2 roky
27.11.2012
Tak nám na Tondu vypršela záruka... Dosud nebyl k reklamaci důvod, snad to tak zůstane. Sláva byla veliká a já to nějak pořád nemůžu pobrat...
Tak tedy 2 roky. Žijem. S Tondou je teď docela pohoda, je čím dál víc k domluvě. Jinak je to normální dvouleté dítě - vzteká se kvůli každé blbosti, teď aktuálně zejm. při oblíkání. Nejdřív nechce ven, potom nechce domů. Chodíme jen tak po okolí, Tonda jezdí autem po zídkách, trhá kuličky pámelníku a šlape po nich, chodíme se dívat na vlak a největší událost je, když potkáme kočičku. Hana spořádaně chrní a já přemýšlím o své vznešené roli a jak ji unést a ve zdraví přežít. Druhá varianta je, že jdeme nakoupit a pro koláč a zpátky autobusem. Koláč a autobus jsou tak silné motivátory, že trasu ujdeme v rekordním čase a bez incidentu. Hana chrní u mě na břiše, abychom se nemuseli plést s kočárem v autobuse. Občas se mistr zasekne a ignoruje veškeré mé pokusy s ním pohnout. Vypadá to většinou tak, že stojí a hledí skrze mě, nereaguje. Když se po výhružkách pro něj vydám, podklesne v kolenou a velmi pomalu si lehne, složí hlavu na ruce a leží. Nevzteká se, nekope, jen leží a nereaguje. Nezbývá, než ho drapnout za ruku a odvléct. To je mu dost nepříjemné, tak chvíli vřeští a pak radši jde sám. Naštěstí ještě nepřišel na to, že bude-li ještě chvíli vzdorovat, zvítězí, protože víc jak 200 m ho v jedné ruce a brzdícího nohama prostě neutáhnu. Ale ne že mu to řeknete!
Nastalo to, čeho jsem se obávala - děti spí proti sobě. Tonda po dopolední vycházce a obědě ochotně na 1,5 h usíná, zatímco Hanička je čerstvě probuzená a celá veselá. Občas si ještě dá hodinku pozdě odpoledne nebo to utáhne až do večera. Odpoledne už většinou vycházku nestíháme, takže stavíme komín z lega, vlak z kostek a z obalů od zubní pasty, vaříme, pouštíme si Zvěřinec od Yellow Sisters (brdlaka, brdlaka, tů, tů... už mi z toho asi hrábne), Hana nás sleduje a více či méně nahlas nám do toho kibicuje. Zatímco dopoledne jsem sluníčková trpělivá maminečka, při návratu z vycházky, když Tonda není schopen si rozepnout bundu a boty, začínám kypět a k večeru, když začne prudit i Hanička, už jsem jak papiňák a startuju na každé zakňourání.
Večer přijde vysvobození, muži nacpu obě děti a jdu se někam schovat. Po chvilce mimo epicentrum už jsem ochotná usednout ke společné večeři. Další procedury má na starosti tatínek, já ukládám mimino, které usíná ochotně a samo, tatínek má na starosti Tondu. Ten sice zatím spí v malé postýlce, takže nezdrhá, ale zdržovací taktiku při uspávání už si osvojil: apitu (autobus), poíat (podívat z okna), apít (napít), maminka, tatínek, maminka, a tak pořád dokola. Zkouší to, zkouší, ale do hodiny se většinou zadaří a vytuhne. Ráno spí tak do půl osmý. Pak vtrhne do ložnice a začne oždibovat svou sestru, která je z jeho přítomnosti celá blažená. A tak pořád dokola.
Dále Tonda mluví! Pořád mě to překvapuje a baví. Už i spojuje slova do vět, takže je s ním fakt domluva a docela i legrace. Oblíbené fráze jsou: ajeto otovo, ajepyč, není, hanika páče, sem pačí (sem patří - když postavím hrnek na špatnou stranu stolku). Případně si otevře knížku a nad stokrát viděným obrázkem se podiví: no néééé. Ráno velí vstávat a snídat. A samozřejmě je tu aktivační "nejdetooo". Mezi důležitá slova také patří pord těta (ford, má děda), auti (audi), kota (škoda), toen (citroen). O dalších slovech psát nebudu, je jich hodně. Sice mě to udivuje, ale Tonda prostě fakt mluví.
Teď aktuálně bych uvítala nějaký posun směrem k nočníku, ty dvoje plíny jsou fakt opruz. Zatím jsme ve fázi, že Tonda přijde sám nahlásit smrdíla a bez obvyklých scén se nechá přebalit. Smrdíla potom obřadně spláchneme za doprovodu Tondova "pápá, smrdíle!" To je zatím vše. Na jakékoli dotazy na toto téma odpovídá preventivním NE.
Tolik z našeho napínavého života.
