí. A to celé několikrát dokola.
Při dnešní vycházce "přes koleje" jsem brzdila děti, že ještě zkontroluju, jestli nepojede nějaký vlak. Hledím do mobilu, ne, paměť mne neklame, jízdní řád naší lokálky si pamatuju správně. Tonda nečeká na výsledek pátrání a velmi moudře praví: "Obávám se, že žádný vlak už nepojede."
No a to zrcadlo - zhruba před týdnem Tonda svou sestru počastoval slovy "Neser mě, Haničko!". Otázka, kde to sebral není na místě, zato pohoršení kolemjdoucích i náhodných čtenářů je naprosto v pořádku. Ale jsou situace, kdy opravdu nevím, co jiného jí na její konání říct.
Děti mám velmi moudré. Sama jsem taky chytrá až na půdu. A k tomu jsem na té dovolené, takže času na přemýšlení spousta, žeáno. Aneb výchova dětí není žádná legrace, je třeba si stanovit priority a z těch neustupovat. Pro někoho je důležité, aby děti zdravě jedly, pro jiného aby se dostatečně hýbaly. Někdo klade důraz na úspěch a výkon, někdo na empatii a sounáležitost. Někdo miluje děti spořádáné, čisté a způsobné, jiný chce děti divoké, špinavé a své. Někdo děti vychovává k pokoře, jiný k dravosti.
Tak jsem taky přemýšlela. A už to mám: mou prioritou je PŘEŽÍT. Víc po mě nechtějte.
A od své bezdětné spolužačky (podotýkám, že šťastně bezdětné) jsem se na třídním srazu dozvěděla, že to je přeci krásné být pro někoho (rozuměj pro děti) středobodem vesmíru. Jo, krásný to asi je, ale těch 24/7 mi to přijde hlavně únavné. S vědomím, že bych s ní v žádném případě neměnila, jsem jí nakonec nic ošklivého neřekla a vlastně jsem jí tu krásnou vizi ani moc nerozmlouvala.
A slíbené zvířátko nakonec:
This is soooo classic...
Děti mají včas vědět, jaký je program. A tak se Tonda tři dny ráno vydržel ptát, jestli dneska pojedeme za babičkou Věrou. Když konečně přišel ten den, kdy se mu ráno dostalo kladné odpovědi, nebylo už s ním definitivně k vydržení.
Hovor u snídaně:
"Dneska jdeme k babičce?"
"Ano, dneska po obědě."
"Už je oběd?"
Sociální hry:
Tonda důležitě: "Haničko, teď se ale trochu zlobím!"
Hana naznačuje pláč.
T. velmi hrdelním hlasem: "Nepakeeeej!"
Oba se hystericky smějí. A to celé několikrát dokola.
Při dnešní vycházce "přes koleje" jsem brzdila děti, že ještě zkontroluju, jestli nepojede nějaký vlak. Hledím do mobilu, ne, paměť mne neklame, jízdní řád naší lokálky si pamatuju správně. Tonda nečeká na výsledek pátrání a velmi moudře praví: "Obávám se, že žádný vlak už nepojede."
No a to zrcadlo - zhruba před týdnem Tonda svou sestru počastoval slovy "Neser mě, Haničko!". Otázka, kde to sebral není na místě, zato pohoršení kolemjdoucích i náhodných čtenářů je naprosto v pořádku. Ale jsou situace, kdy opravdu nevím, co jiného jí na její konání říct.
Děti mám velmi moudré. Sama jsem taky chytrá až na půdu. A k tomu jsem na té dovolené, takže času na přemýšlení spousta, žeáno. Aneb výchova dětí není žádná legrace, je třeba si stanovit priority a z těch neustupovat. Pro někoho je důležité, aby děti zdravě jedly, pro jiného aby se dostatečně hýbaly. Někdo klade důraz na úspěch a výkon, někdo na empatii a sounáležitost. Někdo miluje děti spořádáné, čisté a způsobné, jiný chce děti divoké, špinavé a své. Někdo děti vychovává k pokoře, jiný k dravosti.
Tak jsem taky přemýšlela. A už to mám: mou prioritou je PŘEŽÍT. Víc po mě nechtějte.
A od své bezdětné spolužačky (podotýkám, že šťastně bezdětné) jsem se na třídním srazu dozvěděla, že to je přeci krásné být pro někoho (rozuměj pro děti) středobodem vesmíru. Jo, krásný to asi je, ale těch 24/7 mi to přijde hlavně únavné. S vědomím, že bych s ní v žádném případě neměnila, jsem jí nakonec nic ošklivého neřekla a vlastně jsem jí tu krásnou vizi ani moc nerozmlouvala.
A slíbené zvířátko nakonec:
30.5.2014 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 30.5.2014. Počet zobrazení: 1170
Komentáře
Autor: Káča
Vloženo: 16.6.2014 23:28:25
Má milá, já budu začátečnicí, ikdybych těch dětí měla pět.
Autor: Adéla
Vloženo: 2.6.2014 13:48:51
člověk se celý život učí, a ty jsi i po dvou dětech matka začátečník.
Tohle přeci není zvířátko, ale odjakživa princezniny dlouhé vlasy. jen my je měli uniformně žlutohnědé s proužkem.
Tohle přeci není zvířátko, ale odjakživa princezniny dlouhé vlasy. jen my je měli uniformně žlutohnědé s proužkem.