Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Dovolená/"Dovolená"

7. 8. 2012

Dovolená. Ne mateřská, ale fakt to měla být dovolená. Klaplo to tak na půl, na škále 1-5 hodnotím za tři, tedy dobře. Na můj vkus se to příliš podobalo té dovolené mateřské.

Obě dlouhé cesty na Kysuce a zpět proběhly skvěle, obě děti jsou vzorní spolujezdci. Cestou tam to oba statečně uspali až do Kroměříže vč. dvou zácp na dálnici. V KM jsme se prošli zámeckým parkem, pokochali se zvířátky v minizoo, která konečně Tondu zaujala, dali si zmrzku v kavárně s živou country muzikou. Cestou zpět jsme jeli severem přes Hradec a děti spaly až do Vysokého Mýta, kde jsme se opět stavili na procházku a zmrzku.

Hanička je milionová, jde z ruky do ruky, v podstatě se nemusím starat. Stačí ji ve staré Libertě zaparkovat pod jabloň a ona tak dlouho pozoruje listí, až usne. Oč báječnější je Hanička, o to náročnější je její bratr. Tonda se vzteká. Vzteká se kvůli každé blbosti. Že nedostane další sušenku, že mu chci pomoct s obědem, že mu chci přidržet kelímek s jogurtem, aby mu při jídle neutíkal, že ho už bratranec nebude vozit na tatře, že mu chci obout/zout boty atd., seznam je nekonečný jako dětská fantazie. Na chalupě se od tatínka celkem pochopitelně očekávala i nějaká práce a na mě potom bylo udržet Tondu z dohledu, aby se nesápal po otci, což jinak dělal celý den. Babička se švagrovkou a Tondovou sestřenicí se točily v kuchyni, děda s Míšou příp. dalším přítomným vnukem se věnovali nějakým opravám/úpravám na chalupě a na mě zbyl klid na to, se věnovat dětem, hlavně tedy uřvanému Tondovi, kterému nebylo nic po chuti a nic ho nebavilo. Až moc velký klid. Takže podle známého rčení „poslední odpočívá za chůze“ jsem na dovolené pokračovala v té mateřské dovolené. Ulehčené o to, že jsem nemusela vařit a uspávat s Haničkou na klíně a ztížené o to, že na bojišti byl přítomen i tatínek, takže já jsem u Tondy měla ještě menší šanci uspět než obvykle. Čím méně jsem měla úspěchů, tím jsem byla zpruzenější a tím více musel zasahovat tatínek a tak pořád dokola. Uspat Tondu v poledne se stává bojem kdo s koho, dtto večer. Režim se nám totálně rozhodil a to mě nějak dostalo do kolen. Špatně to snáším, režim potřebuju k životu.

Chodili jsme na houby, což Tondu moc nebralo – nechtěl jít pěšky ani být v sedačce. Ve středu jsme s Haničkou učinili tradiční návštěvu. Ale vyrazily jsme pozdě, cestou jsme bloudily, bylo horko, malá T. se předváděla, H. taky nebyla úplně reklamní, velmi těhotná M. už toho měla viditelně plné zuby a jako bonus jsem nechala svítit, takže jsem vymlátila baterku. Prostě to taky nějak nebylo ono, moc jsme toho probrat nestihly. Tak snad za rok to bude lepší. Spása přišla až ve čtvrtek odpoledne, kdy jsme přistoupili k metodě „nic nečekat a prostě zaútočit“ a Tondu na odpoledne vnutili dědovi s babičkou a vyrazili se vykoupat. S velkým ulehčením jsme večer vyslechli, že když jsme zmizeli, Tonda jako mávnutím kouzelného proutku přestal prudit, nechal se vytáhnout na vycházku do lesa a vůbec byl milionovej. Sice si říkám, proč nemůže být takový i se mnou, ale aspoň že se ukázalo, že je i s druhou sadou B&D kompatibilní.