Tak nám na Tondu vypršela záruka... Dosud nebyl k reklamaci důvod, snad to tak zůstane. Sláva byla veliká a já to nějak pořád nemůžu pobrat...
Tak tedy 2 roky. Žijem. S Tondou je teď docela pohoda, je čím dál víc k domluvě. Jinak je to normální dvouleté dítě - vzteká se kvůli každé blbosti, teď aktuálně zejm. při oblíkání. Nejdřív nechce ven, potom nechce domů. Chodíme jen tak po okolí, Tonda jezdí autem po zídkách, trhá kuličky pámelníku a šlape po nich, chodíme se dívat na vlak a největší událost je, když potkáme kočičku. Hana spořádaně chrní a já přemýšlím o své vznešené roli a jak ji unést a ve zdraví přežít. Druhá varianta je, že jdeme nakoupit a pro koláč a zpátky autobusem. Koláč a autobus jsou tak silné motivátory, že trasu ujdeme v rekordním čase a bez incidentu. Hana chrní u mě na břiše, abychom se nemuseli plést s kočárem v autobuse. Občas se mistr zasekne a ignoruje veškeré mé pokusy s ním pohnout. Vypadá to většinou tak, že stojí a hledí skrze mě, nereaguje. Když se po výhružkách pro něj vydám, podklesne v kolenou a velmi pomalu si lehne, složí hlavu na ruce a leží. Nevzteká se, nekope, jen leží a nereaguje. Nezbývá, než ho drapnout za ruku a odvléct. To je mu dost nepříjemné, tak chvíli vřeští a pak radši jde sám. Naštěstí ještě nepřišel na to, že bude-li ještě chvíli vzdorovat, zvítězí, protože víc jak 200 m ho v jedné ruce a brzdícího nohama prostě neutáhnu. Ale ne že mu to řeknete!
Nastalo to, čeho jsem se obávala - děti spí proti sobě. Tonda po dopolední vycházce a obědě ochotně na 1,5 h usíná, zatímco Hanička je čerstvě probuzená a celá veselá. Občas si ještě dá hodinku pozdě odpoledne nebo to utáhne až do večera. Odpoledne už většinou vycházku nestíháme, takže stavíme komín z lega, vlak z kostek a z obalů od zubní pasty, vaříme, pouštíme si Zvěřinec od Yellow Sisters (brdlaka, brdlaka, tů, tů... už mi z toho asi hrábne), Hana nás sleduje a více či méně nahlas nám do toho kibicuje. Zatímco dopoledne jsem sluníčková trpělivá maminečka, při návratu z vycházky, když Tonda není schopen si rozepnout bundu a boty, začínám kypět a k večeru, když začne prudit i Hanička, už jsem jak papiňák a startuju na každé zakňourání.
Večer přijde vysvobození, muži nacpu obě děti a jdu se někam schovat. Po chvilce mimo epicentrum už jsem ochotná usednout ke společné večeři. Další procedury má na starosti tatínek, já ukládám mimino, které usíná ochotně a samo, tatínek má na starosti Tondu. Ten sice zatím spí v malé postýlce, takže nezdrhá, ale zdržovací taktiku při uspávání už si osvojil: apitu (autobus), poíat (podívat z okna), apít (napít), maminka, tatínek, maminka, a tak pořád dokola. Zkouší to, zkouší, ale do hodiny se většinou zadaří a vytuhne. Ráno spí tak do půl osmý. Pak vtrhne do ložnice a začne oždibovat svou sestru, která je z jeho přítomnosti celá blažená. A tak pořád dokola.
Dále Tonda mluví! Pořád mě to překvapuje a baví. Už i spojuje slova do vět, takže je s ním fakt domluva a docela i legrace. Oblíbené fráze jsou: ajeto otovo, ajepyč, není, hanika páče, sem pačí (sem patří - když postavím hrnek na špatnou stranu stolku). Případně si otevře knížku a nad stokrát viděným obrázkem se podiví: no néééé. Ráno velí vstávat a snídat. A samozřejmě je tu aktivační "nejdetooo". Mezi důležitá slova také patří pord těta (ford, má děda), auti (audi), kota (škoda), toen (citroen). O dalších slovech psát nebudu, je jich hodně. Sice mě to udivuje, ale Tonda prostě fakt mluví.
Teď aktuálně bych uvítala nějaký posun směrem k nočníku, ty dvoje plíny jsou fakt opruz. Zatím jsme ve fázi, že Tonda přijde sám nahlásit smrdíla a bez obvyklých scén se nechá přebalit. Smrdíla potom obřadně spláchneme za doprovodu Tondova "pápá, smrdíle!" To je zatím vše. Na jakékoli dotazy na toto téma odpovídá preventivním NE.
Tolik z našeho napínavého života.
27.11.2012 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 28.11.2012. Počet zobrazení: 1641