Běh, aneb mojí milé M.
6.5.2013
Běhání je dnes strašně módní záležitost. Jsou na to speciální boty (běháte spíš po asfaltu nebo v terénu?), speciální oblečení, speciální weby, speciální mašinky na měření trasy, tepu, rychlosti, převýšení, spalování,..., speciální nápoje a speciální bůhvícoještě. A všichni si o tom hrozně vypráví, jak strašně je to baví. Taky jsem zase začla běhat. Ale že by mě to bavilo, se říct nedá... Probíhá to takto: když přijde muž z práce, prohodím, že bych si šla zaběhat. Muž souhlasí. Zarytě mlčím a pokračuju v přípravě večeře. Muž nic neříká. Zkusím ho přemluvit, ať mi to zakáže. Nevyšlo to. Vydám příkazy ohledně večeře a dětí na příští hodinu. Ani potom nic neříká. Vyhrožuju, že na trati umřu a nechám ho tu s oběma dětma samotného. Muž odpovídá: "ven!!!". Znechuceně se oblékám a jdu. Od začátku mám pocit, že umřu hned za první zatáčkou. Bolí mě nohy, zadýchávám se, potím se a těším se, až to bude za mnou. Nevím, jakou mám tepovou frekvenci ani převýšení, nic si nikam nezapisuju. Pokaždé se snažím hlavně přežít, proto si celou dobu opakuju pozitiva běhání: JE U TOHO TICHO A NELEZOU PO MNĚ ŽÁDNÝ DĚTI. Pokaždé mám někde pocit, že tenhle kopec tu minule nebyl (stejnou trasu běhám už několik let). Doběhnu a po těle se mi rozlije slastný pocit, že to mám za sebou. Kulhám domů. Muž je vtipný a mele cosi o čekající bráně borců. Ignoruju ho a jdu do sprchy.
Trápím se, ale jsem poslušná, a tedy běhám a připravuju se na triatlon. Ambice na umístění jsem neměla nikdy, ambice na rozumný čas mě opustily se stále se zhoršujícími výsledky a pomalu mě opouští i ty ambice na účast. Nevadí mi být za maskota, vždycky jsem jela jen na účast, ale teď nějak nevím... No, tak řekněme třeba, že budu jezdit, dokud dám "běh" do 40 min. A podle mých tréninkových výsledků, už mé trápení nebude trvat dlouho.
Bývala jsem mírně obtloustlé intelektuální dítě, lítat po venku mě moc nebralo. Na gymnáziu jsem nosila saka ze sekáče, četla Topolovy básně, chodila na Psí vojáky, kouřila a vůbec jsem byla intelektuálka. Až na sklonku puberty mi do cesty vstoupila má přítelkyně M. Začalo to nevinně - volejbal. A než jsem se nadála, chodila jsem s ní každý týden běhat do Stromovky a teď mám za sebou 9 z 11 triatlonů (juniorských). Vlastně triatlon je to, co mě nutí neshnít. Obtloustlá (a už ne mírně) jsem stále, být hubená už snad ani nepotřebuju, ale vždycky jsem si zakládala na aspoň nějaké fyzičce (intelektuálka ve mně pláče). Těší mě, že nejsem úplná zdechlina, ale neříkejte mi, že mě to má bavit. Baví mě na tom jenom ten pocit, když to mám za sebou. Je to jako s tím filosofem, co každé ráno spolkne žábu. Na dotaz, jestli mu to chutná, odpovídá, že ne, ale ten pocit, když to má za sebou... Já teda zatím tu žábu polykám jednou týdně, aspoň mi ten pocit dýl vydrží. Jsem prostě poslušná: jednou mě M. do běhání (triatlonu, běžek a dalších sportů) uvrtala, tak prostě běhám. A dělám to dokonce už sama bez dozoru. To jsem to dopracovala.
Už aby ten triatlon byl za mnou...
Běhání je dnes strašně módní záležitost. Jsou na to speciální boty (běháte spíš po asfaltu nebo v terénu?), speciální oblečení, speciální weby, speciální mašinky na měření trasy, tepu, rychlosti, převýšení, spalování,..., speciální nápoje a speciální bůhvícoještě. A všichni si o tom hrozně vypráví, jak strašně je to baví. Taky jsem zase začla běhat. Ale že by mě to bavilo, se říct nedá... Probíhá to takto: když přijde muž z práce, prohodím, že bych si šla zaběhat. Muž souhlasí. Zarytě mlčím a pokračuju v přípravě večeře. Muž nic neříká. Zkusím ho přemluvit, ať mi to zakáže. Nevyšlo to. Vydám příkazy ohledně večeře a dětí na příští hodinu. Ani potom nic neříká. Vyhrožuju, že na trati umřu a nechám ho tu s oběma dětma samotného. Muž odpovídá: "ven!!!". Znechuceně se oblékám a jdu. Od začátku mám pocit, že umřu hned za první zatáčkou. Bolí mě nohy, zadýchávám se, potím se a těším se, až to bude za mnou. Nevím, jakou mám tepovou frekvenci ani převýšení, nic si nikam nezapisuju. Pokaždé se snažím hlavně přežít, proto si celou dobu opakuju pozitiva běhání: JE U TOHO TICHO A NELEZOU PO MNĚ ŽÁDNÝ DĚTI. Pokaždé mám někde pocit, že tenhle kopec tu minule nebyl (stejnou trasu běhám už několik let). Doběhnu a po těle se mi rozlije slastný pocit, že to mám za sebou. Kulhám domů. Muž je vtipný a mele cosi o čekající bráně borců. Ignoruju ho a jdu do sprchy.
