Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Něco se mi stalo

14.10.2013

Koncem školního roku jsem podnikla pokus přihlásit Tondu do dopolední školky v DDM na Klamovce. Nevyšlo to, měli plno, vzala jsem na vědomí a zařídila nám na zimu různé pravidelné společné aktivity, ať mi nehrábne. Nedávno mi z DDM volali, že se jim uvolnilo místo, jestli tedy máme ještě zájem. Zaskočilo mě to, ale proč to nezkusit, jsem přeci ta emancipovaná matka, pro kterou je vrchol blaha zbavit se dětí a k tomu kolektiv, jiné autority a blablabla. No, nakonec Tonda nikam nechodí. Vyhodnotila jsem, že by nám to spíš komplikovalo život - ráno v plné sestavě do školky, s Haničkou zpátky domu a v poledne totéž v opačném gardu, do toho naše domluvené aktivity, no, byla bych orvaná a nervózní a děti, má věrná zrcadla, se mnou. A do toho jsem si ještě uvědomila, že vlastně nechci opouštět ten luxus, kdy si ještě letos můžeme dělat, cokoli chceme. Máme ještě rok, pak už snad Tonda pomaže do velké školky.

Jsem líná. Jsem líná se honit, když nemusím. Jsem líná Tondu připravovat na nové autority, když mám pocit, že je to zatím na něj moc. Jsem líná ho narychlo učit sebeobsluze (oblíkat, čůrat bez pomoci, obouvat apod.), když se zatím vyplatilo si počkat na správnou chvíli a pak skoro nebylo třeba ho učit. Jsem líná být akční matka. A koukám na synka a fakt mi vlezte na záda s pravdama, že úderem třetího roku každé dítě nutně potřebuje dětský kolektiv. A že si má na něco zvykat. Nepotřebuje a nemusí. Nemyslím si, že by mu to v tuhle chvíli nějak dramaticky prospělo. A tak si synka bez výčitek, že bych škodila jemu nebo sobě, nechávám doma. Tak až tu budu zase brečet, že toho už mám dost, tak mě klidě profackujte a pošlete mi link sem.

Ještě nedávno jsem tu brečela po práci. A že mě ty děti serou školí. A najednou je to pryč. Začala jsem trochu pracovat. Píšu a občas zřídkakdy mě to i mezi lidi zavane. Dřív jsem si připadala jako blázen s těmi dětmi. Teď si připadám jako blázen mezi pracujícími dospělými. Nějak mi všechno to konání připadá strašně směšný. Asi je to do značné míry dáno tématem, v kterém se momentálně začínám pohybovat, ale mám pocit, že stejně legrační by mi teď přišla jakákoli práce. S těmi dětmi doma je to pořád na palici, za tím si stojím, ale tak nějak mi to teď nejvíc dává smysl. Vím, proč to dělám, tuším, jak by měl vypadat výsledek. Jakákoli jiná práce mi teď oproti té mé (děti) připadá zbytečná a legrační.

Práce jako únik do jiného světa je fajn, ale nějak mi teď nejde ji brát dost vážně. Pracovat do roztrhání těla kvůli termínům? No, udělám to, jsem zvyklá být dochvilná a termíny pro mě byly vždycky posvátná kráva, ale že by mi to dávalo smysl? Ne, nedává.

Jo, žije se mi teď líp. Děti mě serou tak nějak pořád stejně, ale líp to snáším. Pořád si připadám jako magor, když Tondovi stokrát opakuju, že jestli chce jít ven, tak by se měl obout, pořád stejně pěním, když Hanička trvá na tom, že ten jogurt bude jíst sama a pořád trochu závidím lidem, kteří chodí do práce, každý den se hezky oblečou a nestojí je žádné úsilí udržet si oblečení čisté. Ale zároveň si říkám: „co mi vlastně chybí?“.

Emancipovaná žena ve mně křičí, že mám přeci jít do práce, nebo aspoň po práci toužit. A trochu i toužím, milý deníčku, zas tak úplně všechno jsem v sobě ještě neutloukla. Samozřejmě mám zcela zřetelnou představu, jak by to mělo vypadat – ze začátku 2 dny v týdnu a potom ještě dlouho zkrácený úvazek, v práci jenom kvetu, děti stíhám nejen vyzvedávat z institucí a zabezpečit jejich základní potřeby, ale i si je užít, blablabla. Realita je taková, že buď budu nezaměstnaná, nebo plnej a vlát za svým životem. Nevím, co je horší. Ještě je čas, ale už teď je mi z toho špatně. Z obojího. Nevím jak z toho ven. To mi fakt má připadat normální lítat jak hadr na holi, neustále něco stíhat, resp. nic nestíhat?

Tak já ještě počkám a pak si budu přát. To by do základu mohlo stačit.
14.10.2013 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 15.10.2013. Počet zobrazení: 821

Komentáře