Rekapitulační tříletá
29.11.2013
Tondovi byly tři roky. Sláva byla veliká, jubilantovi gratulovala celá rodina, Tonda týden před akcí nedrnčel o ničem jiném, než že bude dort se svíčkama a já jsem si složila další maturitu z mateřství - upekla jsem dovopravdickej dort. Jako že jsem třela žloutky s cukrem a šlehala tuhý sníh, dokonce i na krém došlo!
Jinak celkem všechno při starém. Tonda je pořád velkej brácha - neustále Haničce i nám něco vysvětluje, brebentí a brebentí a je Haniččin velký ochránce - nikdo cizí na ni nesmí skoro ani promluvit. Zkrátila bych to do věty "Nebijte mi sestru, zbiju si ji sám". Stále velký fanda do dopravy - už zdálky rozlišuje, jestli jede autobus "s tlačítkama nebo bez", recituje stanice i jiné hlášky z dopravních prostředků. MUDr. jeho vývoj shledala uspokojivým.
Vzteklej je pořád stejně, jediná přípustná odpověď na cokoli je "NE!!!", pak teprve přemýšlí, jak zněla otázka a zejména se potom oba snažíme, aby ze vzniknuvšího konfliktu dítě vybruslilo se ctí a zároveň jsme se pohli z místa. Ale několikrát za den je to dřina, to vám povím. Kupříkladu se synek vztekne, že nepůjde obědvat (protože jsem se zeptala). A jak teď z toho ven, když vlastně jíst chce. No, vymyslí si podmínku, že bude papat, ale jen trošku. Podmínku schválím, Tonda usedá k obědu, oba si oddechneme.
Jedno období vzdoru nám zdaleka nekončí a druhé se velmi slibně rozjíždí. Hanička je vzteklá a je vzteklá velmi nahlas. Velmi si kontroluje, jestli se někdo dívá a rozjede ve velkém stylu. A pak se hned přepíná do modu "nejroztomilejší holčička na světě". Docela nám děvče vypráví - velmi frčí zvířátka a klíčové slovo je "ňam ňam", přičemž trvá na tom, že bude jíst sama. Často to dopadá tak, že Tondu krmím a Hanička si sama prasí a běda tomu, kdo se pokusí jí s jídlem jakkoli pomáhat. Tondovi neustále něco nosí - boty, autobusy, čepici, prostě co kde najde a je bráchy, okamžitě mu to jde předat. Podává mu vagóny přo stavbě vlaku a Tonda je blahosklonně přebírá, zařazuje do soupravy a sestře vysvětluje, co to je za vagóny ("to je vagón s uhlím, víš, Haničko? Ten se ale nevejde do tunelu..."). S oblibou spolu jezdí autobusem - rozuměj zavíraj se do skříně. Hra dost často končí tím, že to Tondu přestane bavit a Hana ječí zavřená ve skříni a čeká na vysvobození. Ale už se celkem často stává, že je nemám na očích, je ticho, a přesto se neděje žádná katastrofa.
Byt už je snad definitivně hotov, sem tam nám tu ještě pobíhají chlapi v montérkách, ale frekvence se snižuje. Úžasného nového prostoru si užíváme každý po svém. Já miluju, jak je tady najednou všude blízko a byt má konečně logiku. S myčkou jsem si nakonec nejen porozuměla, ale i se z ní stala má velmi dobrá kamarádka. Míša stduje návody k novým spotřebičům a děti milují vzniklý okruh: jak pitomí se honí po trase kuchyň - koupelna - ložnice - předsíň - kuchyň.
No a já stále trochu žiju. Vlastně žiju čím dál víc. Letošní Stezka v prosluněných Krkonoších stála u mého znovuzrození. Byly to krásné, úžasné a hrozně intenzivní 4 dny bez dětí. A s jídlem roste chuť, tak se ze mě postupně zase stává člověk. Ráda teď pendluju mezi svými dvěma životy a oba mi připadají hrozně zajímavé. Vlastně nejzajímavější je ten pohled z druhého břehu. Mám to trochu jako kino. Děti mě sice denně vytáčej do nepříčetna, ale tak nějak to líp snáším a vlastně si i užívám poslední rok, kdy si fakt můžeme dělat, co chceme, než bude první a pak snad i druhé dítě umístěno do institucí. Stále dýchám a snažím se jen a jen přežít. Ostatní není důležité.
Tondovi byly tři roky. Sláva byla veliká, jubilantovi gratulovala celá rodina, Tonda týden před akcí nedrnčel o ničem jiném, než že bude dort se svíčkama a já jsem si složila další maturitu z mateřství - upekla jsem dovopravdickej dort. Jako že jsem třela žloutky s cukrem a šlehala tuhý sníh, dokonce i na krém došlo!
