Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Peklo a ráj

12.12.2012

Kavárna s dětským koutkem plná různě starých pobíhajících, lezoucích, ležících a kvičících dětí, pobryndaný stůl, rozpatlaný jogurt a koláč rozdrobený mezi ubrousky a chrastítky, studený kafe, hovor za neustálého dozorování rarachů lezoucích všude možně, věty přerušované vykřiky "Nelez do té kuchyně; prosím, neber mu to auto; ano, to je koník" apod. Před necelými třemi lety zhmotnění pekla. Dneska? Velmi přijatelná varianta jak strávit jeden z mnoha dlouhých zimních dnů s dvěma dětmi. Oproti normálnímu dni doma (vycházka odnikud nikam, mrznoucí nohy, vztekající se rarach, pokec maximálně jako monolog v jednoduchých větách, marné pokusy o odpolední spaní, ječící mimino, které neví, co chce,...) vlastně ráj. Ne že by se mi a po odchodu v hlavě nerozhostilo takové to "hlučné" ticho, ale jen houšť...

Jinak Tonda je opravdu dítě velkoměsta - cestování miluje, tramvaj je stále velká atrakce a co teprv takové metro (vagóny v tunelu, jak mi dneska vysvětlil). Celá dnešní akce se odehrála v kavárně Jedličkova ústavu, tedy výlet opravdu pěkný. Místo nízkopodlažní tramvaje, kterou jsem si naplánovala, přijela tramvaj normální. Tak jsme zdolali další metu - dokázala jsem nastoupit do vysoké tramvaje s kočárem a Tondou za ruku (samozřejmě s pomocí spolucestujících). Ještě větší adrenalin byl ovšem z totálně narvané tramvaje s kočárem a Tondou, který mi mezitím usnul, vystoupit. Synka se mi vzbudit nepodařilo, ale dobře to dopadlo, Tondu jsem spícího podala do rukou paní, která vystupovala přede mnou, nechala si pomoct s kočárkem a synek se mezitím celý vykulený na mraze u cizí paní probral. Naštěstí se to obešlo bez kraválu a okamžitě byl při smyslech - cesta metrem byla opravdu velká motivace. Ale byla ve mě malá dušička, jestli zůstanu stát na zastávce s kočárem a spícím Tondou v náručí...

Na cestě zpátky zase Tonda málem způsobil tik paní, co seděla v tramvaji vedle něj - celou cestu komentoval, zda svítí, nebo nesvítí tlačítko na otvírání dveří. Trochu jsem se bála, kdy po něm dotyčná skočí, sama jsem měla na mále a to už něco vydržím... Na závěr už jen nastoupit do opět narvaného autobusu - mírně jsem znervózněla, když Tonda mizel v útrobách vozu s paní, která se mi nabídla, že Tondovi pomůže, a já stále s kočárem stála venku a moc to nevypadalo, že bychom se do autobusu měly vejít. Přední nápravu jsem pro jistotu zašprajcla do dvěří. Pak už se jen prodrat ven a znaveného synka dovléct domů.

Bylo to moc fajn. Sice jsem toho taky měla plný brejle, ale ten večer... Jak říká klasik: zvadnul jako lilium. Muehehe.
12.12.2012 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 12.12.2012. Počet zobrazení: 1104

Komentáře