Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Survival II

7.3.2013

Minulý týden jsme byli nemocní. Všichni. Postupně jsme si všichni vystřídali sračku a teploty a já jako bonus k tomu zanícenou a oteklou hubu po trhání osmičky. Přežili jsme to v plném počtu, ale bylo to o fous.

Já byla protivná, protože mě bolela huba, děti byly protivné, protože měly různě horečky. Tonda pokud se trochu zberchal, tak byl na zabití, nic mu nebylo po chuti, všechno špatně, na všechno odpovídal svým hysterickým ne, ne, ne. Rezignovala jsem na vše, když je všechno špatně, nebudu se už o nic snažit. Nebudu vymýšlet, co budeme dělat, k obědu dostane housku nebo jogurt, nebudu se s ním prát u oblíkání, že jdeme ven, nebudu stavět lego, nebudu jezdit vlakem. Vzteká se v každém případě, tak se nebudu vysilovat s nějakými pokusy o řešení. Snažila jsem se akorát zachraňovat Hanu před Tondovými útoky.

V pátek měl jet s babičkou za kočkama, což je normálně radostná událost. Odmítl, babičku vyhnal "pyč, pyč!". Nevadí, je unavený, zkusíme to ráno. V sobotu se už podařilo odeslat ho s dědou, ale za půl hodiny děda volal, že jedou zpátky, že Tonda odmítl vystoupit z auta a ječí "maminka, maminka". Mám chuť utéct a už se nevrátit. Přijeli domů a Tonda si začal vymýšlet, že za kočkama. Na druhý pokus s ním teda odjel i tatínek, abych já tady mohla aspoň dvě hodiny Haniného spánku civět do prázdna a rozdýchávat týdenní nahromaděný vztek si odpočinout. V neděli jsem nechala děti tatínkovi a odpoledne prostě utekla. Dala jsem si drahý kafe s drahým dortem a vše konzumovala pomalu a dlouho, koukala jsem na dění v kavárně tak nějak z dálky. Najednou sama se svými myšlenkami, které nějak nešly zastavit, zpomalit ani usměrnit. Dělaly si, co chtěly. Taková psychedelie u kafe. Konzumace drog, které vás přivedou do tohoto stavu, stojí dost peněz. Já to měla zadarmo.

V pondělí mi Tonda cestou do tělocvičny vystřihl hned po ránu dvě scény, za které by se nemusel stydět leckterý herec z telenovely. Do tělocvičny jsem ho dovlekla a po dlouhé době ho zase něco bavilo a bylo s ním radost pobejt. Odpoledne jsme ovšem opět pokračovali v původním rozpoložení. Po obědě sice zralý na spaní, ale odmítl se k posteli jen přiblížit. Na nabídku, že si přečteme knížku, u čehož ještě nedávno usínal, reagoval opět hysterickým "ne, ne, nééé!!!". Kašlu na něj. Po půl hodině, co se tu motal, jak vítr v bedně, zvadnul na koberci. Když jsem ho přenášela do postele, ještě se se mnou zkoušel prát, ale udolala jsem ho. Spal tři hodiny do půl šestý, naprosto nevzbuditelnej, a pak zase ochotně usnul v půl devátý. A to byla konečně tečka za tím naším případem hororovým týdnem. Od té doby je jak vyměněnej. Zase fungujeme, komunikujeme, vzteká se už zase přiměřeně věku.

Týden jsem jela v modu "vstát - přežít - jít spát". Zpětně jsem si uvědomila, že se Tonda ten minulý týden vlastně skoro nesmál. Od rána, co jsem vstala, jsme spolu akorát bojovali. Absolutně jsem neměla sílu to jeho vztekání snášet, byla jsem jak papiňák. Týden mi bylo všechno jedno, týden jsem byla nepřetržitě vzteklá, nepřetržitě nasraná, nesnesitelná. Byly chvíle, kdy jsem přemýšlela, jestli z toho okna vyskočím já, nebo z něj hodím některé z dětí. Ne, nejsem na to pyšná, ale co nadělám. Bylo to poučné. Asi jako, když jsem se ještě v minulém životě v práci dostala do stavu, kdy to z toho stresu udělalo "cvak" a najednou bylo všechno šumák. Najednou jsem měla ten spásný pocit "však ono se to neposere". Neposralo, ale trvalo mi snad půl roku, než jsem se zas dostala do normálního tempa. Myslím, že minulý týden jsem byla zase blízko. A poučení? Zatím ho hledám... Až ho najdu, podělím se. Stay tuned.

A to byl jenom týden. Omdlívám při představě, že pitomé neštovice trvají tři týdny.
7.3.2013 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 7.3.2013. Počet zobrazení: 724

Komentáře