Sestra Alena
13.5.2014
Chodíme s Tondou do Sokola. Cvičení vede sestra Alena. Sokolka: menší, podsaditá, od rány a přesto laskavá, věk 60+. Tonda sestru Alenu miluje a já, milý deníčku, s ním. Sokol i sestra Alena jsou ze staré školy. Stará sokolovna pod Petřínem, tělocvična mírně zašlá, nářadí klasické – kladina, švédská bedna, přetěžké kožené žíněnky, lavičky, žebřiny, švihadla, míče, kuželky... Klasický je i nástup NAZDAR? – ZDAR! Cvičení je všestranné a sestra Alena se sice s nikým nemaže, ale upřímně ocení snahu.
Cvičení zahajujeme zostra pochodovým cvičením „Šly panenky silnicí“ a „Jéde, jéde poštovský panáček…“, vydýcháme se poklonou „dooobrýýý déén“ a na „Mámo, táto, v komoře je myš“ Tonda ochotně podlézá pod nohama a honí myš, příp. děláme nějakou jinou ukazovací písničku. Následuje cvičení na koberci, kde se zapotí hlavně rodiče (houpání s dětmi na kolenou, letadlo na nohách apod.). Pod cviky atraktivních názvů Rachejtličky, Z nádraží - do nádraží, Kašpárek, Rozsvítit – zhasnout, Vysypal se kočár… se skrývají metodicky promyšlené cviky na rovná záda, správné držení těla a sed, na ploché nohy (cvičíme obzvlášť agilně), břišní svaly, základy pro kotrmelec atd. Následuje volná zábava – děti dostanou míče, házíme, kopeme, skluzavka, skok ze švédské bedny na matraci, kladina, prolézání hadrovým tunelem. Potom přichází jedna jediná disciplína, která se mění: děti skáčou snožmo do obručí na zemi, skok z odrazového můstku, házení míčků na kuželky apod. Potom probíháme pod točícím se švihadlem, uklidit nářadí, na závěr oblíbená běhačka „auta“ a na zklidnění „tiše, myši, ježek spí“. Nástup „Maminky, tatínkové, babičky, děti nazdar? – ZDAR!“ a bonbon za odměnu.
Cvičení je pořád dokola to samé, cviky se rutinně opakujou každý týden, takže pro Tondu naprosto ideální – známé prostředí a žádné nepředvídané zvraty. Hodina má správný poměr i pořadí řízeného a neřízeného, „vážného“ cvičení a lítání, říkanek a běhání. Sestra Alena nikoho do ničeho nenutí, ale nenechá si rozvracet hodinu, žvanily také klidně sjede. Každý nový cvičenec je hájený, může jenom tak koukat, co se děje. Ale rozhodně Alena nikomu neříká, že to nevadí, že necvičí. Dá jasně najevo, že „norma je spolupracovat“. A po cvičencích- mazácích ovšem jde, ti musí dělat, co se říká. Já neuspěju, ale když na Tondu houkne sestra Alena „Tondo, je nástup!“, tak Tonda maže. A vychovává i nás rodiče - jak dítě držet na trampolíně (malé za hrudník, větší za předloktí), nedělat letadlo za ruce (za tohle ji miluju), děti nesmí samy podbíhat točící švihadlo, při autech musí děti stát proti rodičům, aby se při běhu nesrazily…
Náš Sokol ani Sestra Alena necvičí podle módy. V Sokole se necvičí na hudbu, nemáme moderní cvičební pomůcky, ani individuální přístup. Děti musí dělat to, co zrovna sestra Alena řekne. Když jim to jde (rozuměj, aspoň se snaží), dostanou pochvalu, někdy i pusu. Pokud místo cvičení na koberci lezou na skluzavku, dostanou sodu. Balony i kuželky musí vrátit do pytle, náčiní uklidit.
Tondovi disciplína vyloženě svědčí a já si u těch říkanek nepřipadám jako debil, protože to má hlavu a patu. A jistota, rozhodnost a přitom laskavost sestry Aleny je nad všechny individuální přístupy a moderní superrozvíjející cvičební metody. A třeba to našemu inženýrovi pomůže i na ty ploché nohy.
