Roztoky - Únětice - Roztoky
12.3.2014
O víkendu mě v mém pravidelném terorizování rodiny svatém úsilí podpořila K., toho času vdova slaměná, která nám zorganizovala výlet. Přišlo mi to jako bezva nápad - vyrazíme na výlet, bude hodnotný program a ještěi si popovídám s kamarády. Vyrazili jsme do Roztok a odtud pěšky Tichým údolím do Únětic. Podél potoka, spousta dětí, kamarádů, kočárky, motorky, odrážedla...
Vzdávám myšlenku, kterou se mi kdekdo snaží vnutít, že stačí banda dětí a Tonda bude celý nadšený s davem skotačit k cíli. Každých 100 m házíme šutry a klacky do potoka, Tonda klacíkem šťourá v listí, v písku, sbírá kameny, vypráví a STOJÍ. Vzdávám ideu, že bych si popovídala s kamarády. Na začátku Únětic jsme došli zbytek party - právě opouštěli hospodu. S mezipřistáním na skluzavce vlečeme dítě dál, cca kilometr k Únětickému pivovaru. Tam si konečně sedáme, Hana se s Tondou dohaduje o dětskou židli, jenom množství lidí, kteří mě znají, mi brání dořvat je na jednu hromadu (a možná i seřezat). Tonda vítězí a sedí v židli jak skrčenec. Dávám si fakt dobré Únětické pivo a je mi lépe. Na chvilku se mi daří děti ignorovat. Objednáváme dětské menu - přírodní řízek s kaší. Děti se ládují Míšovýma hranolkama.
Ostatní jsou najedení, odchází s dětmi ven. Půl hodiny po nich jdeme taky. Tonda chvíli jede na odrážedle, Hana na motorce. První zásek je u smrdutého dvorku se slepicema. Druhý zásek na křižovatce, kde máme jít nahoru. Hana trvá na tom, že pojede dolů. Je jí odebrána motorka a H. je za strašného řevu vlečena do kopce. Tonda krouží na plácku před garáží, protože tam je zastávka. U hřbitova na kopci na nás čekají kamarádi a naše jedno vzteklé a jedno naprosto netečné dítě jim připadají náramně humorné. Dokonce padne i něco vtipných poznámek. Nemám smysl pro humor. Zaslechnu i cosi o tom, jak hodné děti mají. Seberu všechny síly, rozpomenu se na slušné vychování a dobré vztahy mezi přáteli a dotyčného nepošlu do prdele. No, vlastně pácháme dobrý skutek, když si náhle lidé uvědomí, jak roztomilé děti mají...
Hanu si beru na záda - sice dál ječí, ale aspoň postupujeme. Tonda v prachu cesty sbírá kamínky do košíku na kole a Hana se dožaduje, že chce dolů. Taky sbírá a nakládá Tondovi kamínky. Tonda trvá na tom, že na odrážedle pojede po poli. Hana se pokouší rozpohybovat motorku na polní cestě. Činím přítrž diplomatickým jednáním s tatínkem a za protestů je opět naložena na záda. Tonda po chvilce dobrovolně odevzdává kolo a chvíli se nese na koni. Potom už šlape za podpory říkanky o Arizoně. Jsme nahoře, vidíme Roztoky a na polňačku navazuje asfalt. Děti osedlávají stroje a my se jim pokoušíme stačit behom. Hana zastavuje a sbírá kamínky Tondovi do košíku, ten mizí v dáli. Kamínky je třeba donést, Hanička tedy odevzdává motorku a pokračuje z kopce pěšky. Nakonec se tatínkovi podaří ji přesvědčit, aby si dala kamínky do kapsy a sedla zas na motorku. Postupujeme. Na kraji Roztok ještě řešíme bobek, Tonda mi 200 m před cílem počůrá ruce a už sjíždíme z kopce ke K.
Usedáme na zahradu, Tonda okamžitě zapomíná, že právě zdolal 6 km a běhá jako metro kolem bazénu. Já si vyslechnu několik soucitných poznámek a cosi o svatozáři (připadala jsem si asi nějak takhle). Nijak to sice nepomáhá, ale zase se ovládnu a ani teď nikoho nepošlu do prdele.
Podává se káva a rybízová bublanina, nalejvá se vaječňák, tak se mi udělá trochu lépe. Děti už si žádné příkoří nepamatujou a vesele hospodařej v cizích hračkách. Já pomalu vychládám a už jsem schopná normálně konverzovat, tak si konečně můžu popovídat s kamarády. Bublaninu jsme snědli, došel vaječňák, ochlazuje se, tak balíme a jedeme dom. Posilněna bublaninou a vaječňákem akci nakonec hodnotím pozitivně.
A jaké jsem si z akce vzala ponaučení? Že na výlet radši zase sami. Že jsem hysterka, ví už asi každej, ale nemusí to všichni vidět na vlastní oči. Jo a taky ten rum nezapomenout. Až se naučím nebýt tak strašně urputná, všem se nám moc uleví.
