Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

2 hodiny

14.2.2012

A co jinak? Jinak celkem nic.

Byli jsme na výletě v Ostravě. Tonda už týden předem hlásil, že pojedeme vlakem za babičkou a dědou. Ve vlaku vydržel tři hodiny otvírat a zavírat dveře od kupé a běhat chodbičkou tam a zpátky a dělat přes sklo "kuk" na ségru. A cestou zpátky, představte si to, byly dveře ve vlaku na tlačítko! Sednul si jen, když dostal něco k jídlu. Po návratu v Praze beznadějně zvadnul v tramvaji, ještě než jsme z Jindřišské dojeli na Václavák.

V Ostravě jsem o dětech jako vždy ani nevěděla, Tonda si užíval pozornosti všech, zejm. šestnáctiletého bratrance Lukáše, který si s ním vydržel hodinu kopat míčem, ukazovat obrázky na mobilu nebo mu stavět lego. Do čtrnáctileté sestřenice Markéty se beznadějně zamiloval, jeho plačtivé "Markétka, Markétka" nás provázelo celou cestu autem z FM. Hanička se mohla v roztomilosti přetrhnout a Tonda ohromoval svou znalostí čísel. Jsem na něj pyšná, ale kdyby se naučil na nočník, byla bych snad radši. Ale já jsem přízemní a nemám pochopení pro závratné výšiny vědění. Naštěstí děda pochopení měl, tak se Tonda mohl předvádět do sytosti.

A my jsme dostali dárek nejúžasnější: DVĚ HODINY JENOM SPOLU A BEZ DĚTÍ! Vyrazili jsme lyžovat na Bílou, Míša zamáčkl slzu, vysvětloval mi, která sjezdovka je nová (rozuměj není tu déle než patnáct let). Tonda chvíli kvílel "maminka, maminka", ale mokrá skluzavka, házení sněhových koulí do vody a posléze auto s dědou vše spravilo a po dvou hodinách jsme se zase potkali s usměvavým kloučkem.

Minulý víkend jsem přežila 3 dny sama s dětmi, zatímco se Míša proháněl na běžkách na Spanilce. Děti spolupracovaly, resp. neprudily víc než obvykle a já jsem s vědomím dlouhých dnů bez spásy volila velmi mírný program. Přežili jsme v plném počtu, Tonda si naštěstí po tatínkovi moc nestýskal a já si připadám zase o něco dospělejší. Ale že bychom to měli opakovat nějak často, to snad ani není nutné.

V pondělí chodíme "hop hop" do místního sportoviště, kde máme tělocvičnu s dalšími cca pěti rodinnými jednotkami - děti běhají, skáčou, lezou tunelem, honí squashové míčky po kurtu, děláme "bramboru" a "kolo kolo", prostě strhující zábava. A občas si u toho i to kafe stihnem dát. Ve čtvrtek jezdíme do MC, kde se obě děti vyblbnou a já se občas dozvím i něco zajímavého, co nesouvisí s dětmi. Jezdíme pravidelně vlakem a metrem, Hanička v nosítku, Tonda po svých a cestu od metra do Haštalské a zpět už Tonda zvládá jako prd. Jsem na něj pyšná. Ostatní dny buď chodíme po návštěvách nebo se jenom jdeme kouknout na vlak či pro koláč (rozuměj nakoupit). No a to je z našeho strhujícího života asi tak vše.
15.2.2013 vložil(a) Káča Režná

Komentáře