Letní souhrnná II
15.9.2013
A jak to bylo dál? Díky rekonstrukci se ze mě se stala emancipovaná a samostatná matka dvou dětí. S kamarádkou jsme vyrazily do kempu na Pecku u Nové Paky. Horko bylo naštěstí jenom první den, protože lovení vrávorající Hany v dětském brouzdališti o výměře cca 2x2 m a neustálé sledování Tondy mířícího do velkého bazénu, byl docela adrenalin. Zbytek týdne jsme courali do nedaléké lesní cukrárny, vyrazili jsme na Pecku a za vrchol adrenalinu považuji výlet s dětmi do Paky za účelem nákupu bot. Uznala jsem, že Hanička už je chodec a že už nebude jenom léto, a tak jsme vyrazili shopping. Během zkoušení Hanička přerovnala několik regálů s botama, Tonda mi neustále mizel v davu matek a dětí, které si přišli koupit bačkůrky do školky, ale uspěli jsme. Podívali jsme se ještě na vlaky, prošli jsme se parkem a vyrazili jsme na oběd. Bylo to dobrodružné, ale všichni jsme se najedli, nic jsme nevylili ani žádné z dětí nepodmetlo servírku, společný výlet na záchod už byl jenom takovou humornou tečkou. Jinak restauraci Novopacké sklepy vřele doporučuju. Ani jejich hudební program nevypadal vůbec zle, ale to je jen poznámka pro příští životy. Jo, a miluju cesty autem se spícími dětmi - pustím si muziku, kterou chci poslouchat JÁ, koupím si kafe do kelímku a připadám si jako velká holka.
V Praze jsme se jen otočili a pokračovali se vyřídit na Triatlon. No, přežila jsem to, ale při pohledu na výsledky si říkám, jestli není čas se vzdát své role maskota triatlonu.
No nic, frčíme dál... Další týden jsme opustili bojiště a odjeli na východ. Sama s dětmi vlakem. Tonda samozřejmě už týden nemluvil o ničem jiném, než že pojedeme "žlutým vlakem do Ostravy". Úsporné balení - batoh až nad hlavu, kočár s H., "palubní" batůžek, Tondovo odrážedlo a za ruku Tondu. Zvolili jsme vlak po poledni a už nikdy jinak. Ze 3,5 h Hanička 1,5 h prospala a i tak to bylo výživné. Tonda už se celkem zabaví sám, Míša nám do tabletu stáhl nějaké nové vlakové hry a pohádky a já si tak mohla dát své oblíbené kafe a zákusek. Poté, co se H. probudila už jsem si nedošla ani na záchod. Hanička nutně musí běhat po vagonu a vrávorá i při chůzi na souši, natož v jedoucím vlaku. V Ostravě si nás vyzvedla teta Hana, nacpali jsme se do její lentilky a frčeli do F-M.
V rámci návštěvy jsme navštívili ostravskou ZOO, kde Tondu nejvíce zaujal vláček, kt. jsme se nachali odvézt zpět k východu, dále ulička kolem kruhového výběhu pro morčata (jasné nádraží) a největší hit byla prezentace hornického muzea Landek v podobě důlního vláčku (mašina byla žlutá, Tonda vydržel půl hodiny nastupovat a vystupovat se slovy "Ostrava - vystupovat!"). Hanička ZOO z části prospala, jinak se jí zvířátka líbila. A já se utvrdila v pocitu, že ZOO můžeme dále ignorovat. Tondu to neba, Haničce se líbí jakákoli zvířátka a já mám nějak blbý pocit z toho se dívat na exotická zvířata zavřená v klecích proto, abychom se na ně mohli dívat. Myslím, že pro městské děti tohoto věku je živá kráva zhruba stejná exotika jako živá žirafa.
