Čechové na Řípu
12.5.2014
S cílem zachovat si zdravý rozum jsem i další dny děti dusila náročným programem. V pátek jsem se tedy vydusila spíš já - šli jsme koupit boty, potom jsem v oblíbené kavárně Baby Café v bazénu s kuličkama hledala dvoje ponožky a Tondovy brýle (naštěstí úspěšně) a odpolední vycházka k Pácovi na pivo taky nedopadla pro mě zrovna vítězně. O tom, že by si děti hrály na písku a já si v klidu dala své MALÉ pivo, nemohla být řeč. Poté, co mi v pivu přistála hrst písku, jsem zavelela k odchodu.
V sobotu jsem se ovšem vzchopila a zatroubila do útoku: výlet na Říp. Nevím, kde se ve mě bere ta umanutost, ale tak lehko mě nedostanou. S drobným navigačním zádrhelem (aneb papírek s vypsanými záchytnými body trasy zůstal na stole v kuchyni) jsme dojeli pod Říp do obce Rovné, kde jsme se v 11 sešly s ostatními (převážně) matkami a jejich dětmi. S davem ostatních vlastiuvědomělých turistů jsme se vydali vzhůru. Hanička došla po svých k rozcestí pod Řípem, tam jsem si jí nahodila na záda a zahájili jsme útok na vrchol. K mému překvapení Tonda celkem šlapal (jako vlak, jak jinak), skotačil po pařezech a skalkách, já funěla s Haninými 12 kg na zádech. V krizi největší se proti nám zjevil posel dobrých zpráv - v opačném směru nás míjel pán s pivem, které neměl ani z půlky vypité. Zdá se, že výlet na Říp, na rozdíl od dobývání Severního pólu, snese srovnání s výletem na Kokořín - občerstvení bude (pro neznalé - parafrázuji Cimrmana). Nahoře jsme tedy radostně vystáli frontu na nanuka a pití s brčkem (v kombinaci a malým pivem a turistickou nálepkou jsem byla hned o stovku lehčí), obešli jsme Rotundu sv. Vojtěcha a Jiří aka "kostelíček nemá zvony" a mohli jsme zahájit sestup.
Naložili jsme děti do aut a vyrazili ještě k přítelkyni M., kde nás čekalo pohoštění v podobě kávy, úžasné buchty a rajské polívky. My jsme si požvanily, děti blbly na trampolíně a prolejzačkách a po šesté hodině jsme konečně vyrazili k domovu. Tonda celou cestu zpět vyprávěl o králících, na které se s Haničkou vydrželi dívat snad hodinu. Doma mě čekala sladká odměna - trhla jsem rekord: domů jsme dorazili ve tři čtvrtě na osm a v devět už byli oba v limbu. Cha! Victory is mine. Muehehe.
S cílem zachovat si zdravý rozum jsem i další dny děti dusila náročným programem. V pátek jsem se tedy vydusila spíš já - šli jsme koupit boty, potom jsem v oblíbené kavárně Baby Café v bazénu s kuličkama hledala dvoje ponožky a Tondovy brýle (naštěstí úspěšně) a odpolední vycházka k Pácovi na pivo taky nedopadla pro mě zrovna vítězně. O tom, že by si děti hrály na písku a já si v klidu dala své MALÉ pivo, nemohla být řeč. Poté, co mi v pivu přistála hrst písku, jsem zavelela k odchodu.
V sobotu jsem se ovšem vzchopila a zatroubila do útoku: výlet na Říp. Nevím, kde se ve mě bere ta umanutost, ale tak lehko mě nedostanou. S drobným navigačním zádrhelem (aneb papírek s vypsanými záchytnými body trasy zůstal na stole v kuchyni) jsme dojeli pod Říp do obce Rovné, kde jsme se v 11 sešly s ostatními (převážně) matkami a jejich dětmi. S davem ostatních vlastiuvědomělých turistů jsme se vydali vzhůru. Hanička došla po svých k rozcestí pod Řípem, tam jsem si jí nahodila na záda a zahájili jsme útok na vrchol. K mému překvapení Tonda celkem šlapal (jako vlak, jak jinak), skotačil po pařezech a skalkách, já funěla s Haninými 12 kg na zádech. V krizi největší se proti nám zjevil posel dobrých zpráv - v opačném směru nás míjel pán s pivem, které neměl ani z půlky vypité. Zdá se, že výlet na Říp, na rozdíl od dobývání Severního pólu, snese srovnání s výletem na Kokořín - občerstvení bude (pro neznalé - parafrázuji Cimrmana). Nahoře jsme tedy radostně vystáli frontu na nanuka a pití s brčkem (v kombinaci a malým pivem a turistickou nálepkou jsem byla hned o stovku lehčí), obešli jsme Rotundu sv. Vojtěcha a Jiří aka "kostelíček nemá zvony" a mohli jsme zahájit sestup.
Naložili jsme děti do aut a vyrazili ještě k přítelkyni M., kde nás čekalo pohoštění v podobě kávy, úžasné buchty a rajské polívky. My jsme si požvanily, děti blbly na trampolíně a prolejzačkách a po šesté hodině jsme konečně vyrazili k domovu. Tonda celou cestu zpět vyprávěl o králících, na které se s Haničkou vydrželi dívat snad hodinu. Doma mě čekala sladká odměna - trhla jsem rekord: domů jsme dorazili ve tři čtvrtě na osm a v devět už byli oba v limbu. Cha! Victory is mine. Muehehe.
13.5.2014 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 14.5.2014. Počet zobrazení: 1260