Rok se s rokem...
14.6.2013
...sešel a mimino už není mimino, ale oficiálně batole. V onen slavný den jsem si vzpomněla před devátou, kdy se před rokem Hanička zrovna drala na svět. Takové tříkilové nic. A najednou je to mrně s vůlí. A děvět kilo. Přiznám se, že jsem i slzu uronila.
K narozeninám si Hanička pořídila první dva zuby, tak byla sláva veliká. Dále dostala (dohromady s Tondou) kuchyňku, nepečený dort se zakysanou smetanou a taky noční odstavení. To už v ní sice velké nadšení nebudí, ale už je čas se zas vyspat. Zatím proces běží a v noci se jednou dohadujeme - někdy hodinu, někdy deset minut. Ale nevzdáme to, věříme, že cíl už je blízko. A pak může spát s Tondou v pokoji a my zase budeme mít SVŮJ POKOJÍČEK!!!
A co jinak? Jinak žijem. Je léto (převážně), tak se to dá vydržet. Tonda je nadále velký chodec a nadšený uživatel jakýchkoli dopravních prostředků, takže brázdíme město na různá hřiště nebo po návštěvách. Nejoblíběnější hračky jsou vláček z Ikey a obyčejné barevné dřevěné kostky pomalované na autobus. K tomu si vezme červenou a zelenou menší kostku, to je semafor, a klidně hodinu vydrží jezdit a recitovat u toho: "zelená, jedeméééé. Stojí na červenou. Cibulka, vystupujeme. Kavalírka, konečná stanice. Zastávka na znamení. Malvazinky, jdeme k babičce. Hůůůů, bum (dveře) Zmáčknout tlačítko..." Když si k tomu přibere nějakou tramvaj (třeba kolejnice od vláčků), tak na Kavlírce dokonce přestupuje na autobus. Pokud se probudí jako mašinfíra, tak zase jezdí žlutý vlak za babičkou a už pobral i tu Ostravu. Ale na otázku, kam vlak jede, odpovídá většinou, že Na Knížecí, takže zatím žádný velký světoběžník. Mluví ve větách a sděluje důležité informace, např. Táta šel na pivo, táta je v práci, to není náš kočár, pojedeme aputem (autobusem), vlak není vidět apod. Bojí se psů, nejvíc těch, co jsou slyšet, ale nejsou vidět. To pak na mě visí, vleču ho skoro smykem a Tonda kňourá "neboj, neboj". Jinak je Tonda pořád stejně vzteklý a já doufám, že ho to aspoň trochu přejde dřív než do toho vletí Hana.
Hanička je velmi veselá holčička, umí různé dovednosti, na které mi svého času Tonda zvysoka kašlal. Cpe se jako protržená. S balónem říká "hop" a když se houpe, tak je to "pápa, pápa, pápa" atd. Jinak říká "tetetete" a "mamamamama". Celkem trpělivě snáší bratrovu lásku a s oblibou ho pokouší, když si Tonda zaleze k "obrázkům" (k tabletu).
Nevím, kdo to od koho okoukal, ale oba radostně ječí ve vysokých frekvencích. Výživné je to zejm. v koupelně, když jsou spolu ve vaně. Zvuk se v malé místnosti tříští o obkladačky a praskají okenní tabulky.
Absolvovali jsme rodinně firemní výlet na Broumovsko. Tonda ušel asi 4 km v Adršpachu, mrkli jsme na vláčky v muzeu Merkuru v Polici n. Metují a v neděli jsme se cestou zpátky zastavili v Železniční výtopně Jaroměř, která funguje jako muzeum. Tonda prolézal parní mašiny, od šmíru byl od hlavy k patě, ale nadšenej. Dokonce jsme stihli oběd na zahrádce s hřištěm, nakrmili jsme okrasné kapry v jezírku a za hustého deště jsme mohli zase vyrazit domů. Večer jsme se ve zprávách dozvěděli, že v Jaroměři Labe strhlo most.