Týden jsme zakončili na chalupě s výletem do skanzenu lesní železnice na Vychylovce. Jízda parním vlakem po úvraťové železnici byl velký hit, nicméně ostatní služby ve skanzenu jsou takové trochu... no... východní? Objekty ve skanzenu jsou zamčené a přístupné jedině v rámci prohlídky s průvodcem, fronta na lístky na vlak i do skanzenu se vlekla tak, že jsme očekávali vstupenky ručně malované, halušky s brynzou byly sice výborné, ale kdybychom se o ně nepřihlásili, tak bychom je patrně dostali ještě později a ještě studenější. Ale uznávám, že skanzen v Rožnově pod Radhoštěm dá člověku asi dost zkreslené představy o službách v těchto typech zařízení a dřevěný vlak u hřiště byl v pořádku neb měl i koleje. A Tondovi do jeho železničářského života vstoupil nový prvek - výhybka. Pak už jsme se jen chodili cachtat do kaluží, kouknout na divočáky v oboře (Haničce se moc libili, Tonda si stěžoval, že smrdí) a nakonec jsme i nějaké ty křemenáče našli. Zpátky už jsme se vraceli v plném počtu, takže cesta už proběhla bez dramat.
Posledním letní akcí byl firemní víkend s M. kolegy v Karlových Varech. Začali jsme v Lokti, kde jsme při pohledu na Ohři zaslzeli nad minulým životem a v hradní restauraci jsme si za velmi pražské ceny dali oběd kvality školní jídelny. Bydleli jsme nedaleko KV, a tak jsme druhý den využili místní MHD a vydali se objevovat kouzlo lázeňského města. Hned v autobuse mi pan řidič vynadal, že si štípu lístek, když jedu s kočárkem. Nabyla jsem přesvědčení, že se tu platí i za obsazený kočárek a za to mě tedy plísní a už jsem si představovala, jak kvůli takové blbosti čekám na další spoj. Ale řidičova nevůle pramenila z faktu, že jsem si lístek štípla, ač coby osoba doprovázející dítě v kočárku platit nemusím.
Vary udělaly velký dojem. Kolonáda je krásná, opravená, plná lidí. Tonda byl u vytržení, že voda je teplá a slaná, museli jsme koupit i dětské pítko. Já byla zas u vytržení z toho lidského hemžení. Vím, že Vary jsou plné Rusů, ale naživo mě to stejně překvapilo. Po kolonádě se promenují Rusky pestrobarevné a velmi namalované, ale i osoby obého pohlaví v nóbl teplákách a teniskách. Nestačím se divit. Restauraci k obědu jsme si museli najít na internetu, jinak bychom obědvali Goulash za 250 CZK (ale s dezertem). I tento výlet do "normálních" Varů byl velmi poučný. Den končíme jízdou lanovkou na Dianu, což je samozřejmě velký hit. Lanovka modelu té petřínské, ale o dost prudší a dělší, takže obě děti jsou spokojené. Nahoře k Tondovu nadšení byla ještě vyhlídková věž s výtahem (!) a k Haniččině nadšení minizoo s koníky a kozami. Pán ve stánku, co nám prodával zmzlinu, byl sice úplně našrot, ale aspoň byl milý na rozdíl od servírky ve výletní restauraci. Pak už nezbylo než totálně znaveného Tondu naložit do kočáru, Haničku nahodit na záda a za veselého Hančiného brebentění vyrazit vycházkou zpět.
V neděli jsme odpískali exkursi do porcelánky Moser a vyrazili místo toho do Hornického muzea v zapomenuté vísce Krásno. Trefa do černého - důlní stroje, mašiny, vagony, koleje, jízda štolou na rachotícím důlním vláčku (pro velký úspěch jsme museli absolvovat dvakrát). Do všeho se dalo vlézt, páčky se hýbaly, přepínače přepínaly, volanty se točily. A k tomu velmi zajímavé hornické expozice pro nás. To vše za témeř symbolické vstupné.
No a to je z prázdnin vše. Konečně se ochladilo, přišel podzim, najeli jsme zase na pražský režim a v exilu čekáme, až budeme moct domůůůů.