Trápím se, ale jsem poslušná, a tedy běhám a připravuju se na triatlon. Ambice na umístění jsem neměla nikdy, ambice na rozumný čas mě opustily se stále se zhoršujícími výsledky a pomalu mě opouští i ty ambice na účast. Nevadí mi být za maskota, vždycky jsem jela jen na účast, ale teď nějak nevím... No, tak řekněme třeba, že budu jezdit, dokud dám "běh" do 40 min. A podle mých tréninkových výsledků, už mé trápení nebude trvat dlouho.
Bývala jsem mírně obtloustlé intelektuální dítě, lítat po venku mě moc nebralo. Na gymnáziu jsem nosila saka ze sekáče, četla Topolovy básně, chodila na Psí vojáky, kouřila a vůbec jsem byla intelektuálka. Až na sklonku puberty mi do cesty vstoupila má přítelkyně M. Začalo to nevinně - volejbal. A než jsem se nadála, chodila jsem s ní každý týden běhat do Stromovky a teď mám za sebou 9 z 11 triatlonů (juniorských). Vlastně triatlon je to, co mě nutí neshnít. Obtloustlá (a už ne mírně) jsem stále, být hubená už snad ani nepotřebuju, ale vždycky jsem si zakládala na aspoň nějaké fyzičce (intelektuálka ve mně pláče). Těší mě, že nejsem úplná zdechlina, ale neříkejte mi, že mě to má bavit. Baví mě na tom jenom ten pocit, když to mám za sebou. Je to jako s tím filosofem, co každé ráno spolkne žábu. Na dotaz, jestli mu to chutná, odpovídá, že ne, ale ten pocit, když to má za sebou... Já teda zatím tu žábu polykám jednou týdně, aspoň mi ten pocit dýl vydrží. Jsem prostě poslušná: jednou mě M. do běhání (triatlonu, běžek a dalších sportů) uvrtala, tak prostě běhám. A dělám to dokonce už sama bez dozoru. To jsem to dopracovala.
Už aby ten triatlon byl za mnou...
6.5.2013 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 14.6.2013. Počet zobrazení: 1549
Komentáře
Autor: Káča
Vloženo: 13.5.2013 13:17:54
Klári, s M. švitořením zkušenost nemám, neb jsem ji viděla vždycky akorát na startu a v cíli. Kdyby měla běžet se mnou, tak by jí asi přeskočilo. 
Taky prý pomáhá hudba, ale já si u toho užívám právě to TICHO.
Taky prý pomáhá hudba, ale já si u toho užívám právě to TICHO.Autor: Klárka
Vloženo: 13.5.2013 0:23:42
Kačenko, co se týče pocitů při běhání mluviš mi z duše! proto jsem letos ještě nebyla běhat, ještě nebyl triatlon.
Monča mě už lámala že bychom mohly jít spolu, ale když jsem se teď dočetla že jsi jednou s M. začala a teď nemůžeš přestat trošku mě to děsí. Vlastně mě vůbec neláká běhat s někým aby mě slyšel jak funím, hekám a trpím. Nebo že by veselé švitoření které by M.při běhání stíhala (já určitě ne) odpoutalo mou pozornost od nepříjemných pocitů? Nemáš s tím zkušenost?
Monča mě už lámala že bychom mohly jít spolu, ale když jsem se teď dočetla že jsi jednou s M. začala a teď nemůžeš přestat trošku mě to děsí. Vlastně mě vůbec neláká běhat s někým aby mě slyšel jak funím, hekám a trpím. Nebo že by veselé švitoření které by M.při běhání stíhala (já určitě ne) odpoutalo mou pozornost od nepříjemných pocitů? Nemáš s tím zkušenost?
Autor: Monika
Vloženo: 9.5.2013 13:15:06
Kačenko, krásné, vtipné, dojemné, zkrátka takové, jak to jen ty dokážeš. Asi se z tvého příběhu poučím a začnu pravidelně číst noviny, pořádat filosofické večírky, na kterých si budu tříbit způsoby argumentace...ehm... Nebo si založím žabí farmu?
Asi se z tvého příběhu poučím a začnu pravidelně číst noviny, pořádat filosofické večírky, na kterých si budu tříbit způsoby argumentace...ehm... Nebo si založím žabí farmu? Autor: Verča
Vloženo: 7.5.2013 14:29:47
Káčo, ty mě vždycky dostaneš. Krásně jsem se pobavila, ale běhat asi fakt nezačnu Autor: Milan
Vloženo: 7.5.2013 11:54:23
Až jednou vydáš knihu svých sebraných článků, zabírám si jeden výtisk. Trefné, skoro mi tečou slzy Mimochodem, taky si teď dávám jednu žábu týdně. Pozitivní je, že původně to byla ropucha a teď je to rosnička. Ale pořád je to žába :-/
Mimochodem, taky si teď dávám jednu žábu týdně. Pozitivní je, že původně to byla ropucha a teď je to rosnička. Ale pořád je to žába :-/