Šotouš
9.4.2013
Celý svět je vlaky. Z lega stavíme vlak. Vlak se dá postavit i z barevných dřevěných kostek. Vlak je řada reklamních panelů na ochozu ve Squashparku. Vlak jsou i dvě obruče za sebou, nebo lano, ale i několik krabiček od zubní pasty. Dneska si Tonda vyžádal židli k dřezu. Myslela jsem, že mu napustím vodu, dám kalíšky a bude si čabrat. Chtěla jsem mu dát čistou houbičku, ale trval na té původní ve dřezu. Tak jsem ji vypláchla a dala mu ji taky a říkala jsem si, jaká jsem sluníčková maminečka, když mu dopřeju takovou lumpárnu, jako je voda v dřezu a houbičky. Nicméně Tonda se jal s oběma houbičkama ze židle slejzat. Na můj dotaz, kam s nimi jde, mi obě houbičky ukázal a odvětil "vagóny". No jasně, že mě to nenapadlo...
Koleje. Koleje jsou na koberci, koleje jsou topení shora, koleje jsou jakákoli spára na podlaze, koleje jsou obvod konferenčního stolku, koleje jsou obrubník od chodníku. Po kolejích jezdí vlak. Na trati na konferenčním stolku se velmi často objevuje překážka v podobě stojící Haničky. Tonda ví, že se zle dívám, když velí "Hanička pyč, pyč", a tak si našel novou fintu: "maminka ponazit Haničku!" (maminka pomazlit Haničku, rozuměj dej tu ségru někam jinam).
Složitý systém kolejí s nadjezdy, podjezdy a tunely je samozřejmě nedílnou součástí jeho pokoje, krátké koleje má i v posteli, protože s dřevěnými vláčky z Ikey chodí spát. Jednou týdně jezdíme do Haštalské vlakem a pak metrem. Zbytek týdne se snad denně ptá, kdy pojedeme "metrem do kuliček". Jedním z lákadel na výletech metrem jsou samozřejmě jezdící schody. Líbí se mu tolik, že je pojal jako standard. U každých normálních schodů smutně konstatuje, že nejedou. Toto konstatování činí i na schodech u nás v domě, kdykoli někam jdeme.
Jakákoli brána, kovová konstrukce cedule na zastávce autobusu, sušák na prádlo, průchody, podchody. Jedním slovem tunel.
Při našich cestách jakýmkoli dopravním prostředkem jsou nejdůležitější dveře, protože se otvírají a zavírají. Doma si Tonda z dřevěných kostek vyloví ty placaté a z nich si na stole postaví troje dveře a s kňučivým "hůůůůůůůů (hlásek stoupá), bum!" dveře otvírá a zavírá. Vydrží to klidně půl hodiny.
Ví, že klíčové zastávky, na kterých se pohybujeme, jsou Anděl, Na Knížecí, Kavalírka. Ve vlaku zná Žvahov, Jinonice, Cibulka. Jeho žlutý autobus namalovaný na dřevěné kostce jezdí na zastávky Na Sklonku, U Lesíka (tam ještě dodá, že tam bydlí Vojta), Naskové a samozřejmě Cibulka ("ypujeme!", neboli vystupujeme).
Je to takový malý šotouš. Vlastně se není čemu divit, když bydlíme na tak významném železničním uzlu: vlaky u nás jezdí v každém směru jeden do hodiny a občas i nějaký ten náklaďák profrčí! A v autobuse u nás hlásí: "Cibulka. Přestup na linky S a další vlakové spoje"! Ale až k nám pojedete, tak trať Pražský semmering fakt doporučuju, ty výhledy stojí za to.
Celý svět je vlaky. Z lega stavíme vlak. Vlak se dá postavit i z barevných dřevěných kostek. Vlak je řada reklamních panelů na ochozu ve Squashparku. Vlak jsou i dvě obruče za sebou, nebo lano, ale i několik krabiček od zubní pasty. Dneska si Tonda vyžádal židli k dřezu. Myslela jsem, že mu napustím vodu, dám kalíšky a bude si čabrat. Chtěla jsem mu dát čistou houbičku, ale trval na té původní ve dřezu. Tak jsem ji vypláchla a dala mu ji taky a říkala jsem si, jaká jsem sluníčková maminečka, když mu dopřeju takovou lumpárnu, jako je voda v dřezu a houbičky. Nicméně Tonda se jal s oběma houbičkama ze židle slejzat. Na můj dotaz, kam s nimi jde, mi obě houbičky ukázal a odvětil "vagóny". No jasně, že mě to nenapadlo...
Koleje. Koleje jsou na koberci, koleje jsou topení shora, koleje jsou jakákoli spára na podlaze, koleje jsou obvod konferenčního stolku, koleje jsou obrubník od chodníku. Po kolejích jezdí vlak. Na trati na konferenčním stolku se velmi často objevuje překážka v podobě stojící Haničky. Tonda ví, že se zle dívám, když velí "Hanička pyč, pyč", a tak si našel novou fintu: "maminka ponazit Haničku!" (maminka pomazlit Haničku, rozuměj dej tu ségru někam jinam).
Složitý systém kolejí s nadjezdy, podjezdy a tunely je samozřejmě nedílnou součástí jeho pokoje, krátké koleje má i v posteli, protože s dřevěnými vláčky z Ikey chodí spát. Jednou týdně jezdíme do Haštalské vlakem a pak metrem. Zbytek týdne se snad denně ptá, kdy pojedeme "metrem do kuliček". Jedním z lákadel na výletech metrem jsou samozřejmě jezdící schody. Líbí se mu tolik, že je pojal jako standard. U každých normálních schodů smutně konstatuje, že nejedou. Toto konstatování činí i na schodech u nás v domě, kdykoli někam jdeme.
Jakákoli brána, kovová konstrukce cedule na zastávce autobusu, sušák na prádlo, průchody, podchody. Jedním slovem tunel.
Při našich cestách jakýmkoli dopravním prostředkem jsou nejdůležitější dveře, protože se otvírají a zavírají. Doma si Tonda z dřevěných kostek vyloví ty placaté a z nich si na stole postaví troje dveře a s kňučivým "hůůůůůůůů (hlásek stoupá), bum!" dveře otvírá a zavírá. Vydrží to klidně půl hodiny.
Ví, že klíčové zastávky, na kterých se pohybujeme, jsou Anděl, Na Knížecí, Kavalírka. Ve vlaku zná Žvahov, Jinonice, Cibulka. Jeho žlutý autobus namalovaný na dřevěné kostce jezdí na zastávky Na Sklonku, U Lesíka (tam ještě dodá, že tam bydlí Vojta), Naskové a samozřejmě Cibulka ("ypujeme!", neboli vystupujeme).
Je to takový malý šotouš. Vlastně se není čemu divit, když bydlíme na tak významném železničním uzlu: vlaky u nás jezdí v každém směru jeden do hodiny a občas i nějaký ten náklaďák profrčí! A v autobuse u nás hlásí: "Cibulka. Přestup na linky S a další vlakové spoje"! Ale až k nám pojedete, tak trať Pražský semmering fakt doporučuju, ty výhledy stojí za to.
9.4.2013 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 12.4.2013. Počet zobrazení: 1471