Líné matky a malé cíle
2.11.2012
Dneska jsem v autobuse od jedné paní vyslechla, jak jsou ty dnešní matky pohodlné, když jezdí na kopec autobusem. Že ona chodila vždycky s kočárkem pěšky, že to je pěkná procházka a nikdy by ji nenapadlo cpát se do autobusu. Jojo, jsme líné a pohodlné. Jasně, přežít se dá všechno. Taky se pralo na valše a nikomu ruce neupadly, pár vařečkou na prdel taky nikoho nezabilo a kdysi děti místo do školy chodily pracovat na pole a taky to přežily. Ale stejně mi nepřijde, že by mi to mělo chybět. Asi jsme líné a pohodlné, ale opravdu bylo dřív tak samozřejmé se obětovat? Opravdu ženám dřív připadalo normální se strhnout? Proč?
Jsem líná a pohodlná. Když si život můžu usnadnit, tak to udělám. Koupila jsem si dvojkočár, který mi usnadnil dvoudětný rozjezd (teď už asi půjde do světa), mám skejt za kočár, který výrazně urychluje náš pohyb, za hříšné peníze jsem si koupila bundu na nošení, protože s Hanou v nosítku jsem při nahánění prďocha úspěšnější a v zimě nezmrznem. Bez všech těchto věcí bychom se obešli a přežili bychom. Ale s nimi se mi bude žít o něco snadněji.
Nějak nemám potřebu se obětovat ve jménu dokonalé matky a dokonalých dětí. Kladu si malé cíle a věřím, že tak dojdeme, kam třeba. Chtěla bych, aby Tonda večeřel s námi. Chci aby jedl lžičkou. To jsou ideály. Realita je taková, že se buď vztekne v židli a rozmetá vše okolo, nebo prostě počkám, až sám usoudí, že se půjde podívat, co je v talíři. Buď budu trvat na lžičce, že rukama se nejí a sní toho třetinu a dál se nedoberem, protože ho to přestane bavit, nebo ho nechám patlat i rukama a sní všechno. A už jsme se párkrát i dobrali snědeného oběda lžičkou. Když ale není čas, holt to kombinuje.
V ideálním světě už by Tonda byl bez plen. Realita je taková, že když se objevím s nočníkem, vztekne se a kolena mu ztvrdnou a nejdou ohnout. Mohla bych ho zkusit držet na nočníku za cenu velkého řevu a četných zhmožděnin na obou stranách. Ale nestojí mi to za to. Než půl roku "trénovat", radši si počkám, až bude vědět. Prý se to vyplatí.
Prostě jsou věci na kterých trvám a věci, které mi za ty nervy nestojí. Trvám na tom, že naše děti budou umět pozdravit, poděkovat, poprosit. Trvám na tom, že když nejedí oběd, nedostanou sušenku a ječet můžou sebevíc. Trvám na tom, že své děti nebudu vozit do školy a po kroužcích autem ikdyby se měly vzteknout, že spolužáci "sockou" nemusí. Trvám na tom, že budou respektovat dospělé a nebudou si dovolovat na slabší. Ale už netrvám na tom, že se musí bavit s každým, kdo je osloví v autobuse, protože Tonda je "takovej pěkně zrzavej" a Hanička "má takový krásný kukadla".
Ideální svět vidím přímo v barvách, ale realita je prostě jiná. Buď s ní budu bojovat a budu vehementně usilovat o ideální svět a nervovat sebe i děti a stejně se ničeho nedoberu. Nebo ji přijmu, trochu povolím, uleví se nám všem a dosáhneme alespoň nějakých úspěchů. Na spoustu věcí a dovedností je lepší si počkat, až dítko uzraje než se nervovat tréningem. Výsledky tréningu se stejně nedostavují o moc dříve než to "uzrání" a vynaložené úsilí na všech stranách pro mě neodpovídá výsledku. A jak poznamenala má dobrá přítelkyně a souputnice, v našem okolí vidíme několik různých přístupů a výchovných směrů, vlastně co rodina to jiné výchovné přesvědčení, a zatím to vypadá, že k cíli vedou všechny. Zatím všechny děti v pravý čas odložily plínky, naučily se jíst lžičkou, nastoupily do institucí. To mě uklidňuje, že zas tolik se toho výchovou zkazit nedá. Doufejme, že to bude i zdárně pokračovat a všechny děti v našem okolí bez ohledu na výchovný směr, který jejich rodiče zvolili, dokončí minimálně základní a střední vzdělání, najdou si práci a budou žít takový život, jaký si zvolí. A to je podstatné. Jakou cestu si pro dosažení cíle zvolím, do toho nikomu nic není.
A snad tedy i z našich dětí vychováme plnohodnotné členové naší společnosti navzdory tomu, že jezdím na kopec autobusem, Tondu vozím na skejtu a peru v automatické pračce. A vůbec, lidská lenost byla vždycky matkou pokroku.
PS: A už se fakt nebudu nad vzteknutým Tondou ležícím na ulici s nikým dohadovat, že nastydne a že ho mám prostě seřezat a bude. Nevidím důvod ho ani řezat ani nikomu vysvětlovat, že ho nebudu řezat.