A jak to bylo dál? Díky rekonstrukci se ze mě se stala emancipovaná a samostatná matka dvou dětí. S kamarádkou jsme vyrazily do kempu na Pecku u Nové Paky. Horko bylo naštěstí jenom první den, protože lovení vrávorající Hany v dětském brouzdališti o výměře cca 2x2 m a neustálé sledování Tondy mířícího do velkého bazénu, byl docela adrenalin. Zbytek týdne jsme courali do nedaléké lesní cukrárny, vyrazili jsme na Pecku a za vrchol adrenalinu považuji výlet s dětmi do Paky za účelem nákupu bot. Uznala jsem, že Hanička už je chodec a že už nebude jenom léto, a tak jsme vyrazili shopping. Během zkoušení Hanička přerovnala několik regálů s botama, Tonda mi neustále mizel v davu matek a dětí, které si přišli koupit bačkůrky do školky, ale uspěli jsme. Podívali jsme se ještě na vlaky, prošli jsme se parkem a vyrazili jsme na oběd. Bylo to dobrodružné, ale všichni jsme se najedli, nic jsme nevylili ani žádné z dětí nepodmetlo servírku, společný výlet na záchod už byl jenom takovou humornou tečkou. Jinak restauraci Novopacké sklepy vřele doporučuju. Ani jejich hudební program nevypadal vůbec zle, ale to je jen poznámka pro příští životy. Jo, a miluju cesty autem se spícími dětmi - pustím si muziku, kterou chci poslouchat JÁ, koupím si kafe do kelímku a připadám si jako velká holka.
V Praze jsme se jen otočili a pokračovali se vyřídit na Triatlon. No, přežila jsem to, ale při pohledu na výsledky si říkám, jestli není čas se vzdát své role maskota triatlonu.
No nic, frčíme dál... Další týden jsme opustili bojiště a odjeli na východ. Sama s dětmi vlakem. Tonda samozřejmě už týden nemluvil o ničem jiném, než že pojedeme "žlutým vlakem do Ostravy". Úsporné balení - batoh až nad hlavu, kočár s H., "palubní" batůžek, Tondovo odrážedlo a za ruku Tondu. Zvolili jsme vlak po poledni a už nikdy jinak. Ze 3,5 h Hanička 1,5 h prospala a i tak to bylo výživné. Tonda už se celkem zabaví sám, Míša nám do tabletu stáhl nějaké nové vlakové hry a pohádky a já si tak mohla dát své oblíbené kafe a zákusek. Poté, co se H. probudila už jsem si nedošla ani na záchod. Hanička nutně musí běhat po vagonu a vrávorá i při chůzi na souši, natož v jedoucím vlaku. V Ostravě si nás vyzvedla teta Hana, nacpali jsme se do její lentilky a frčeli do F-M.
V rámci návštěvy jsme navštívili ostravskou ZOO, kde Tondu nejvíce zaujal vláček, kt. jsme se nachali odvézt zpět k východu, dále ulička kolem kruhového výběhu pro morčata (jasné nádraží) a největší hit byla prezentace hornického muzea Landek v podobě důlního vláčku (mašina byla žlutá, Tonda vydržel půl hodiny nastupovat a vystupovat se slovy "Ostrava - vystupovat!"). Hanička ZOO z části prospala, jinak se jí zvířátka líbila. A já se utvrdila v pocitu, že ZOO můžeme dále ignorovat. Tondu to neba, Haničce se líbí jakákoli zvířátka a já mám nějak blbý pocit z toho se dívat na exotická zvířata zavřená v klecích proto, abychom se na ně mohli dívat. Myslím, že pro městské děti tohoto věku je živá kráva zhruba stejná exotika jako živá žirafa.
