Matka drsňačka a opušťák
4. 3. 2011
14 dní jsem se těšila, až si naši vezmou Toníčka a my budeme mít chvilku sami pro sebe. Nemohla jsem se dočkat. V sobotu odpoledne odvezeme synka B&D, večer půjdeme na večeři, v neděli budeme vyspávat, v klidu a dlouho budeme snídat, vlezu si do vany a Tonda mi u toho nebude asistovat a potom vyrazíme po krámech proškrtat nákupní seznam. Užijeme si to a budeme zase chvíli myslet jen sami na sebe a ne na toho raubíře. Tolik myšlenky emancipované matky drsňačky, která se tak ráda kasá, že si ještě zachovala zbytky zdravého rozumu a nežije jenom dítětem.
Realita: v sobotu odpoledne jsme odevzdali Toníčka u B&D a jeli dom. Večer jsme se shodli, že jsme prašiví a na večeři jsme seběhli jen o dvě ulice níž k tenisu. Povídali jsme si o Tondovi a o našem dalším životě. Vrátili jsme se domů a chodili po špičkách, abychom nevzbudili nepřítomné dítě. Přemýšlíme, zdalipak už Tonda chrní. Jdeme si lehnout. Ráno se budíme v sedm. Ještě se chvíli převalujeme v posteli předstírajíce, že spíme. Přemýšlím, jestlipak jsou na Malvazinkách už vzhůru a co asi T. snídá (vzhůru už byli - od šesti. Asi si Tonda ten den prostě chtěl užít). Dveře od záchoda otvírám opatrně, abych případně neskřípla Tondu za dveřma. Při vaření čaje jsem už sahala po hrnku na čaj pro Tondu. Aspoň že rohlík jsem si nekrájela na rybičky. Ale snídani jsme si v klidu užili, to zas jo. Vlezla jsem si do vany. Za každým zvukem z kuchyně slyším Tondu a pořád čekám, kdy se ve dveřích objeví zrzavá hlava.
Vyrážíme na nákupy. Nejvíc jsme se zasekli v dětském oddělení a koupili Tondovi mj. prolézací tunel. Během oběda diskutujeme, co asi Tonda dělá a jestli se mu tunel bude líbit. Odpoledne jsem už nevydržela a zavolala našim, že už jsme doma a připraveni se zase starat o naše dítě. Dozvěděla jsem se, že teprve přijíždějí na chatu. Posmutním. No tak jo, tak já se teda ještě aspoň natáhnu, usínám asi na hodinu. Budím se přesvědčená, že slyším z pokojíčku zakňourat Tondu. Vstávám a chodím po bytě jak lev v kleci a nahlas přemítám, kdypak nám ho asi vrátěj a jak se asi Toníček má. Zvoní telefon, že za čtvrt hodiny budou u nás. Sláva. Čtvrt hodiny přecházím po bytě a vyhlížím z okna.
Konečně jsou tady. Poslouchám, jak byl Toníček báječnej parťák, jaká s ním je legrace. Mazlím. Naskakujeme do zajetých rituálů - necháváme se oblézat, koukáme z okna na pejska, večeře, cachtání ve vaně, za mocného vřeštění vylovit, utřít, obléct pyžamo, pomazlit a spát.
Vysněné (skoro) dva dny bez Tondy jsou za námi. Bylo to osvěžující, zdravé pro všechny zúčastněné, jenom maminka holt musí ještě trochu potrénovat.
PS: Tunel se líbí, Tonda v něm řádí jak černá ruka.
14 dní jsem se těšila, až si naši vezmou Toníčka a my budeme mít chvilku sami pro sebe. Nemohla jsem se dočkat. V sobotu odpoledne odvezeme synka B&D, večer půjdeme na večeři, v neděli budeme vyspávat, v klidu a dlouho budeme snídat, vlezu si do vany a Tonda mi u toho nebude asistovat a potom vyrazíme po krámech proškrtat nákupní seznam. Užijeme si to a budeme zase chvíli myslet jen sami na sebe a ne na toho raubíře. Tolik myšlenky emancipované matky drsňačky, která se tak ráda kasá, že si ještě zachovala zbytky zdravého rozumu a nežije jenom dítětem.
Realita: v sobotu odpoledne jsme odevzdali Toníčka u B&D a jeli dom. Večer jsme se shodli, že jsme prašiví a na večeři jsme seběhli jen o dvě ulice níž k tenisu. Povídali jsme si o Tondovi a o našem dalším životě. Vrátili jsme se domů a chodili po špičkách, abychom nevzbudili nepřítomné dítě. Přemýšlíme, zdalipak už Tonda chrní. Jdeme si lehnout. Ráno se budíme v sedm. Ještě se chvíli převalujeme v posteli předstírajíce, že spíme. Přemýšlím, jestlipak jsou na Malvazinkách už vzhůru a co asi T. snídá (vzhůru už byli - od šesti. Asi si Tonda ten den prostě chtěl užít). Dveře od záchoda otvírám opatrně, abych případně neskřípla Tondu za dveřma. Při vaření čaje jsem už sahala po hrnku na čaj pro Tondu. Aspoň že rohlík jsem si nekrájela na rybičky. Ale snídani jsme si v klidu užili, to zas jo. Vlezla jsem si do vany. Za každým zvukem z kuchyně slyším Tondu a pořád čekám, kdy se ve dveřích objeví zrzavá hlava.
Vyrážíme na nákupy. Nejvíc jsme se zasekli v dětském oddělení a koupili Tondovi mj. prolézací tunel. Během oběda diskutujeme, co asi Tonda dělá a jestli se mu tunel bude líbit. Odpoledne jsem už nevydržela a zavolala našim, že už jsme doma a připraveni se zase starat o naše dítě. Dozvěděla jsem se, že teprve přijíždějí na chatu. Posmutním. No tak jo, tak já se teda ještě aspoň natáhnu, usínám asi na hodinu. Budím se přesvědčená, že slyším z pokojíčku zakňourat Tondu. Vstávám a chodím po bytě jak lev v kleci a nahlas přemítám, kdypak nám ho asi vrátěj a jak se asi Toníček má. Zvoní telefon, že za čtvrt hodiny budou u nás. Sláva. Čtvrt hodiny přecházím po bytě a vyhlížím z okna.
Konečně jsou tady. Poslouchám, jak byl Toníček báječnej parťák, jaká s ním je legrace. Mazlím. Naskakujeme do zajetých rituálů - necháváme se oblézat, koukáme z okna na pejska, večeře, cachtání ve vaně, za mocného vřeštění vylovit, utřít, obléct pyžamo, pomazlit a spát.
Vysněné (skoro) dva dny bez Tondy jsou za námi. Bylo to osvěžující, zdravé pro všechny zúčastněné, jenom maminka holt musí ještě trochu potrénovat.
PS: Tunel se líbí, Tonda v něm řádí jak černá ruka.
4.3.2012 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 5.3.2012. Počet zobrazení: 1084