Spanilá, ze řetězu urvaná
12.2.2014
Po úterním oznámení, že Spanilka bude bez běžek, jsem vydržela být 2 dny otrávená, než jsem si ve čtvrtek konečně vzpomněla, že přeci nejde jen o ten sportovní zážitek a vlastně se strašně těším. Na večírky do hořkých konců, na písničky, které jindy nehrajeme, na putování s batohem, na mezigenerační souznění, na ostrý humor a očistnou únavu. A přesně tak to bylo. Intenzivní a úžasné. Od čtvrtka do neděle jsem naspala celkem asi 15 hodin, ale vrátila se zase znovuzrozená.
V pátek za kuropění jsem nahodila batoh a obula pohorky, za sebou nechala spící děti a muže a překvapivě plnou MHD vyrazila vstříc dobrodružství. Euforie se mě jako obvykle zmocnila hned za brankou. A pak už to frčelo celé tři dny nepřetržitě. Spanilka je moje srdeční záležitost. Ani nevím proč. Asi proto, že ještě nedávno to byla moje trucakce bez Dvacítky. Asi proto, že se tam sejdu se starými známými. Asi proto, že si zazpívám písničky staré a přitom ne blbé. A proto, že si ověřím, že to ještě všechno umím.
Zvládnu večírky do hořkých konců a ráno dokážu vstát a být celý den na nohou. Zvládnu mluvit i o něčem jiném než o dětech, ač je to někdy sakra těžký, když je to moje hlavní a skoro jediná náplň práce. Ještě se zvládnu nadechnout, a přitom mít děti pořád na paměti. Akorát ta vopravdická rozmluva s bezdětnými pořád nějak drhne. Je mi to strašně líto, ale nevím, co s tím mám udělat. A nepomohly ani „krvavý záda“. Pořád jsem měla pocit, že se neměním, že jsem pořád stejná. Ale je to blbost, nejde to, jsem jinde. Nechci, ale není mi to nic platné. Pořád ještě hrozně doufám, že to půjde slepit, ale možná je čas připustit si, že třeba ne.
Ale co, nevzdávám to. Pařit ještě umím, zpívat líp už sice nebudu, ale zhoršovat by se to kvůli dětem nemělo, stojím si za starými akcemi a za starými přáteli, snažím se zůstat příčetná, co to dá. Tančím. A zbytek poroučím Pánu Bohu. Však ono nějak bude.
Orličky se povedly, hory krásné a kraj nesmírně silný, nakonec i tu zimu jsme okusili. Spanilku jsme zakončili ve velkém stylu a tiché doznívání u kytary v autobuse už mě rozložilo definitivně. Doma také všichni přežili a já se snad během týdne dám dohromady. Zatím se to moc nedaří.
Každopádně i letos děkuju všem přátelům mladým i pokročilým a za dva roky jsem zase vaše.
Fakta a fotky najdete zde
Po úterním oznámení, že Spanilka bude bez běžek, jsem vydržela být 2 dny otrávená, než jsem si ve čtvrtek konečně vzpomněla, že přeci nejde jen o ten sportovní zážitek a vlastně se strašně těším. Na večírky do hořkých konců, na písničky, které jindy nehrajeme, na putování s batohem, na mezigenerační souznění, na ostrý humor a očistnou únavu. A přesně tak to bylo. Intenzivní a úžasné. Od čtvrtka do neděle jsem naspala celkem asi 15 hodin, ale vrátila se zase znovuzrozená.
V pátek za kuropění jsem nahodila batoh a obula pohorky, za sebou nechala spící děti a muže a překvapivě plnou MHD vyrazila vstříc dobrodružství. Euforie se mě jako obvykle zmocnila hned za brankou. A pak už to frčelo celé tři dny nepřetržitě. Spanilka je moje srdeční záležitost. Ani nevím proč. Asi proto, že ještě nedávno to byla moje trucakce bez Dvacítky. Asi proto, že se tam sejdu se starými známými. Asi proto, že si zazpívám písničky staré a přitom ne blbé. A proto, že si ověřím, že to ještě všechno umím.
Zvládnu večírky do hořkých konců a ráno dokážu vstát a být celý den na nohou. Zvládnu mluvit i o něčem jiném než o dětech, ač je to někdy sakra těžký, když je to moje hlavní a skoro jediná náplň práce. Ještě se zvládnu nadechnout, a přitom mít děti pořád na paměti. Akorát ta vopravdická rozmluva s bezdětnými pořád nějak drhne. Je mi to strašně líto, ale nevím, co s tím mám udělat. A nepomohly ani „krvavý záda“. Pořád jsem měla pocit, že se neměním, že jsem pořád stejná. Ale je to blbost, nejde to, jsem jinde. Nechci, ale není mi to nic platné. Pořád ještě hrozně doufám, že to půjde slepit, ale možná je čas připustit si, že třeba ne.
Ale co, nevzdávám to. Pařit ještě umím, zpívat líp už sice nebudu, ale zhoršovat by se to kvůli dětem nemělo, stojím si za starými akcemi a za starými přáteli, snažím se zůstat příčetná, co to dá. Tančím. A zbytek poroučím Pánu Bohu. Však ono nějak bude.
Orličky se povedly, hory krásné a kraj nesmírně silný, nakonec i tu zimu jsme okusili. Spanilku jsme zakončili ve velkém stylu a tiché doznívání u kytary v autobuse už mě rozložilo definitivně. Doma také všichni přežili a já se snad během týdne dám dohromady. Zatím se to moc nedaří.
Každopádně i letos děkuju všem přátelům mladým i pokročilým a za dva roky jsem zase vaše.
Fakta a fotky najdete zde
12.2.2014 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 26.2.2014. Počet zobrazení: 1148