SAMA doma
18.5.2014
„Naši nejsou doma, uděláme mejdan! Jasně, přiveď kamarádku!“
Střih. O 18 let později.
„Děti a muž nejsou doma! Nikdo mi sem nelezte!“
Muž sbalil děti a v pátek odpoledne jsem je všechny posadila na vlak a frrr... a byli pryč. Vlak zmizel z nádražní haly a mě příjemně překvapilo, že jsem se fyzicky nerozplynula. Dobrý začátek. Cestou z nádraží jsem si zašla do knihovny, koupila jsem si nové boty, vykoupila svůj oblíbený sekáč a dala si kafe. Zbytek plánů si nechám na zítra a na neděli. Zajedu si do Ikey, koupím si něco na sebe, podívám se dětem po narozeninových dárcích, možná bych mohla zajet někam do zahradnictví pro kytky a pro tu násadu k hrábím, abych někdy mohla vyhrabat z trávy ten loňskej bordel. Trochu uklidit, převlíct postele aspoň dětem. No, a když už jsem tu sama, že bych si šla zaběhat? Jo a taky bych se dopoledne mohla stavit na té svatbě.
V sobotu ráno jsem se probudila, rychlá snídaně, začala jsem probírat šatník, co si vezmu na tu svatbu. Když jsem měla v ruce druhou sukni a přikládala k ní třetí punčocháče, tak jsem si řekla, že vlastně nikam jít nechci. Jako vůbec nikam. Je tu ticho, nikdo nic nechce, povaluju se a dělám si, co JÁ chci. Stačil jeden záblesk v hlavě a všechny plány jsem zrušila. Bez náhrady. Fyzicky tedy existuju, tak se můžu rozplynout jinak. Jenom trošičku, co to udělá… Taková malá "cesta kolem mé hlavy". Pustila jsem si strašně nahlas staré Poutníky a vrhla se do úklidu. Lítala jsem tu s hadrem, Křesťan mi zpíval o nostalgii v hotelu Hillary, až drnčely okenní tabulky a já se propadala do sladkobolna. Venku leje jak z konve, já tu jak kráva brečím nad minulými životy a je mi tak strašně dobře. „Tak sladko, tak bolno, hořko nám bylo, tak sladko, tak bolno a venku lilo...“ Rozplývám se víc a víc, mizím. Prej „Z hlediska věčnosti, jsem plnej blbostí, sub specie eternitatis, holky holky Dakar Paris.“ Zpívá mi Filip Topol v zahuleným klubu Subway, krev na pianu. Jsem jiná a jinde, už se nehledám (tolik), ale stejně…
Zpět do reality: umyla jsem koupelnu, která zůstane až do nedělního večera čistá. Posbírala a probrala dětem hračky a až do nedělního večera se o nic nepřerazím. Kafe. Ááááách. Sbírám odvahu a posílám sms. Včera jsem si netroufla, byla jsem si trapná. To byl omyl, úplně trapná jsem až dnes, ale co už nadělám. Nechávám to plynout a s chutí se tomu pubertálně poddávám. Odpověď na sms byla stručná, ale kladná a velmi milá.
Kdybych v pátek u toho vlaku najednou se smrdutým začouzením zmizela a v neděli s příjezdem vlaku s mými nejmilejšími se na tomtéž místě opět objevila, zas tolik by mě to nepřekvapilo. Že se to nestalo, bylo příjemné. Ještě příjemnější ovšem bylo, že večer u piva mi mou existenci potvrdil P., můj „přítel v opici i kocovině“. A jako bonus mě dneska ani nebolí hlava. Skoro.
Ve středu v Haštalské se L. zadívala na mé děti a pravila: „to jsou tak hodný děti!“. Chtěla jsem utrousit nějakou vtipnou poznámku o příšernosti těch dvou mrňavek, ale nakonec jsem jen s údivem řekla: „No jo, máš pravdu!“ S tímto víkendem je to podobné: miluju svoje děti a svýho muže víc, než jsem si kdy uměla představit, ale občas potřebuju od někoho jinýho ujistit, že existuju i bez nich. Potvrdit, že ze mě ještě něco zbylo a s údivem říct „no jo, máš pravdu, existuju“. Aneb tak dlouho si všude čtu, slyším, jak děti všechno změní a jak se z ženský doma s dětmi stane úplná slepice, až tomu uvěřím. A pak potřebuju celý víkend na to, abych zjistila, že to není pravda.
Děti mění hodně, ale rozhodně ne všechno. Díky za to.
