Dítě velkoměsta
6.12.2012
Další meta zdolána! Po včerejším nekonečném uspávání prokládaném neustálými výmysly a vztekáním jsem se dnes rozhodla zkusit Tondu vyřídit aspoň tolik jako sebe. Na pravidelný výlet do herny v Haštalské jsme vyrazili bez kočáru tedy bez odpoledního spaní. Tušila jsem, že snaha vytrestat Tondu může dopadnout tak, že vytrestám především sebe, ale nakonec to dopadlo nad očekávání.
Po obědě jsme se oblíkli (bez scén! Už to bylo podezřelé), Hanička se uvelebila v nosítku na mém břiše a téměř okamžitě vytuhla a vyrazili jsme. Stihli jsme naplánovaný autobus, zvládli jsme eskalátory do metra, v metru byl Tonda samozřejmě nadšený, vyjeli jsme nahoru a bez zaváhání zvládli nejobávanější část akce - cestu od metra do Haštalské. Tonda poslušně šlapal, držel se mě za ruku a byl tak vyjevený, že ho ani nenapadlo protestovat. Stejně v pohodě jsme zvládli cestu zpět. Na eskalátory už Tonda naskakuje jako mazák, vystoupit - pfff, není problém a dva autobusy? To už je brnkačka, to známe. Před posledním přestupem (ano před tím skvělým na Kavalírce) mi v autobuse usnul, ale to jsme rozchodili rychlým cukrem (sušenka). Od autobusu už jsem ho teda vlekla, ale došli jsme!
Večer se sice vzteknul u jinak oblíbeného čištění zubů (psotníček, jaký jsme snad ještě nezažili), ale nakonec celkem rychle zvadnul mně na rameni. Tak si říkám, jestli fakt není čas odpolední spaní zrušit. Potom ovšem mám ty Bohnice jisté. Ale zas ty večery... No, uvidíme.
Každopádně mission accomplished! Jsem na něj táááák pyšná. A trochu teda i na sebe, milý deníčku...
Další meta zdolána! Po včerejším nekonečném uspávání prokládaném neustálými výmysly a vztekáním jsem se dnes rozhodla zkusit Tondu vyřídit aspoň tolik jako sebe. Na pravidelný výlet do herny v Haštalské jsme vyrazili bez kočáru tedy bez odpoledního spaní. Tušila jsem, že snaha vytrestat Tondu může dopadnout tak, že vytrestám především sebe, ale nakonec to dopadlo nad očekávání.
Po obědě jsme se oblíkli (bez scén! Už to bylo podezřelé), Hanička se uvelebila v nosítku na mém břiše a téměř okamžitě vytuhla a vyrazili jsme. Stihli jsme naplánovaný autobus, zvládli jsme eskalátory do metra, v metru byl Tonda samozřejmě nadšený, vyjeli jsme nahoru a bez zaváhání zvládli nejobávanější část akce - cestu od metra do Haštalské. Tonda poslušně šlapal, držel se mě za ruku a byl tak vyjevený, že ho ani nenapadlo protestovat. Stejně v pohodě jsme zvládli cestu zpět. Na eskalátory už Tonda naskakuje jako mazák, vystoupit - pfff, není problém a dva autobusy? To už je brnkačka, to známe. Před posledním přestupem (ano před tím skvělým na Kavalírce) mi v autobuse usnul, ale to jsme rozchodili rychlým cukrem (sušenka). Od autobusu už jsem ho teda vlekla, ale došli jsme!
Večer se sice vzteknul u jinak oblíbeného čištění zubů (psotníček, jaký jsme snad ještě nezažili), ale nakonec celkem rychle zvadnul mně na rameni. Tak si říkám, jestli fakt není čas odpolední spaní zrušit. Potom ovšem mám ty Bohnice jisté. Ale zas ty večery... No, uvidíme.
Každopádně mission accomplished! Jsem na něj táááák pyšná. A trochu teda i na sebe, milý deníčku...
6.12.2012 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 6.12.2012. Počet zobrazení: 1378