Jinak sem tam vlakem do Ostravy. Cesta vlakem je velká pohoda, usnadňuje to nejen Tondovo nadšení pro vlaky, ale i ty malé lahvičky vína, které lze ve žlutých vlacích koupit za ceny jak v parlamentní jídelně. No a potom už si nás vyzvedne děda a je postaráno. Když už nevíme, co dělat, jdeme procházkou lesem na tramvaj.
A já? Já si připadám jako magor. Děti mě minimálně jednou denně vytočej do běla. Když se Tonda vztekne, že jíst nebude, a potom zpráská celou porci. Když se Tonda dožaduje hřiště, a pak se odmítá obout. Když Hanička obsah lžičky ochotně vezme do pusy, potom si to vyplivne do dlaně, prohlídne a znovu sní. Když se Hanička vzbudí v pět, spát už nebude, ale kňourá, že je unavená. Prostě tisíc a jedna situace, kdy bych nejradši utekla, ať si dělaj, co chtěj. A pak se přistihnu, že mám tak nějak přiblble dobrý pocit z uplynulého týdne. Jenom proto, že jsme nehnili celou dobu na kopci, ale jezdili jsme po návštěvách a objevovali nová hřiště. Že jsem byla schoná den za dnem normálně fungovat, vymyslet nějaký rozumný program, který se dětem líbil a já jsem taky úplně neshnila. Už jsme se docela zajeli, tak vymýšlím blbosti. Jo, stačí mi málo. Asi bych fakt měla jít do práce nebo něco. Tohle přeci není normální.
A taky se začínám zase nadechovat - hospody, jiní dopsělí lidé a tak... Ještě vyřešit Tondovo "maminko??? maminkoooo!" a budu si zase připadat jako člověk. Aneb kamkoli jedeme, tak si Tonda kontroluje, že "maminka s náma".
Tolik roční, rekapitulační.
...sešel a mimino už není mimino, ale oficiálně batole. V onen slavný den jsem si vzpomněla před devátou, kdy se před rokem Hanička zrovna drala na svět. Takové tříkilové nic. A najednou je to mrně s vůlí. A děvět kilo. Přiznám se, že jsem i slzu uronila.
K narozeninám si Hanička pořídila první dva zuby, tak byla sláva veliká. Dále dostala (dohromady s Tondou) kuchyňku, nepečený dort se zakysanou smetanou a taky noční odstavení. To už v ní sice velké nadšení nebudí, ale už je čas se zas vyspat. Zatím proces běží a v noci se jednou dohadujeme - někdy hodinu, někdy deset minut. Ale nevzdáme to, věříme, že cíl už je blízko. A pak může spát s Tondou v pokoji a my zase budeme mít SVŮJ POKOJÍČEK!!!
A co jinak? Jinak žijem. Je léto (převážně), tak se to dá vydržet. Tonda je nadále velký chodec a nadšený uživatel jakýchkoli dopravních prostředků, takže brázdíme město na různá hřiště nebo po návštěvách. Nejoblíběnější hračky jsou vláček z Ikey a obyčejné barevné dřevěné kostky pomalované na autobus. K tomu si vezme červenou a zelenou menší kostku, to je semafor, a klidně hodinu vydrží jezdit a recitovat u toho: "zelená, jedeméééé. Stojí na červenou. Cibulka, vystupujeme. Kavalírka, konečná stanice. Zastávka na znamení. Malvazinky, jdeme k babičce. Hůůůů, bum (dveře) Zmáčknout tlačítko..." Když si k tomu přibere nějakou tramvaj (třeba kolejnice od vláčků), tak na Kavlírce dokonce přestupuje na autobus. Pokud se probudí jako mašinfíra, tak zase jezdí žlutý vlak za babičkou a už pobral i tu Ostravu. Ale na otázku, kam vlak jede, odpovídá většinou, že Na Knížecí, takže zatím žádný velký světoběžník. Mluví ve větách a sděluje důležité informace, např. Táta šel na pivo, táta je v práci, to není náš kočár, pojedeme aputem (autobusem), vlak není vidět apod. Bojí se psů, nejvíc těch, co jsou slyšet, ale nejsou vidět. To pak na mě visí, vleču ho skoro smykem a Tonda kňourá "neboj, neboj". Jinak je Tonda pořád stejně vzteklý a já doufám, že ho to aspoň trochu přejde dřív než do toho vletí Hana.
