Hop hop, aneb odříkaného chleba...
8.3.2013
Organizované cvičení. Jen málo věcí mi přijde nablblejších než hromadné pocení bez cíle. Hromadně jsem ochotná se potit pouze za účelem někam dojet/doběhnout/dojít, vyhrát nad soupeřem, dát gól apod. Bezcílné aktivity jsem zase ochotná dělat jedině sama - běhat, cvičit... Tedy ještě nedávno jsem si to tak myslela.
Ale osud mě dohnal... Milý deníčku, jednou týdně chodím cvičit. Nepřipadá mi to jako menší pakárna než dřív, ale najednou to má i svá pozitiva. Donutím se pravidelně, dobře se po tom cítím a hlavně: nejsou tam ŽÁDNÉ DĚTI!
Další hop hop má Tonda. V pondělí chodíme do místní tělocvičny, kde mají děti více méně cochcárnu, občas se vzedmeme ke společnému "kolo, kolo mlýnský", postavíme opičí dráhu, nebo "závodí" tři, dva, jedna, start! Jinak lezou do domečku a na kurtu nadšeně honí squashové míčky. A my si u toho požvaníme.
A tento týden jsem přitvrdila a zařadila další hop hop. Kousek od nás otevřeli novou tělocvičnu, kde se koná mj. cvičení pro takové malé prďochy jako je Tonda. Tak jsme vyrazili. Cestu jsme zvládli celkem bez incidentu, dokonce Tonda už slyší na "hop hop" a těší se. V tělocvičně bylo asi 5 matek a stejný počet dětí a více nebo méně společně cvičily na různé říkanky. Pro mě naprosté utrpení, ale pokud to bude děti bavit, jsem ochotná to podstoupit. Nicméně mě toho Tonda ušetřil. V tělocvičně je pódium, na kterém se dají bezvadně rozkládat cvičící podložky, daj se tam dělat opičky do zrcadla. A ten prostor! Tam se dá tak krásně běhat. Jo a ještě je potřeba kontrolovat Haničku, která se tam nadšeně pinoží a rovněž na sebe dělá opičky do zrcadla. Organizované aktivitě je Tonda ochoten se přiblížit pouze ve chvíli, kdy na scénu vstupují gymnastické balony. Potom ovšem objevil pěnové puzzle s číslama za závěsem. Ještě se jednou nechal vylákat na balóny, a pak to zabalil definitivně, protože bylo potřeba poskládat ty puzzle. Ale s mým postojem těžko očekávat od synátora zázraky, že. Ale nevzdávám to.
No a pak tam taky na recepci dělaj kafe, jsou tam neokoukané hračky, Tonda si tam hraje úplně sám a Hana rabuje krabice s hračkama a okouzleně hledí na děti, které tam čekají na své cvičící maminky. A já sedím u kafe a hledím z okna. Domů rozhodně nespěchám. Dokonce jsem přemýšlela, že bych si i to pitomé cvičení střihla. Sice si u toho připadám jako debil, ale když už tam jsem... A Tonda by si zase vyzkoušel hodinový pobyt bez maminky. Ale psst, nikomu to neříkejte...
A proč tam chodíme? Já potřebuju záchytné body během týdne a maluju si, že organizovaná pohybová aktivita Tondovi prospěje. Zkusí fungovat v kolektivu, unaví se, proběhne a stále si stojím za tím, že by dítě v pravý čas mělo umět skákat snožmo, házet balonem, udělat kotrmelec. A věřím, že tohle je ta cesta... A když ne, tak tam je pořád ještě ta největší atrakce celé anabáze: z kočárkem neprojdeme na vrátnici turniketem, a tak nám pan vrátný musí otevřít závoru, která dokonce bliká!! No a já tam mám zas to kafe...
Organizované cvičení. Jen málo věcí mi přijde nablblejších než hromadné pocení bez cíle. Hromadně jsem ochotná se potit pouze za účelem někam dojet/doběhnout/dojít, vyhrát nad soupeřem, dát gól apod. Bezcílné aktivity jsem zase ochotná dělat jedině sama - běhat, cvičit... Tedy ještě nedávno jsem si to tak myslela.
Ale osud mě dohnal... Milý deníčku, jednou týdně chodím cvičit. Nepřipadá mi to jako menší pakárna než dřív, ale najednou to má i svá pozitiva. Donutím se pravidelně, dobře se po tom cítím a hlavně: nejsou tam ŽÁDNÉ DĚTI!
Další hop hop má Tonda. V pondělí chodíme do místní tělocvičny, kde mají děti více méně cochcárnu, občas se vzedmeme ke společnému "kolo, kolo mlýnský", postavíme opičí dráhu, nebo "závodí" tři, dva, jedna, start! Jinak lezou do domečku a na kurtu nadšeně honí squashové míčky. A my si u toho požvaníme.
A tento týden jsem přitvrdila a zařadila další hop hop. Kousek od nás otevřeli novou tělocvičnu, kde se koná mj. cvičení pro takové malé prďochy jako je Tonda. Tak jsme vyrazili. Cestu jsme zvládli celkem bez incidentu, dokonce Tonda už slyší na "hop hop" a těší se. V tělocvičně bylo asi 5 matek a stejný počet dětí a více nebo méně společně cvičily na různé říkanky. Pro mě naprosté utrpení, ale pokud to bude děti bavit, jsem ochotná to podstoupit. Nicméně mě toho Tonda ušetřil. V tělocvičně je pódium, na kterém se dají bezvadně rozkládat cvičící podložky, daj se tam dělat opičky do zrcadla. A ten prostor! Tam se dá tak krásně běhat. Jo a ještě je potřeba kontrolovat Haničku, která se tam nadšeně pinoží a rovněž na sebe dělá opičky do zrcadla. Organizované aktivitě je Tonda ochoten se přiblížit pouze ve chvíli, kdy na scénu vstupují gymnastické balony. Potom ovšem objevil pěnové puzzle s číslama za závěsem. Ještě se jednou nechal vylákat na balóny, a pak to zabalil definitivně, protože bylo potřeba poskládat ty puzzle. Ale s mým postojem těžko očekávat od synátora zázraky, že. Ale nevzdávám to.
No a pak tam taky na recepci dělaj kafe, jsou tam neokoukané hračky, Tonda si tam hraje úplně sám a Hana rabuje krabice s hračkama a okouzleně hledí na děti, které tam čekají na své cvičící maminky. A já sedím u kafe a hledím z okna. Domů rozhodně nespěchám. Dokonce jsem přemýšlela, že bych si i to pitomé cvičení střihla. Sice si u toho připadám jako debil, ale když už tam jsem... A Tonda by si zase vyzkoušel hodinový pobyt bez maminky. Ale psst, nikomu to neříkejte...
A proč tam chodíme? Já potřebuju záchytné body během týdne a maluju si, že organizovaná pohybová aktivita Tondovi prospěje. Zkusí fungovat v kolektivu, unaví se, proběhne a stále si stojím za tím, že by dítě v pravý čas mělo umět skákat snožmo, házet balonem, udělat kotrmelec. A věřím, že tohle je ta cesta... A když ne, tak tam je pořád ještě ta největší atrakce celé anabáze: z kočárkem neprojdeme na vrátnici turniketem, a tak nám pan vrátný musí otevřít závoru, která dokonce bliká!! No a já tam mám zas to kafe...
8.3.2013 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 25.3.2013. Počet zobrazení: 1261