Argumenty
17.4.2014
Stále mě okouzluje, že Tonda mluví ve větách, vždyť je to přeci můj malej chlapeček. A on nám chlapeček začíná argumentovat. Hanička jezdí ve vaně jak na skluzavce, během voda cáká všude kolem, oba se smějou jak pominutí a Tonda ji hecuje slovy "pozóór, ať si nenabiješ čuňu" (kde jenom tohle slyšel?). Když je tato zábava Haničce zatrhnuta s tím, že vana není žádná skluzavka, vytasí se Tonda s argumentem, že u babičky je ve vaně skluzavka. Po výlovu z vany se motá po bytě zabalen do osušky a melduje "jsem kuasnej", příp. "jsem kuasnej jako maminka".
Před spaním mají propracovanou zdržovací taktiku - začínají pohádkou, potom skáčou z postele na postel, pak se čte. Že se zhaslo poznám tak, že se ozve dupání, rozletí se dveře do kuchyně a v nich poskakujou dvě hlavy. Tonda hlásí "čůraaat!!!" a Hanička "puťuuuu" (pusu). Tondovi pomůžu s čůráním, Hanička vše sleduje a komentuje, dostanou pusu a jak rychle se objevili, tak rychle zmizej. Sednu si a přemýšlím, jestli tu fakt byli, nebo se mi to zdálo. Poslední se ve dveřích objeví Míša - děti si žádají napít, jde jim pro vodu. Tonda opět zkouší smlouvat: "u babičky je šťáva...".
V případě, že se na jeho hlavu snáší více či méně spravedlivý hněv doprovázený zvýšeným hlasem, velmi shovívavě mě pohladí po vlasech a pronese "ale nezlob seeee" příp. mi odvětí "ale nekřič, joooo?". V tu chvíli jsem blízka explozi.
Tonda si také s gustem přisadí při výchově mladší sestry. Jakékoli mé usměrnění/zákaz Tonda nezapomíná potvrdit, příp. dovysvětlit: "nenene, Hani, ty půjdeš hají" - když mu sestra po obědě zasahuje do vláčků. Občas se pasuje do role peacemakera: dohaduju se s Haničkou na schodech, že ji opravdu nebudu nosit. Hanička brblá a vzpíná ruce. Nakvašeně jí vysvětlím, že ji nosit nebudu, že jí dám maximálně ruku a odcházím, Hanička ječí. Tonda zasahuje slovy "co se tady hádáte!?" a bere Haničku za ruku a s mírnou výčitkou "pojď Hani!" překvapenou sestru opravdu přiměje k samostatnému výstupu do patra.
V poledne je volám k obědu. Od Tondy se mi dostane odpovědi, že "si to ještě dočte" příp. ze "až bude vlak na konečný". Nicméně Hanička neotálí a jde se najíst. Vzápětí se objeví Tonda a pokouší se ji přesvědčit, že se má vrátit do pokoje: "nenene, Hani, ještě pojď do pokojíčku...". Většinou neuspěje, tak taky dojede vlakem na konečnou a přisedne.
,
Ranní rituál zahrnuje oblíbenou kratochvíli "memememe". Aktivita spočívá v tom, že si nasadí "helmy" (umělohmotné zadělávací mísy) a běhaj po okruhu (koupelna - ložnice - předsíň - kuchyň - koupelna) za hlasitého volání "mememememe". Vydržej to dlouho.
A jinak pořád cestujeme, abychom se nezbláznili, dobýváme nová území a ven chodíme za každého počasí, protože doma jsou děti v neustálém ohrožení života - buď se ohrožují samy svými pitomými nápady (např. stoupat si do proutěného koše a padat nazad) nebo je ohrožuje jejich vlastní matka.
,
Stále mě okouzluje, že Tonda mluví ve větách, vždyť je to přeci můj malej chlapeček. A on nám chlapeček začíná argumentovat. Hanička jezdí ve vaně jak na skluzavce, během voda cáká všude kolem, oba se smějou jak pominutí a Tonda ji hecuje slovy "pozóór, ať si nenabiješ čuňu" (kde jenom tohle slyšel?). Když je tato zábava Haničce zatrhnuta s tím, že vana není žádná skluzavka, vytasí se Tonda s argumentem, že u babičky je ve vaně skluzavka. Po výlovu z vany se motá po bytě zabalen do osušky a melduje "jsem kuasnej", příp. "jsem kuasnej jako maminka".
Před spaním mají propracovanou zdržovací taktiku - začínají pohádkou, potom skáčou z postele na postel, pak se čte. Že se zhaslo poznám tak, že se ozve dupání, rozletí se dveře do kuchyně a v nich poskakujou dvě hlavy. Tonda hlásí "čůraaat!!!" a Hanička "puťuuuu" (pusu). Tondovi pomůžu s čůráním, Hanička vše sleduje a komentuje, dostanou pusu a jak rychle se objevili, tak rychle zmizej. Sednu si a přemýšlím, jestli tu fakt byli, nebo se mi to zdálo. Poslední se ve dveřích objeví Míša - děti si žádají napít, jde jim pro vodu. Tonda opět zkouší smlouvat: "u babičky je šťáva...".
V případě, že se na jeho hlavu snáší více či méně spravedlivý hněv doprovázený zvýšeným hlasem, velmi shovívavě mě pohladí po vlasech a pronese "ale nezlob seeee" příp. mi odvětí "ale nekřič, joooo?". V tu chvíli jsem blízka explozi.
Tonda si také s gustem přisadí při výchově mladší sestry. Jakékoli mé usměrnění/zákaz Tonda nezapomíná potvrdit, příp. dovysvětlit: "nenene, Hani, ty půjdeš hají" - když mu sestra po obědě zasahuje do vláčků. Občas se pasuje do role peacemakera: dohaduju se s Haničkou na schodech, že ji opravdu nebudu nosit. Hanička brblá a vzpíná ruce. Nakvašeně jí vysvětlím, že ji nosit nebudu, že jí dám maximálně ruku a odcházím, Hanička ječí. Tonda zasahuje slovy "co se tady hádáte!?" a bere Haničku za ruku a s mírnou výčitkou "pojď Hani!" překvapenou sestru opravdu přiměje k samostatnému výstupu do patra.
V poledne je volám k obědu. Od Tondy se mi dostane odpovědi, že "si to ještě dočte" příp. ze "až bude vlak na konečný". Nicméně Hanička neotálí a jde se najíst. Vzápětí se objeví Tonda a pokouší se ji přesvědčit, že se má vrátit do pokoje: "nenene, Hani, ještě pojď do pokojíčku...". Většinou neuspěje, tak taky dojede vlakem na konečnou a přisedne.
,Ranní rituál zahrnuje oblíbenou kratochvíli "memememe". Aktivita spočívá v tom, že si nasadí "helmy" (umělohmotné zadělávací mísy) a běhaj po okruhu (koupelna - ložnice - předsíň - kuchyň - koupelna) za hlasitého volání "mememememe". Vydržej to dlouho.
A jinak pořád cestujeme, abychom se nezbláznili, dobýváme nová území a ven chodíme za každého počasí, protože doma jsou děti v neustálém ohrožení života - buď se ohrožují samy svými pitomými nápady (např. stoupat si do proutěného koše a padat nazad) nebo je ohrožuje jejich vlastní matka.
,
17.4.2014 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 21.4.2014. Počet zobrazení: 1358