Karlštejn, totiž Prokopák
2.3.2014
Ráno jsme se probudili do slunného dne, takže jsem se ve své osvícené despocii rozhodla rodinu opět zotročit - jdeme na výlet. Vymyslela jsem výlet vlakem někam k Berounce a podél řeky, kam dojdem. V tramvaji jsme naznali, že ten vlak, co jede za tři minuty dobíhat nebudem, abychom se po chvíli rozhodli doběhnout vlak do Nučic, který jel sice později, ale mezitím do jeho odjezdu zbývaly opět tři minuty. Každý jsme popadl jedno dítě a jeden odrážecí vehikl a prchali. Zpocení až na zadku, ale sedíme ve vlaku a frčíme Prokopským údolím do Holyně.
Po výstupu jsme strávili čtvrt hodiny u potoka. Děti házením kamínků do vody, rodiče chytáním, přidržováním a jištěním dětí. Děti se nám nakonec podařilo utrhnout a podél Dalejského potoka jsme vyrazili směr Hlubočepy. Ze začátku cesta terénem, stále podél kolejí, stoupali jsme a klesali kolem potoka, při každém přiblížení jsme házeli kamínky. Na plácku u lomu děti lezly po obrovských šutrech, při odchodu jsme se z cedule dozvěděli, že jsme právě oblezli umělecká díla Kurta Gebauera. Ale řekla bych, že to tak umělec zamýšlel. Touto částí jsme uspokojili mou potřebu lesa, stromů, přírody a po chvilce jsme se dostali na asfalt - vyjeli jsme na cyklotrasu Jinonice - Hlubočepy, kde nás za zatáčkou čekalo dětské hřiště. S vlakem. Autem. Lodí. Kolejema. Skluzavkou. Slunce, lavičky, skály nad námi, koláč v batohu.
Pak už jsme s jednou zastávkou na dalším hřišti svištěli po asfaltu "dohospody", jak pokňourával Tonda. Tonda jel na odrážedle a bylo mu to málo z kopce, občas i trucoval. Jeho sestra za nespoutaného výskání ujela celé 4 km na plastové motorce bez jediného problému. Skončili jsme v Hlubočepích v příjemné hospodě s bohužel nevalnou kuchyní. Děti na ex vypily každé tři deci džusu, Hana s chutí snědla jedno kolo nedobré sekané, Tonda mi ujedl něco masa a vyrazili jsme na autobus. Hanička se vztekla, že nechce do nosítka a v autobuse naříkala, že nemůže na motorku. Potom zvadla. Toník si opatroval "šnečí domeček", který jsme cestou našli. A doma jsme si spravili chuť bramborákama.
Příště zajistím lepší proviant (počítala jsem s obědem na začátku výletu, ne na konci), možná s sebou vezmeme rum na moje nervy, pro děti holinky do potoka a pak můžeme výlet doplnit ještě o ten skalní tunel, labutě na jezírku v lomu a na konci o ovečky a další zvěř. Ale bylo to hezké.
Ráno jsme se probudili do slunného dne, takže jsem se ve své osvícené despocii rozhodla rodinu opět zotročit - jdeme na výlet. Vymyslela jsem výlet vlakem někam k Berounce a podél řeky, kam dojdem. V tramvaji jsme naznali, že ten vlak, co jede za tři minuty dobíhat nebudem, abychom se po chvíli rozhodli doběhnout vlak do Nučic, který jel sice později, ale mezitím do jeho odjezdu zbývaly opět tři minuty. Každý jsme popadl jedno dítě a jeden odrážecí vehikl a prchali. Zpocení až na zadku, ale sedíme ve vlaku a frčíme Prokopským údolím do Holyně.
Po výstupu jsme strávili čtvrt hodiny u potoka. Děti házením kamínků do vody, rodiče chytáním, přidržováním a jištěním dětí. Děti se nám nakonec podařilo utrhnout a podél Dalejského potoka jsme vyrazili směr Hlubočepy. Ze začátku cesta terénem, stále podél kolejí, stoupali jsme a klesali kolem potoka, při každém přiblížení jsme házeli kamínky. Na plácku u lomu děti lezly po obrovských šutrech, při odchodu jsme se z cedule dozvěděli, že jsme právě oblezli umělecká díla Kurta Gebauera. Ale řekla bych, že to tak umělec zamýšlel. Touto částí jsme uspokojili mou potřebu lesa, stromů, přírody a po chvilce jsme se dostali na asfalt - vyjeli jsme na cyklotrasu Jinonice - Hlubočepy, kde nás za zatáčkou čekalo dětské hřiště. S vlakem. Autem. Lodí. Kolejema. Skluzavkou. Slunce, lavičky, skály nad námi, koláč v batohu.
Pak už jsme s jednou zastávkou na dalším hřišti svištěli po asfaltu "dohospody", jak pokňourával Tonda. Tonda jel na odrážedle a bylo mu to málo z kopce, občas i trucoval. Jeho sestra za nespoutaného výskání ujela celé 4 km na plastové motorce bez jediného problému. Skončili jsme v Hlubočepích v příjemné hospodě s bohužel nevalnou kuchyní. Děti na ex vypily každé tři deci džusu, Hana s chutí snědla jedno kolo nedobré sekané, Tonda mi ujedl něco masa a vyrazili jsme na autobus. Hanička se vztekla, že nechce do nosítka a v autobuse naříkala, že nemůže na motorku. Potom zvadla. Toník si opatroval "šnečí domeček", který jsme cestou našli. A doma jsme si spravili chuť bramborákama.
Příště zajistím lepší proviant (počítala jsem s obědem na začátku výletu, ne na konci), možná s sebou vezmeme rum na moje nervy, pro děti holinky do potoka a pak můžeme výlet doplnit ještě o ten skalní tunel, labutě na jezírku v lomu a na konci o ovečky a další zvěř. Ale bylo to hezké.
2.3.2014 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 3.3.2014. Počet zobrazení: 1207