Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Dlouhá z Velikonoc

22.4.2014

V deštivém pátku jsem nechala dědu napospas dětem a vyrazila ještě na pár nákupů - potřebovali jsme např. BÍLÁ vejce, pentle a další záležitosti nutné pro folklórní víkend, poobědvali jsme, já jsem v klidu naložila auto (tetris se docela povedlo, ale ta kytara prostě přebývala), děda mi pomohl naložit děti a mohli jsme vyrazit pro tatínka do práce. Potom jižní spojka, D1, Sázava, Samopše a cíl byl v kempu s poetickým názvem ATOM - CÍL.

Odpoledne ještě po louce děti pobíhaly v holinkách a gumových gatích, v noci jsme si topili, ale v sobotu už vysvitlo slunce a mohli jsme na výlet. V hospodě nám naštěstí poradili, že k zastávce nemusíme 2 km přes kopec, ale když si zjistíme, jak jedou vlaky, stačí to vzít asi 300 m po kolejích. Pan hostinský nemohl Tondovi udělat větší radost - půjdeme po kolejích!!! Okočárkovaní kamarádi už z toho měli radost menší, ale na zastávku jsme se dostali. Se supěním se ze zatáčky vynořila "bardotka" s několika vagóny, dokonce s prostorem pro kola, takže jsme naložili 3 kočárky, nepočítaně odrážedel, 18 dospělých a 21 dětí, vč. kojenců a odjeli do Českého Šternberka. Vylezli jsme na hrad, pokochali jsme se vyhlídkou z hladomorny, podívali se na místního sokolníka (na Tondův dotaz "co to je?" Míša odvětil, že "pán s velkým ptákem") a zapadli do restaurace "Pod hradem". Sice trochu "hospoda na mýtince", ale nakonec jsme se dočkali objednávky, jídla i placení, vše stačilo jen třikrát připomenout.

A přišla nejobávanější část dne - výlet. Po červené ze Šternberka do Ratají na vlak. Přes most a přes koleje to šlo bez problémů, po silnici do kopce naštěstí byla svodidla - tedy metro, potom z kopce k nádraží - podél kolejí, dokonce VÝHYBKA!!! a pak už do lesa. Haničku jsme naložili na záda, cestou k nádraží ještě zakňourala cosi o motorce, ale v tu ránu byla tuhá. Po široké cestě se Tonda vleče jak týden před výplatou. Následovala terénní vložka – přes potok, pěšina do kopce, klikatice, klády přes cestu, dobrodružství... a Tonda najednou šlape jak hodinky. Jsme vlak („Já jsem mašina a ty jsi vagón. Tady jsme spojený. Tudumtudum. Zastávka!“), jedeme spojený, pak jede sám jenom mašina, v zátáčce přehodíme výhybku, kočár, který chlapi vlečou přes klády je taky vlak... a my postupujeme celkem normálním tempem. Nestačím se divit. Vylezli jsme na kopec do polí, svítilo slunce, pofukovalo, stromy kvetly, jaro... Široká cesta z kopce, děti nasedají na odrážedla a tempo se zrychluje. Usoudili jsme, že dobrodružství i výkon už byly dostatečné a místo červené přes kopec volíme cestu po asfaltu do Iváně. Nakonec jsme si s dětmi frčícími z kopce ještě slušně zaběhali. Vlakem zpět do Samopší a opět velký hit - pěšky po kolejích a do kempu.

V neděli přemýšlím, jestli si chci kazit skvělý dojem z předchozího dne, který se zcela nečekaně obešel bez větších problémů a mého vyčerpání ze zaseklých dětí. Jestli už jsme nepodali dostatečný výkon, za který bychom se odměnili jednoduchým výletem vláčkem do Sázavy a zpět. Nakonec podléhám davové psychóze a tomu pitomému pocitu, že je třeba podávat výkony a do Sázavy jsme vyrazili pěšky. Je to neuvěřitelné, ale opět to klaplo. Poprvé se Tonda tedy zasekl asi 100 m od chatky, že chce s sebou kolo. To jsme zamítli, neb cesta mnoho příležitostí k jízdě nedávala (resp. půlku cesty bychom vehikly nesli a druhou půlku bychom stíhali dětí ve sjezdu) a tahat potom kolo a motorku po Sázavě se nám taky nechtělo. Podruhé se Tonda zasekl, že chce ještě chodit přes koleje. Pak jsme zas zapadli do lesa a už to šlo celkem bez problémů až do Sázavy. Docela dost toho ušla i Hanička. V Sázavě jsme si dali oběd "Za Vodou", poblbli na hřišti, prohlídli jsme si klášter, ale zdaleka největší úspěch měla kašna a cukrárna na obzvlášť ohavném Náměstí V+W v Sázavě. Vlakem zpět, v Samopších necháváme projet protisměrný vlak a zase oblíbená kratochvíle – po kolejích zpátky.

Večer děti usínají bez jediného protestu a my se můžeme věnovat tradicím – barvíme vajíčka, pleteme pomlázky, žvaníme. Pondělní ráno je ve znamení folklórního násilí na ženách - koleda, košíčky, pomlázky, vejce, pentle,… a taky balení, dohledat majitele hraček, které uvízly u nás, najít naše hračky u ostatních a naložit auto. Tonda sedí v autě a dožaduje se odjezdu domů. Při informaci, že tu ještě budeme obědvat, chytá psotníček („Já nechci obědvat! Pojedeme domů!!!“). O plánované zastávce v Kouřimi ve skanzenu ani nemá cenu mluvit. Nakonec stačí děti autem popovézt k jídelně a Tonda bez protestů vystupuje a jde se naobědvat. Dokonce bez problému prošla i návštěva skanzenu. Na závěr zmrzka na náměstí v Kouřimi a domů.

Až do příštího výletu si budu namlouvat, že nastal zlom a od tohoto víkendu budou výlety s kamarády i bez v pohodě a bez dramat. Až do příští akce si budu hýčkat pocit, že naše děti už jsou prostě v pohodě a není problém trávit čas hromadně s kamarády. Je příjemné zase na vlastní oči vidět, že nemáme jediné vzteklé dítě pod sluncem. Je příjemné vidět, že nejsem jediná matka, kterou dítě dokáže vytočit do vývrtky. Je příjemné vidět i cizí uřvané děti a cizí vztekliny. A je příjemné si i přesto všechno ověřit, že mě snad kamarádi stále ještě považují za relativné příčetnou bytost. Povedlo se, děkuji.


22.4.2014 vložil(a) Káča Režná

Komentáře

Autor: Káča
Vloženo: 27.4.2014 8:05:02
Adéla: no však, přesně s tou myšlenkou jsem to fotila. Ještě děti naučíme zalamovat palce, koupíme jim usárnu a kanady a půjdou do světa.
Autor: Adéla
Vloženo: 23.4.2014 16:29:26
Kačenko, ta druhá fotka je tááák....(?trampsá, ?daňkovská?)