Prso a banán
24.7.2011
To jsou jediné dvě věci, které Tonda pozře.
Aby to nevypadalo, že je Toníček jen a pouze reklamní - chlapeček nám nejí. Skoro bych řekla, nežere a nežere. Teda prso jo, to si dá rád, ale nic jiného. Pasírovaná mrkev, cuketa, brambora, skleničky různých bizarních kombinací, jogurt, meruňky, prostě nic. Jogurt ho ze začátku zaujal, ikdyž se pokaždé zašklebil a otřásl, ale dlabal. Potom už zase nic. Celkem mu jede banán - je sladký. Potom má trochu úspěch cokoli, co jde vzít do ruky. Rád si požužlá rohlík, chleba, syrovou mrkev. U vařené brambory vypadal, jak kdybych mu dávala strychnin. Špalík vařené mrkve s nadšením do půlky skartuje, pak chvíli vyjeveně hledí, potom se začne dávit a kousky mrkve z něj padaj jak mince z výherního automatu. Ale u mrkve se tváří, že mu to celkem chutná a až vyřeší, jak z těch velkých kusů udělat menší, tak by to mohlo jít.
Jsem pyšná, že mé tělo dokázalo pouze svými zdroji vykrmit devítikilového kloučka, ale už by mi mohl sakra dát nějakou naději, že ho nebudu kojit do puberty. Snad každé ráno vstávám s odhodláním, že dneska se to povede. To mi vydrží do té doby, než mi kolem hlavy/na mé triko/na mé brýle poruhé proletí obsah lžičky s ranním jogurtem. Pokus ještě zopakujeme k polednímu - sklenička. Letí druhá lžíce, zanadávám a vzdávám a Tonda se s výrazem "já jsem ti to říkal" vítězně přisaje. A motivace k dalším snahám slábne. Zatím jsme nenašli, co by Tondovi vyloženě chutnalo (teda vlastně jo, banán). A každý pokus znamená přendat miniporci do misky, ohřát, vymíchat, aby nebylo jídlo horké, posadit a přikurtovat Tondu do lehátka, sednout si k němu na zem, uhýbat mezi šmatlavýma pracičkama, neřešit, že je upatlaný až na chodidlech, po dvou pokusech zase vstát, vzít Tondu a umýt mu ruce a obličej, dát mu prso. Nebo můžu prostě vzít Tondu, vyhrnout triko a dát mu prso. Tak jaký postup byste volili?
Teď jsem ve fázi rezignace, kojím a při každé vhodné příležitosti mu dávám do ruky něco k žužlání, občas si střihnem banán. Pomalu přestávám řešit, že mu nemám dávat sladké věci, že pak nebude chtít zeleninu. Zatím ji nechce stejně, takže tyto obavy jsou bezpředmětné. Již jako bezdětná jsem říkala, že posrané plíny mi vadit nebudou, ty jsou vyřešené během pár minut, ale děti upatlané od jídla od hlavy až k patě, to mi teda vadit bude. A je to tak, když po mě jde tou upatlanou pracičkou, je mi to opravdu ekl a po dvacetiminutové seanci, kdy je výsledkem akorát upatlané dítě a upatlaná matka, se o mě pokouší infarkt.
Ale už si zvykám. Už mi nevadí, když mrkev něžně vtírá do ubrusu, dneska jsem se pomalu i smířila s novými mrkvovými vzory na našem perském koberci. Nic s tím neudělám, tak se zkouším nenervovat a říkám si, že žádné dítě uprostřed blahobytu ještě hlady neumřelo. Ještě chvíli počkám a začnu mu jídlo trochu přisolovat. Nemůžu se zbavit pocitu, že se mu vlastně nedivím - mě někdo cpát nesolenou nekořeněnou bramboru s cuketou, tak to taky nepozřu. Prostě krmení mě faaakt neba. No z něčeho být nervózní musím...
Ale zase je na tom Tonda dobře motoricky - leze, sedí a začíná si stoupat. Je s ním teď pohoda - krásně se zabaví, dojde si kam je třeba, v sedě hospodaří v hračkách, s oblibou vysypává kyblík s kostkama, v kterých se pak rochní a u toho si brebentí. Nikdy bych nevěřila, že je s tak malým dítětem fakt legrace a ty rozřehtané dvojzubé děti z reklam jsem vždycky považovala za klišé a produkt nějakých povzbuzujících látek podávaných za účelem natočení roztomiloučké reklamičky. Tak teď máme jedno takové klišé doma.