Týden jsme zakončili na chalupě s výletem do skanzenu lesní železnice na Vychylovce. Jízda parním vlakem po úvraťové železnici byl velký hit, nicméně ostatní služby ve skanzenu jsou takové trochu... no... východní? Objekty ve skanzenu jsou zamčené a přístupné jedině v rámci prohlídky s průvodcem, fronta na lístky na vlak i do skanzenu se vlekla tak, že jsme očekávali vstupenky ručně malované, halušky s brynzou byly sice výborné, ale kdybychom se o ně nepřihlásili, tak bychom je patrně dostali ještě později a ještě studenější. Ale uznávám, že skanzen v Rožnově pod Radhoštěm dá člověku asi dost zkreslené představy o službách v těchto typech zařízení a dřevěný vlak u hřiště byl v pořádku neb měl i koleje. A Tondovi do jeho železničářského života vstoupil nový prvek - výhybka. Pak už jsme se jen chodili cachtat do kaluží, kouknout na divočáky v oboře (Haničce se moc libili, Tonda si stěžoval, že smrdí) a nakonec jsme i nějaké ty křemenáče našli. Zpátky už jsme se vraceli v plném počtu, takže cesta už proběhla bez dramat.
Posledním letní akcí byl firemní víkend s M. kolegy v Karlových Varech. Začali jsme v Lokti, kde jsme při pohledu na Ohři zaslzeli nad minulým životem a v hradní restauraci jsme si za velmi pražské ceny dali oběd kvality školní jídelny. Bydleli jsme nedaleko KV, a tak jsme druhý den využili místní MHD a vydali se objevovat kouzlo lázeňského města. Hned v autobuse mi pan řidič vynadal, že si štípu lístek, když jedu s kočárkem. Nabyla jsem přesvědčení, že se tu platí i za obsazený kočárek a za to mě tedy plísní a už jsem si představovala, jak kvůli takové blbosti čekám na další spoj. Ale řidičova nevůle pramenila z faktu, že jsem si lístek štípla, ač coby osoba doprovázející dítě v kočárku platit nemusím.
Vary udělaly velký dojem. Kolonáda je krásná, opravená, plná lidí. Tonda byl u vytržení, že voda je teplá a slaná, museli jsme koupit i dětské pítko. Já byla zas u vytržení z toho lidského hemžení. Vím, že Vary jsou plné Rusů, ale naživo mě to stejně překvapilo. Po kolonádě se promenují Rusky pestrobarevné a velmi namalované, ale i osoby obého pohlaví v nóbl teplákách a teniskách. Nestačím se divit. Restauraci k obědu jsme si museli najít na internetu, jinak bychom obědvali Goulash za 250 CZK (ale s dezertem). I tento výlet do "normálních" Varů byl velmi poučný. Den končíme jízdou lanovkou na Dianu, což je samozřejmě velký hit. Lanovka modelu té petřínské, ale o dost prudší a dělší, takže obě děti jsou spokojené. Nahoře k Tondovu nadšení byla ještě vyhlídková věž s výtahem (!) a k Haniččině nadšení minizoo s koníky a kozami. Pán ve stánku, co nám prodával zmzlinu, byl sice úplně našrot, ale aspoň byl milý na rozdíl od servírky ve výletní restauraci. Pak už nezbylo než totálně znaveného Tondu naložit do kočáru, Haničku nahodit na záda a za veselého Hančiného brebentění vyrazit vycházkou zpět.
V neděli jsme odpískali exkursi do porcelánky Moser a vyrazili místo toho do Hornického muzea v zapomenuté vísce Krásno. Trefa do černého - důlní stroje, mašiny, vagony, koleje, jízda štolou na rachotícím důlním vláčku (pro velký úspěch jsme museli absolvovat dvakrát). Do všeho se dalo vlézt, páčky se hýbaly, přepínače přepínaly, volanty se točily. A k tomu velmi zajímavé hornické expozice pro nás. To vše za témeř symbolické vstupné.
No a to je z prázdnin vše. Konečně se ochladilo, přišel podzim, najeli jsme zase na pražský režim a v exilu čekáme, až budeme moct domůůůů.
15.9.2013 vložil(a) Káča Režná