Hanička je velmi veselá holčička, umí různé dovednosti, na které mi svého času Tonda zvysoka kašlal. Cpe se jako protržená. S balónem říká "hop" a když se houpe, tak je to "pápa, pápa, pápa" atd. Jinak říká "tetetete" a "mamamamama". Celkem trpělivě snáší bratrovu lásku a s oblibou ho pokouší, když si Tonda zaleze k "obrázkům" (k tabletu).
Nevím, kdo to od koho okoukal, ale oba radostně ječí ve vysokých frekvencích. Výživné je to zejm. v koupelně, když jsou spolu ve vaně. Zvuk se v malé místnosti tříští o obkladačky a praskají okenní tabulky.
Absolvovali jsme rodinně firemní výlet na Broumovsko. Tonda ušel asi 4 km v Adršpachu, mrkli jsme na vláčky v muzeu Merkuru v Polici n. Metují a v neděli jsme se cestou zpátky zastavili v Železniční výtopně Jaroměř, která funguje jako muzeum. Tonda prolézal parní mašiny, od šmíru byl od hlavy k patě, ale nadšenej. Dokonce jsme stihli oběd na zahrádce s hřištěm, nakrmili jsme okrasné kapry v jezírku a za hustého deště jsme mohli zase vyrazit domů. Večer jsme se ve zprávách dozvěděli, že v Jaroměři Labe strhlo most.
Jinak sem tam vlakem do Ostravy. Cesta vlakem je velká pohoda, usnadňuje to nejen Tondovo nadšení pro vlaky, ale i ty malé lahvičky vína, které lze ve žlutých vlacích koupit za ceny jak v parlamentní jídelně. No a potom už si nás vyzvedne děda a je postaráno. Když už nevíme, co dělat, jdeme procházkou lesem na tramvaj.
A já? Já si připadám jako magor. Děti mě minimálně jednou denně vytočej do běla. Když se Tonda vztekne, že jíst nebude, a potom zpráská celou porci. Když se Tonda dožaduje hřiště, a pak se odmítá obout. Když Hanička obsah lžičky ochotně vezme do pusy, potom si to vyplivne do dlaně, prohlídne a znovu sní. Když se Hanička vzbudí v pět, spát už nebude, ale kňourá, že je unavená. Prostě tisíc a jedna situace, kdy bych nejradši utekla, ať si dělaj, co chtěj. A pak se přistihnu, že mám tak nějak přiblble dobrý pocit z uplynulého týdne. Jenom proto, že jsme nehnili celou dobu na kopci, ale jezdili jsme po návštěvách a objevovali nová hřiště. Že jsem byla schoná den za dnem normálně fungovat, vymyslet nějaký rozumný program, který se dětem líbil a já jsem taky úplně neshnila. Už jsme se docela zajeli, tak vymýšlím blbosti. Jo, stačí mi málo. Asi bych fakt měla jít do práce nebo něco. Tohle přeci není normální.
A taky se začínám zase nadechovat - hospody, jiní dopsělí lidé a tak... Ještě vyřešit Tondovo "maminko??? maminkoooo!" a budu si zase připadat jako člověk. Aneb kamkoli jedeme, tak si Tonda kontroluje, že "maminka s náma".
Tolik roční, rekapitulační.
14.6.2013 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 14.6.2013. Počet zobrazení: 1355