To jsou jediné dvě věci, které Tonda pozře.
Aby to nevypadalo, že je Toníček jen a pouze reklamní - chlapeček nám nejí. Skoro bych řekla, nežere a nežere. Teda prso jo, to si dá rád, ale nic jiného. Pasírovaná mrkev, cuketa, brambora, skleničky různých bizarních kombinací, jogurt, meruňky, prostě nic. Jogurt ho ze začátku zaujal, ikdyž se pokaždé zašklebil a otřásl, ale dlabal. Potom už zase nic. Celkem mu jede banán - je sladký. Potom má trochu úspěch cokoli, co jde vzít do ruky. Rád si požužlá rohlík, chleba, syrovou mrkev. U vařené brambory vypadal, jak kdybych mu dávala strychnin. Špalík vařené mrkve s nadšením do půlky skartuje, pak chvíli vyjeveně hledí, potom se začne dávit a kousky mrkve z něj padaj jak mince z výherního automatu. Ale u mrkve se tváří, že mu to celkem chutná a až vyřeší, jak z těch velkých kusů udělat menší, tak by to mohlo jít.
Jsem pyšná, že mé tělo dokázalo pouze svými zdroji vykrmit devítikilového kloučka, ale už by mi mohl sakra dát nějakou naději, že ho nebudu kojit do puberty. Snad každé ráno vstávám s odhodláním, že dneska se to povede. To mi vydrží do té doby, než mi kolem hlavy/na mé triko/na mé brýle poruhé proletí obsah lžičky s ranním jogurtem. Pokus ještě zopakujeme k polednímu - sklenička. Letí druhá lžíce, zanadávám a vzdávám a Tonda se s výrazem "já jsem ti to říkal" vítězně přisaje. A motivace k dalším snahám slábne. Zatím jsme nenašli, co by Tondovi vyloženě chutnalo (teda vlastně jo, banán). A každý pokus znamená přendat miniporci do misky, ohřát, vymíchat, aby nebylo jídlo horké, posadit a přikurtovat Tondu do lehátka, sednout si k němu na zem, uhýbat mezi šmatlavýma pracičkama, neřešit, že je upatlaný až na chodidlech, po dvou pokusech zase vstát, vzít Tondu a umýt mu ruce a obličej, dát mu prso. Nebo můžu prostě vzít Tondu, vyhrnout triko a dát mu prso. Tak jaký postup byste volili?
Teď jsem ve fázi rezignace, kojím a při každé vhodné příležitosti mu dávám do ruky něco k žužlání, občas si střihnem banán. Pomalu přestávám řešit, že mu nemám dávat sladké věci, že pak nebude chtít zeleninu. Zatím ji nechce stejně, takže tyto obavy jsou bezpředmětné. Již jako bezdětná jsem říkala, že posrané plíny mi vadit nebudou, ty jsou vyřešené během pár minut, ale děti upatlané od jídla od hlavy až k patě, to mi teda vadit bude. A je to tak, když po mě jde tou upatlanou pracičkou, je mi to opravdu ekl a po dvacetiminutové seanci, kdy je výsledkem akorát upatlané dítě a upatlaná matka, se o mě pokouší infarkt.
Ale už si zvykám. Už mi nevadí, když mrkev něžně vtírá do ubrusu, dneska jsem se pomalu i smířila s novými mrkvovými vzory na našem perském koberci. Nic s tím neudělám, tak se zkouším nenervovat a říkám si, že žádné dítě uprostřed blahobytu ještě hlady neumřelo. Ještě chvíli počkám a začnu mu jídlo trochu přisolovat. Nemůžu se zbavit pocitu, že se mu vlastně nedivím - mě někdo cpát nesolenou nekořeněnou bramboru s cuketou, tak to taky nepozřu. Prostě krmení mě faaakt neba. No z něčeho být nervózní musím...
Ale zase je na tom Tonda dobře motoricky - leze, sedí a začíná si stoupat. Je s ním teď pohoda - krásně se zabaví, dojde si kam je třeba, v sedě hospodaří v hračkách, s oblibou vysypává kyblík s kostkama, v kterých se pak rochní a u toho si brebentí. Nikdy bych nevěřila, že je s tak malým dítětem fakt legrace a ty rozřehtané dvojzubé děti z reklam jsem vždycky považovala za klišé a produkt nějakých povzbuzujících látek podávaných za účelem natočení roztomiloučké reklamičky. Tak teď máme jedno takové klišé doma.
24.7.2011 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 25.7.2011. Počet zobrazení: 1384