Jinak celkem všechno při starém. Tonda je pořád velkej brácha - neustále Haničce i nám něco vysvětluje, brebentí a brebentí a je Haniččin velký ochránce - nikdo cizí na ni nesmí skoro ani promluvit. Zkrátila bych to do věty "Nebijte mi sestru, zbiju si ji sám". Stále velký fanda do dopravy - už zdálky rozlišuje, jestli jede autobus "s tlačítkama nebo bez", recituje stanice i jiné hlášky z dopravních prostředků. MUDr. jeho vývoj shledala uspokojivým.
Vzteklej je pořád stejně, jediná přípustná odpověď na cokoli je "NE!!!", pak teprve přemýšlí, jak zněla otázka a zejména se potom oba snažíme, aby ze vzniknuvšího konfliktu dítě vybruslilo se ctí a zároveň jsme se pohli z místa. Ale několikrát za den je to dřina, to vám povím. Kupříkladu se synek vztekne, že nepůjde obědvat (protože jsem se zeptala). A jak teď z toho ven, když vlastně jíst chce. No, vymyslí si podmínku, že bude papat, ale jen trošku. Podmínku schválím, Tonda usedá k obědu, oba si oddechneme.
Jedno období vzdoru nám zdaleka nekončí a druhé se velmi slibně rozjíždí. Hanička je vzteklá a je vzteklá velmi nahlas. Velmi si kontroluje, jestli se někdo dívá a rozjede ve velkém stylu. A pak se hned přepíná do modu "nejroztomilejší holčička na světě". Docela nám děvče vypráví - velmi frčí zvířátka a klíčové slovo je "ňam ňam", přičemž trvá na tom, že bude jíst sama. Často to dopadá tak, že Tondu krmím a Hanička si sama prasí a běda tomu, kdo se pokusí jí s jídlem jakkoli pomáhat. Tondovi neustále něco nosí - boty, autobusy, čepici, prostě co kde najde a je bráchy, okamžitě mu to jde předat. Podává mu vagóny přo stavbě vlaku a Tonda je blahosklonně přebírá, zařazuje do soupravy a sestře vysvětluje, co to je za vagóny ("to je vagón s uhlím, víš, Haničko? Ten se ale nevejde do tunelu..."). S oblibou spolu jezdí autobusem - rozuměj zavíraj se do skříně. Hra dost často končí tím, že to Tondu přestane bavit a Hana ječí zavřená ve skříni a čeká na vysvobození. Ale už se celkem často stává, že je nemám na očích, je ticho, a přesto se neděje žádná katastrofa.
Byt už je snad definitivně hotov, sem tam nám tu ještě pobíhají chlapi v montérkách, ale frekvence se snižuje. Úžasného nového prostoru si užíváme každý po svém. Já miluju, jak je tady najednou všude blízko a byt má konečně logiku. S myčkou jsem si nakonec nejen porozuměla, ale i se z ní stala má velmi dobrá kamarádka. Míša stduje návody k novým spotřebičům a děti milují vzniklý okruh: jak pitomí se honí po trase kuchyň - koupelna - ložnice - předsíň - kuchyň.
No a já stále trochu žiju. Vlastně žiju čím dál víc. Letošní Stezka v prosluněných Krkonoších stála u mého znovuzrození. Byly to krásné, úžasné a hrozně intenzivní 4 dny bez dětí. A s jídlem roste chuť, tak se ze mě postupně zase stává člověk. Ráda teď pendluju mezi svými dvěma životy a oba mi připadají hrozně zajímavé. Vlastně nejzajímavější je ten pohled z druhého břehu. Mám to trochu jako kino. Děti mě sice denně vytáčej do nepříčetna, ale tak nějak to líp snáším a vlastně si i užívám poslední rok, kdy si fakt můžeme dělat, co chceme, než bude první a pak snad i druhé dítě umístěno do institucí. Stále dýchám a snažím se jen a jen přežít. Ostatní není důležité.
29.11.2013 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 30.11.2013. Počet zobrazení: 1574
Komentáře
Autor: Káča
Vloženo: 19.12.2013 23:09:10
Idylka, že? To víš, klávesnice snese všechno. 
Ale ne, sice to denně chvílemi vypadá, že se někdo z nás nedožije večera, ale viděno v celku jsou úžasní. Úžasní každý zvlášť a úžasní spolu. Jsem se trochu rozněžnila před těmi svátky.
Ale ne, sice to denně chvílemi vypadá, že se někdo z nás nedožije večera, ale viděno v celku jsou úžasní. Úžasní každý zvlášť a úžasní spolu. Jsem se trochu rozněžnila před těmi svátky.Autor: Janka
Vloženo: 10.12.2013 17:54:01
To je krásné
.
.