Víkendy a pondělky

2.2.2013

Koncem ledna tradičně jezdíme na hory. Letos to byl Harrachov. V naší domácnosti zastávám hned několik rolí - manželka, matka, kuchařka, rodinná hysterka, ale taky manažerka a sekretářka v jedné osobě. No a v této roli jsem teď poněkud selhala. Naštěstí týden před odjezdem na hory tu byla na návštěvě J. s dětmi a při pohledu do kalendáře mi položila otázku, proč mám hory napsané na jiný termín než ona. Chybu se tedy podařilo včas napravit a mohli jsme ve správný čtvrtek vyrazit. Tedy já s dětmi, muž jaksi měl v práci na pátek domluvenou schůzku, takže jsem vyrazila jako velká holka sama s dětmi.

Trasu znám, na místě jsem si zajistila mužskou spojku pro případ potíží s navigací či sjízdností, cestu jsem načasovala na odpolední spaní, Hanička usnula u sjezdu na Krč a probudila se u cedule Harrachov a Tonda si dal taky hodinku. Takže jsem si v autě užila svou hodinu o samotě a přitom nebyly nabourány večerní spací rituály. Cesta proběhla bez zádrhelů, cíl byl nedaleko harrachovského nádraží, tedy cca 3 km od Harrachova. Ubytovali jsme se a podvečer strávili v bujaré společnosti ostatních účastníků akce. Spali jsme dobře – všichni tři v manželské posteli. Děti rozvalené, já okopaná, ale velmi milovaná. Ze všech stran.

V pátek jsme za podpory dalších rodinných jednotek a sáněk vyrazili v houstnoucím sněžení do Harrachova. Dolu jsme se svezli na sáňkách, na přání jsme navštívili místní kapličku, našli jsme restauraci s dětským koutkem, vyrazili na sáňky a autobusem jsme se vrátili zpět. Přežila jsem, děti také a u večeře, zrovna když děti bojovaly se špagetami a (Tonda se pokoušel nasekané nudle lapit lžíci, Hanička si je rukama cpala do pusy), se ve dveřích zjevil tatínek. Radostně jsme ho všichni přivítali, prý se na nás těšil. Ale určitě se netěšil tolik, jako já. Nechala jsem si připnout pomyslné frčky "super matky" a s chutí děti předala do péče jejich otci.

V sobotu jsem opustila děti a vyrazila na běžky – slunce, modrojas, mrzlo, až praštělo, jen toho sněhu mohlo být víc. Lanovkou na Čerťák, potom Studenov, Ručičky, Dvoračky, Kotel, Vosecká, Mumlavský vodopád a Harrachov. I to kafe jsme stihly a vrátili se autobusem zpět. Míša mezitím statečně vyrazil s oběma dětmi vláčkem do Tanvaldu na oběd. Tondův snový výlet: vlak – řízek – vlak. Trochu jsem jim záviděla, zubačku jsem si taky chtěla projet, ale den bez dětí asi stál za to.

V neděli jsme vyrazili všichni pěšky na výlet do Kořenova. Tonda sice při slově výlet srdceryvně ječí, že na výlet nééé-éééé!, ale nakonec to bylo povedené. Hanel se nesla nebo vezla na saních a Tonda nadšeně běžel za sáňkama (protože po kolejích) a dělal vlak-vlak. Občas klackem přehodil výhybku, občas se svezl, když to bylo dost z kopce. Našli jsme hospodu, k obědu si Tonda dal překvapivě řízek (během tří dnů už třetí), Hanička se mnou borůvkové knedlíky (během tří dnů druhé) a vlakem jsme se vrátili do Harrachova. Ještě chvíli jsme blbli se sáňkama, Tonda nadšeně pomohl omést auto a vyrazili jsme na cestu dom. Povedené to bylo.

Povedené víkendy ale nebývají zadarmo. Bývají vykoupeny krušnými pondělky. V pondělí padaly vločky jak pětikoruny, samotné se mi nikam nechtělo, a tak jsem neměla dost morál děti přesvědčovat, že půjdeme blbnout do tělocvičny. No, a jakmile vypustím program, je zle. Se mnou i s dětmi. Motala jsem se tu od ničeho k ničemu, k obědu tradiční pondělní omeleta, děti rozjívené adekvátně rozpoložení matky, velké dohady s H. o odpoledním spaní a chvílemi to tu vypadalo na trestný čin. Nakonec jsme aspoň odpoledne vyrazili pro sušenky. Ale občas se prostě to fakt blbě sejde a pak si v tom frčíme klidně týden. Zachraňují mě dny, kdy máme program. Sice se pokaždé těším na čtvrtek a pátek, kdy nic a nikam nemusíme, ale pravidelně tyto dva dny vedou "žebříček rizikovosti" (mluvím o riziku trestného činu).

A takhle my žijem.