Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Stále dýchám

24.6.2013

Děti mě neskutečně školí. Dopoledne jsou oba k zulíbání - hrajou si, i občas kooperujou, je s nimi legrace. První incident nastává při odchodu (zejm. když mám nějakou představu o čase odchodu), ale to rozchodíme a dokonce většinou i stihneme naplánovaný spoj. Ale první zásek je na světě. Venku je to v pohodě, Tonda miluje hřiště, vycházku na nákup i výlety dopravními prostředky, Hana celkem neprotestuje proti ničemu. Cestou domů se Tonda občas zasekne v zastávce, kde visí nesmírně zajímavý plakát s Tutanchamónem, ale po několika výzvách zastávku opouští a pokračujeme domů. Všechno je celkem v pohodě, ale mírný oheň pod papiňákem je zažehnut.

Domá následuje větší či menší psotníček při požadavku na mytí rukou. Usedáme k obědu. V lepším případě všichni, v horším Tonda ječí, že "oběd ne, ne, neééééé!". No, štve mě to, neustále v sobě živím chiméru o společném stolování, ale už se nevysiluju a snažím se oprostit od utkvělých představ. U oběda oba hrozně prasej. Hana občas obsah pusy vyplivne do dlaně, prohlídne si ho a strčí zpátky. Nebo si ho otře do bryndáku / trička / obtiskne na stůl / hodí na zem / vetkne do vlasů. Sápe se ze židle a snaží se dlaní dosáhnout do misky. Mezitím si Tonda nabírá plné lžíce, které naprosto nemá šanci donést do pusy. Občas pronese, že kape a se zájmem pozoruje, co dopadlo na stůl nebo na zem, zatímco další část obsahu opouští lžičku. Jí střídavě lžící a pomáhá si rukou, kterou potom uchopí sklenici s pitím. Šílím. Dýchám a mlčím, příp. mu podám ubrousek a vlídně mu řeknu, ať to utře (rozuměj rozpatlá na ještě větší plochu).

Dojedli jsme, nastává má chvíle. Obě děti utřít, umýt. Tonda k tabletu a Hana spát do kočáru. Hana usíná, nechávám ji na zahradě, vracím se zvenku, Tonda stále u tabletu. Pofackuju to nejhorší v kuchyni (nádobí, setřít podlahu a stůl) a kafeeee! Mám tak 20 min, než Tondu přestanou bavit "obrázky". Jsem sama, ticho, nikdo nic nechce, nemluví na mě, neječí a hlavně na mě nikdo nešahá a neleze po mně. Čučím do internetu nebo si čtu, za chvíli se zjeví Tonda a... chce pomazlit. Spal by, ale radši se po mě válí, leze po mě a je na zabití. Ale jsem přeci odpočatá, měla jsem svých 20 min a dítko je roztomile nebohé, tak držím a vytlačím i pochopení. Když mám štěstí, dá si Tonda ještě dispečerskou chvilku s autobusy a já získám dalších 20 min (nebo i dýl, pokud je hodně znaven a usne na podlaze). Pak se probudí Hanička, často zadkem na před, tak mi tu kvílí a lezou po mně oba. To už jsem ve stavu, kdy bych se nejradši zabouchla na záchodě a dělala, že nejsem. Tlak stoupá, ale ventil ještě drží.

Ukňučené děti jsou signál, že je čas zvednout zadek a začít něco dělat. Buď je to zabaví nebo sice budou kňučet dál, ale já budu aspoň užitečná. Občas se vyskytne světlá chvilka, kdy si oba opět hrají sami nebo i spolu (např. oblíbená hra "Tonda zavírá Hanu do skříně" nebo "Tonda s Hanou lezou do prádelního koše"). Radši jdeme ven. Po návratu domů a s postupujícím večerem je Tonda čím dál unaveňejší a čím dál víc vyžaduje Hančinu pozornost, ovšem sestra už ho taky začíná mít plný zuby. Odpověď na všechno je NE! nebo hysterické NÉÉÉ, NÉÉÉ; příp. sebou u toho ještě hodí na zem. Tlak v papiňáku stoupá. Při třetím pokusu o likvidaci pomazlení sestry (nasadí jí nelsona) mi obvykle bouchnou saze a ječím jak protržená. Obě děti se rozpláčou. Hana asi úlekem, Tonda vřeští vzteky. Odvlěču ho do pokoje. Vrací se jak bumerang. Velmi hlučný bumerang. Věší se mi na nohu a snaží se mi ublížit. Vleču ho zpět do pokoje. Není to k ničemu, určitě to není ani výchovné (když si s tím sám neumí poradit a prostě nechce být v té nepříjemné situaci sám, napsali by jistě odborníci na dětskou duši jakéhokoli věku), ale odmítám ho tady v tomhle rozpoložení snášet. Ostatně by se mu mohlo i něco stát, tak to radši traumátko. Oba se zklidníme a pomazlíme (já zase spolknu vztek za nás oba).

Večer postupuje, děti se buď vztekaj nebo se předhánějí, kdo víc zapiští a oba se tomu smějou. Pokouším se spáchat nějakou k večeři. Hladina hluku rychle stoupá a moje tolerance velmi rychle klesá. Startuju na každý zvuk, na každou pitomost. Tonda je zmaten a znechucen. Padají ze mě perly z rubriky "nikdy dětem nebudu říkat...". Vrším naprosto nesmyslné a neadekvátní požadavky, které nemohou být splněny. Vím to a o to víc jsem vytočená. Několikrát se ještě dokážu zklidnit, na pokraji zalknutí ještě na dítě vlídně promluvím a přivinu ho k sobě. Mám pocit, že se vzteky udusím, ale dítko se uklidní a já vstřebám jeho i svůj naprosto nesmyslný vztek. A pěkně si ho uložím k tomu včerejšímu a předvčerejšímu. Nevím, kam se to ukládá, ale naprosto přesně vím, jak to vypadá, když to přetéká. Jenom netuším, kde se to pak bere, kde to řešit, ucpat...

Přichází muž a přebírá děti. Já ještě chvíli v kuchyni mlátím nádobím a pak se uklidním aspoň do té míry, že dokážu zbytek večera mlčet.

Není to v dětech, je to ve mně. Myslím si, že jsem ušla obrovský kus cesty. Neřeším blbosti, vypouštím nepodstatné a to, s čím neumím pohnout (hlavně v sobě, to v dětech se pak sveze s tím) a za účelem přežití nás všech se snažím zohlednit své zájmy, děti se svezou. Potenciálními traumátky se nezabývám, stejně s tím nehnu. Nejsem sluníčková maminečka, ale jinou nemaj, tak ať neremcaj.

Dýchám zhluboka a přemýšlím, kde ještě snížit nároky na nás všechny. Fakt už nevím, myslím, že jsem už vypustila, co se dalo a co zbylo, už je ve mně jako v koze. Už pomalu vím, jak na ty haranti. Ale co s tím nikdy nevylitým kýblem vzteku, to fakt netuším. Jo, utéct tak někam na kopec a tam to vykřičet do ochraptění... No nic, však to přežijem a o nic jinýho nejde, ne?
24.6.2013 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 13.7.2013. Počet zobrazení: 999

Komentáře

Autor: Káča
Vloženo: 25.6.2013 22:46:43
No, přesně. Představuju si to jako tu reklamu na Sportku: Jackpot stoupáááá a... BUM!!!
Autor: Stará Matka
Vloženo: 25.6.2013 21:50:52
Ano, začíná to tak mezi lopatkama, stoupá to vzhůru, nedá se to zadržet a pak těsně nad hlavou to exploduje.