Po návratu z Beskyd ještě uděluji Míšovi opušťák a na dva dny mizím s dětmi a babkami do Zvíro. Je to fajn, koupeme se, Tonda udělal velký pokrok – už je ochoten si stoupnout na písek a do vody se vrhá až po krk, ochotně chodí bosky i po trávě, experimentálně ověřujeme, že si stále pamatuje, že padá-li do vody, má zadržet dech - po nenadálém zaškobrtnutí a ponoru ani nepláče, jen je překvapen. Jsem na něj pyšná. Jinak pokračuje v programu – medvědaří babičku, která se nechá, mě nechce, se mnou prudí. Nijak nekomentuji neustálé upozorňování, jak s babičkou nekňourá, jak hezky papá (protože mu babička přeci vaří to, co mu chutná), nenechám se vyprovokovat poznámkami, jak je chudák, když mu nesladím čaj a nedávám do vody šťávu, nekomentuju, že hned k snídani dostal Lipánka, protože měl velký hlad a s chlebem by musel čekat na to, až se vychladí čaj. Jsem vděčná, že je o něj postaráno a že já mám celkem klid. Se zaťatými zuby se zdržím i polemik na téma, jestli jsem nebo nejsem vynervovaná hysterka a že pak chudáci děti, i ta Hanička se u babičky hned uklidní (ano, jsem vynervovaná hysterka, ale trocha uznání rozdílných historických úloh a pochopení by mě taky neurazila). Ani nereaguji na dotazy, z čeho má tu kterou modřinu či šrám a zda červená chodidla jsou z toho, že musí chudák bos chodit po trávě a ze schodů z terasy místo abych ho poponesla. Nevysvětluju, že prostě řeším jen nejnutnější a nejakutnější, ostatním se nezabývám, abych si zachovala alespoň zbytky zdravého rozumu. Prababička se zase marně snaží Tondu přesvědčit, že má jít s ní někam dělat něco jiného, než co ho momentálně baví (např. otvírat a zavírat sprchový kout).

No, byl to trochu nervák, ale tatínek si opušťák zaslouží a já jsem nebyla s dětmi sama. Aspoň že za tím volantem si fakt odpočinu a zase trochu nabudu pocitu svébytné osobnosti. No, ale už jsme doma, opravdu té rodiny už bylo dost.

Ale budiž nám to poučením, že příští rok už fakt musíme udělat normální dovolenou s jinými dospělými lidmi. Sice nám nikdo nebude hlídat děti, ale zase si odpočinem jinak.

A na co si vlastně stěžuju, když přece „mámdvěkrásnézdravéděti, cobyzatojinídali“? Třeba to neustálé sebepopření. Že se musím tvářit, že mě nevytočí Tondovo vztekání pro blbosti, když mě to vytáčí. Že přeci nemůže chápat, že nemá bít Haničku (omyl, tohle prostě pochopit musí). Že za to nemůže, když celý den kňourá, že má takové období, že to musím pochopit, že na něj nesmím být hnusná. To všechno je sice pravda, ale v podstatě nedělám nic jiného, než že něco chápu, toleruju, neřeším. Dělám, co můžu, a proto jsem vzteklá, když to těm dětem nestačí. Ale co teď s tím, když už občas už prostě není z čeho dávat? A na dobití baterek už pohled na spící dítě nějak nestačí. Nejsem nevděčná, jenom unavená.

Asi nedostatek vůle k sebeobětování. Ale pořád trvám na svém: kvůli dětem se neobětuju, ani nepřetrhnu. Rady, že se nesmím trápit a že se zbytečně nervuju, že to uteče, ani nebudu vědět jak, ze mě prostě sluníčkovou maminečku neudělají. A tak se dál budu soustředit na sebe, protože už tolikrát se mi potvrdilo, že jsem-li odpočatá a aspoň trochu v klidu, to ostatní už potom jde tak nějak samo. Před námi je ještě dost dlouhá cesta, tak se budu šetřit.

Ale happy end na konec: přes mé opravdu silné obavy, co si počnu sama s miminem a rozjíveným a rozhozeným rarachem, jsme dnes absolvovali naprosto standardní den s režimem, jak to mám ráda. Ráno Tonda vstal v sedm, dopoledne jsme šli na procházku bez kočáru a zvládli jsme to pouze s několika málo rozmíškami, oběd snědl skoro celý a hlavně sám. Po obědě usnul bez velkých protestů a v rozumném čase, spal hodinu a půl a odpoledne jsme vyrazili na nákup a mrcasili se na zahradě, dokud nedorazil tatínek. A jako bonus Hanička spala snad pět hodin v kuse - usnula dopoledne na vycházce v šátku a doma se mi ji povedlo položit, aniž by se vzbudila. Oba vstávali před třetí, a tak jsem si mohla krátit čas duševním striptýzem a psaním tohoto cancu. A k tomu se ochladilo na luxusních max. 25 stupňů a svítilo slunko. Rozmazlená hysterka se uklidnila a hned je mi líp, to mi věřte.
7.8.2012 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 11.8.2012. Počet zobrazení: 1188

Komentáře