Chodíme s Tondou do Sokola. Cvičení vede sestra Alena. Sokolka: menší, podsaditá, od rány a přesto laskavá, věk 60+. Tonda sestru Alenu miluje a já, milý deníčku, s ním. Sokol i sestra Alena jsou ze staré školy. Stará sokolovna pod Petřínem, tělocvična mírně zašlá, nářadí klasické – kladina, švédská bedna, přetěžké kožené žíněnky, lavičky, žebřiny, švihadla, míče, kuželky... Klasický je i nástup NAZDAR? – ZDAR! Cvičení je všestranné a sestra Alena se sice s nikým nemaže, ale upřímně ocení snahu.
Cvičení zahajujeme zostra pochodovým cvičením „Šly panenky silnicí“ a „Jéde, jéde poštovský panáček…“, vydýcháme se poklonou „dooobrýýý déén“ a na „Mámo, táto, v komoře je myš“ Tonda ochotně podlézá pod nohama a honí myš, příp. děláme nějakou jinou ukazovací písničku. Následuje cvičení na koberci, kde se zapotí hlavně rodiče (houpání s dětmi na kolenou, letadlo na nohách apod.). Pod cviky atraktivních názvů Rachejtličky, Z nádraží - do nádraží, Kašpárek, Rozsvítit – zhasnout, Vysypal se kočár… se skrývají metodicky promyšlené cviky na rovná záda, správné držení těla a sed, na ploché nohy (cvičíme obzvlášť agilně), břišní svaly, základy pro kotrmelec atd. Následuje volná zábava – děti dostanou míče, házíme, kopeme, skluzavka, skok ze švédské bedny na matraci, kladina, prolézání hadrovým tunelem. Potom přichází jedna jediná disciplína, která se mění: děti skáčou snožmo do obručí na zemi, skok z odrazového můstku, házení míčků na kuželky apod. Potom probíháme pod točícím se švihadlem, uklidit nářadí, na závěr oblíbená běhačka „auta“ a na zklidnění „tiše, myši, ježek spí“. Nástup „Maminky, tatínkové, babičky, děti nazdar? – ZDAR!“ a bonbon za odměnu.
Cvičení je pořád dokola to samé, cviky se rutinně opakujou každý týden, takže pro Tondu naprosto ideální – známé prostředí a žádné nepředvídané zvraty. Hodina má správný poměr i pořadí řízeného a neřízeného, „vážného“ cvičení a lítání, říkanek a běhání. Sestra Alena nikoho do ničeho nenutí, ale nenechá si rozvracet hodinu, žvanily také klidně sjede. Každý nový cvičenec je hájený, může jenom tak koukat, co se děje. Ale rozhodně Alena nikomu neříká, že to nevadí, že necvičí. Dá jasně najevo, že „norma je spolupracovat“. A po cvičencích- mazácích ovšem jde, ti musí dělat, co se říká. Já neuspěju, ale když na Tondu houkne sestra Alena „Tondo, je nástup!“, tak Tonda maže. A vychovává i nás rodiče - jak dítě držet na trampolíně (malé za hrudník, větší za předloktí), nedělat letadlo za ruce (za tohle ji miluju), děti nesmí samy podbíhat točící švihadlo, při autech musí děti stát proti rodičům, aby se při běhu nesrazily…
Náš Sokol ani Sestra Alena necvičí podle módy. V Sokole se necvičí na hudbu, nemáme moderní cvičební pomůcky, ani individuální přístup. Děti musí dělat to, co zrovna sestra Alena řekne. Když jim to jde (rozuměj, aspoň se snaží), dostanou pochvalu, někdy i pusu. Pokud místo cvičení na koberci lezou na skluzavku, dostanou sodu. Balony i kuželky musí vrátit do pytle, náčiní uklidit.
Tondovi disciplína vyloženě svědčí a já si u těch říkanek nepřipadám jako debil, protože to má hlavu a patu. A jistota, rozhodnost a přitom laskavost sestry Aleny je nad všechny individuální přístupy a moderní superrozvíjející cvičební metody. A třeba to našemu inženýrovi pomůže i na ty ploché nohy.
13.5.2014 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 13.5.2014. Počet zobrazení: 1788