Předpověď na následující víkend je naštěstí mizerná, a tak jdu do sebe a NIC NEPLÁNUJU. Ve své bezbřehé moudrosti nechám rodinu zas jednou dýchat. A abych to posichrovala, půjdu si po svých.
O víkendu mě v mém Vzdávám myšlenku, kterou se mi kdekdo snaží vnutít, že stačí banda dětí a Tonda bude celý nadšený s davem skotačit k cíli. Každých 100 m házíme šutry a klacky do potoka, Tonda klacíkem šťourá v listí, v písku, sbírá kameny, vypráví a STOJÍ. Vzdávám ideu, že bych si popovídala s kamarády. Na začátku Únětic jsme došli zbytek party - právě opouštěli hospodu. S mezipřistáním na skluzavce vlečeme dítě dál, cca kilometr k Únětickému pivovaru. Tam si konečně sedáme, Hana se s Tondou dohaduje o dětskou židli, jenom množství lidí, kteří mě znají, mi brání dořvat je na jednu hromadu (a možná i seřezat). Tonda vítězí a sedí v židli jak skrčenec. Dávám si fakt dobré Únětické pivo a je mi lépe. Na chvilku se mi daří děti ignorovat. Objednáváme dětské menu - přírodní řízek s kaší. Děti se ládují Míšovýma hranolkama.
Ostatní jsou najedení, odchází s dětmi ven. Půl hodiny po nich jdeme taky. Tonda chvíli jede na odrážedle, Hana na motorce. První zásek je u smrdutého dvorku se slepicema. Druhý zásek na křižovatce, kde máme jít nahoru. Hana trvá na tom, že pojede dolů. Je jí odebrána motorka a H. je za strašného řevu vlečena do kopce. Tonda krouží na plácku před garáží, protože tam je zastávka. U hřbitova na kopci na nás čekají kamarádi a naše jedno vzteklé a jedno naprosto netečné dítě jim připadají náramně humorné. Dokonce padne i něco vtipných poznámek. Nemám smysl pro humor. Zaslechnu i cosi o tom, jak hodné děti mají. Seberu všechny síly, rozpomenu se na slušné vychování a dobré vztahy mezi přáteli a dotyčného nepošlu do prdele. No, vlastně pácháme dobrý skutek, když si náhle lidé uvědomí, jak roztomilé děti mají...
Hanu si beru na záda - sice dál ječí, ale aspoň postupujeme. Tonda v prachu cesty sbírá kamínky do košíku na kole a Hana se dožaduje, že chce dolů. Taky sbírá a nakládá Tondovi kamínky. Tonda trvá na tom, že na odrážedle pojede po poli. Hana se pokouší rozpohybovat motorku na polní cestě. Činím přítrž diplomatickým jednáním s tatínkem a za protestů je opět naložena na záda. Tonda po chvilce dobrovolně odevzdává kolo a chvíli se nese na koni. Potom už šlape za podpory říkanky o Arizoně. Jsme nahoře, vidíme Roztoky a na polňačku navazuje asfalt. Děti osedlávají stroje a my se jim pokoušíme stačit behom. Hana zastavuje a sbírá kamínky Tondovi do košíku, ten mizí v dáli. Kamínky je třeba donést, Hanička tedy odevzdává motorku a pokračuje z kopce pěšky. Nakonec se tatínkovi podaří ji přesvědčit, aby si dala kamínky do kapsy a sedla zas na motorku. Postupujeme. Na kraji Roztok ještě řešíme bobek, Tonda mi 200 m před cílem počůrá ruce a už sjíždíme z kopce ke K.
Usedáme na zahradu, Tonda okamžitě zapomíná, že právě zdolal 6 km a běhá jako metro kolem bazénu. Já si vyslechnu několik soucitných poznámek a cosi o svatozáři (připadala jsem si asi nějak takhle). Nijak to sice nepomáhá, ale zase se ovládnu a ani teď nikoho nepošlu do prdele.
Podává se káva a rybízová bublanina, nalejvá se vaječňák, tak se mi udělá trochu lépe. Děti už si žádné příkoří nepamatujou a vesele hospodařej v cizích hračkách. Já pomalu vychládám a už jsem schopná normálně konverzovat, tak si konečně můžu popovídat s kamarády. Bublaninu jsme snědli, došel vaječňák, ochlazuje se, tak balíme a jedeme dom. Posilněna bublaninou a vaječňákem akci nakonec hodnotím pozitivně.
A jaké jsem si z akce vzala ponaučení? Že na výlet radši zase sami. Že jsem hysterka, ví už asi každej, ale nemusí to všichni vidět na vlastní oči. Jo a taky ten rum nezapomenout. Až se naučím nebýt tak strašně urputná, všem se nám moc uleví.
Předpověď na následující víkend je naštěstí mizerná, a tak jdu do sebe a NIC NEPLÁNUJU. Ve své bezbřehé moudrosti nechám rodinu zas jednou dýchat. A abych to posichrovala, půjdu si po svých.
14.3.2014 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 19.3.2014. Počet zobrazení: 1307