„Naši nejsou doma, uděláme mejdan! Jasně, přiveď kamarádku!“
Střih. O 18 let později.
„Děti a muž nejsou doma! Nikdo mi sem nelezte!“
Muž sbalil děti a v pátek odpoledne jsem je všechny posadila na vlak a frrr... a byli pryč. Vlak zmizel z nádražní haly a mě příjemně překvapilo, že jsem se fyzicky nerozplynula. Dobrý začátek. Cestou z nádraží jsem si zašla do knihovny, koupila jsem si nové boty, vykoupila svůj oblíbený sekáč a dala si kafe. Zbytek plánů si nechám na zítra a na neděli. Zajedu si do Ikey, koupím si něco na sebe, podívám se dětem po narozeninových dárcích, možná bych mohla zajet někam do zahradnictví pro kytky a pro tu násadu k hrábím, abych někdy mohla vyhrabat z trávy ten loňskej bordel. Trochu uklidit, převlíct postele aspoň dětem. No, a když už jsem tu sama, že bych si šla zaběhat? Jo a taky bych se dopoledne mohla stavit na té svatbě.
V sobotu ráno jsem se probudila, rychlá snídaně, začala jsem probírat šatník, co si vezmu na tu svatbu. Když jsem měla v ruce druhou sukni a přikládala k ní třetí punčocháče, tak jsem si řekla, že vlastně nikam jít nechci. Jako vůbec nikam. Je tu ticho, nikdo nic nechce, povaluju se a dělám si, co JÁ chci. Stačil jeden záblesk v hlavě a všechny plány jsem zrušila. Bez náhrady. Fyzicky tedy existuju, tak se můžu rozplynout jinak. Jenom trošičku, co to udělá… Taková malá "cesta kolem mé hlavy". Pustila jsem si strašně nahlas staré Poutníky a vrhla se do úklidu. Lítala jsem tu s hadrem, Křesťan mi zpíval o nostalgii v hotelu Hillary, až drnčely okenní tabulky a já se propadala do sladkobolna. Venku leje jak z konve, já tu jak kráva brečím nad minulými životy a je mi tak strašně dobře. „Tak sladko, tak bolno, hořko nám bylo, tak sladko, tak bolno a venku lilo...“ Rozplývám se víc a víc, mizím. Prej „Z hlediska věčnosti, jsem plnej blbostí, sub specie eternitatis, holky holky Dakar Paris.“ Zpívá mi Filip Topol v zahuleným klubu Subway, krev na pianu. Jsem jiná a jinde, už se nehledám (tolik), ale stejně…
Zpět do reality: umyla jsem koupelnu, která zůstane až do nedělního večera čistá. Posbírala a probrala dětem hračky a až do nedělního večera se o nic nepřerazím. Kafe. Ááááách. Sbírám odvahu a posílám sms. Včera jsem si netroufla, byla jsem si trapná. To byl omyl, úplně trapná jsem až dnes, ale co už nadělám. Nechávám to plynout a s chutí se tomu pubertálně poddávám. Odpověď na sms byla stručná, ale kladná a velmi milá.
Kdybych v pátek u toho vlaku najednou se smrdutým začouzením zmizela a v neděli s příjezdem vlaku s mými nejmilejšími se na tomtéž místě opět objevila, zas tolik by mě to nepřekvapilo. Že se to nestalo, bylo příjemné. Ještě příjemnější ovšem bylo, že večer u piva mi mou existenci potvrdil P., můj „přítel v opici i kocovině“. A jako bonus mě dneska ani nebolí hlava. Skoro.
Ve středu v Haštalské se L. zadívala na mé děti a pravila: „to jsou tak hodný děti!“. Chtěla jsem utrousit nějakou vtipnou poznámku o příšernosti těch dvou mrňavek, ale nakonec jsem jen s údivem řekla: „No jo, máš pravdu!“ S tímto víkendem je to podobné: miluju svoje děti a svýho muže víc, než jsem si kdy uměla představit, ale občas potřebuju od někoho jinýho ujistit, že existuju i bez nich. Potvrdit, že ze mě ještě něco zbylo a s údivem říct „no jo, máš pravdu, existuju“. Aneb tak dlouho si všude čtu, slyším, jak děti všechno změní a jak se z ženský doma s dětmi stane úplná slepice, až tomu uvěřím. A pak potřebuju celý víkend na to, abych zjistila, že to není pravda.
Děti mění hodně, ale rozhodně ne všechno. Díky za to.
18.5.2014 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 18.5.2014. Počet zobrazení: 1185