Dneska jsem v autobuse od jedné paní vyslechla, jak jsou ty dnešní matky pohodlné, když jezdí na kopec autobusem. Že ona chodila vždycky s kočárkem pěšky, že to je pěkná procházka a nikdy by ji nenapadlo cpát se do autobusu. Jojo, jsme líné a pohodlné. Jasně, přežít se dá všechno. Taky se pralo na valše a nikomu ruce neupadly, pár vařečkou na prdel taky nikoho nezabilo a kdysi děti místo do školy chodily pracovat na pole a taky to přežily. Ale stejně mi nepřijde, že by mi to mělo chybět. Asi jsme líné a pohodlné, ale opravdu bylo dřív tak samozřejmé se obětovat? Opravdu ženám dřív připadalo normální se strhnout? Proč?
Jsem líná a pohodlná. Když si život můžu usnadnit, tak to udělám. Koupila jsem si dvojkočár, který mi usnadnil dvoudětný rozjezd (teď už asi půjde do světa), mám skejt za kočár, který výrazně urychluje náš pohyb, za hříšné peníze jsem si koupila bundu na nošení, protože s Hanou v nosítku jsem při nahánění prďocha úspěšnější a v zimě nezmrznem. Bez všech těchto věcí bychom se obešli a přežili bychom. Ale s nimi se mi bude žít o něco snadněji.
Nějak nemám potřebu se obětovat ve jménu dokonalé matky a dokonalých dětí. Kladu si malé cíle a věřím, že tak dojdeme, kam třeba. Chtěla bych, aby Tonda večeřel s námi. Chci aby jedl lžičkou. To jsou ideály. Realita je taková, že se buď vztekne v židli a rozmetá vše okolo, nebo prostě počkám, až sám usoudí, že se půjde podívat, co je v talíři. Buď budu trvat na lžičce, že rukama se nejí a sní toho třetinu a dál se nedoberem, protože ho to přestane bavit, nebo ho nechám patlat i rukama a sní všechno. A už jsme se párkrát i dobrali snědeného oběda lžičkou. Když ale není čas, holt to kombinuje.
V ideálním světě už by Tonda byl bez plen. Realita je taková, že když se objevím s nočníkem, vztekne se a kolena mu ztvrdnou a nejdou ohnout. Mohla bych ho zkusit držet na nočníku za cenu velkého řevu a četných zhmožděnin na obou stranách. Ale nestojí mi to za to. Než půl roku "trénovat", radši si počkám, až bude vědět. Prý se to vyplatí.
Prostě jsou věci na kterých trvám a věci, které mi za ty nervy nestojí. Trvám na tom, že naše děti budou umět pozdravit, poděkovat, poprosit. Trvám na tom, že když nejedí oběd, nedostanou sušenku a ječet můžou sebevíc. Trvám na tom, že své děti nebudu vozit do školy a po kroužcích autem ikdyby se měly vzteknout, že spolužáci "sockou" nemusí. Trvám na tom, že budou respektovat dospělé a nebudou si dovolovat na slabší. Ale už netrvám na tom, že se musí bavit s každým, kdo je osloví v autobuse, protože Tonda je "takovej pěkně zrzavej" a Hanička "má takový krásný kukadla".
Ideální svět vidím přímo v barvách, ale realita je prostě jiná. Buď s ní budu bojovat a budu vehementně usilovat o ideální svět a nervovat sebe i děti a stejně se ničeho nedoberu. Nebo ji přijmu, trochu povolím, uleví se nám všem a dosáhneme alespoň nějakých úspěchů. Na spoustu věcí a dovedností je lepší si počkat, až dítko uzraje než se nervovat tréningem. Výsledky tréningu se stejně nedostavují o moc dříve než to "uzrání" a vynaložené úsilí na všech stranách pro mě neodpovídá výsledku. A jak poznamenala má dobrá přítelkyně a souputnice, v našem okolí vidíme několik různých přístupů a výchovných směrů, vlastně co rodina to jiné výchovné přesvědčení, a zatím to vypadá, že k cíli vedou všechny. Zatím všechny děti v pravý čas odložily plínky, naučily se jíst lžičkou, nastoupily do institucí. To mě uklidňuje, že zas tolik se toho výchovou zkazit nedá. Doufejme, že to bude i zdárně pokračovat a všechny děti v našem okolí bez ohledu na výchovný směr, který jejich rodiče zvolili, dokončí minimálně základní a střední vzdělání, najdou si práci a budou žít takový život, jaký si zvolí. A to je podstatné. Jakou cestu si pro dosažení cíle zvolím, do toho nikomu nic není.
A snad tedy i z našich dětí vychováme plnohodnotné členové naší společnosti navzdory tomu, že jezdím na kopec autobusem, Tondu vozím na skejtu a peru v automatické pračce. A vůbec, lidská lenost byla vždycky matkou pokroku.
PS: A už se fakt nebudu nad vzteknutým Tondou ležícím na ulici s nikým dohadovat, že nastydne a že ho mám prostě seřezat a bude. Nevidím důvod ho ani řezat ani nikomu vysvětlovat, že ho nebudu řezat.
2.11.2012 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 3.11.2012. Počet zobrazení: 1456