Jak se jezdí s Croozerem
30.6.2011
Mám za sebou již dva samostatné výjezdy s Croozerem v celkové délce cca 20 km (jeden výlet přes Cibulku naproti tatínkovi a výlet do Butovic odevzdat klíče od Yalmary) a několik výjezdů jako doprovodné vozidlo, takže se hned cítím jako odbornice na toto téma.
Tedy: dítě lze do Croozera umístit ještě před připojením vozíku ke kolu. Dítě kouká a matka není nervózní jako v případě, kdy je dítko na dobu příprav ponecháno v bytě. Samostatně jsem dokázala k vozíku připojit tažnou tyč a tuto také připojit ke kolu. Dítě tedy sedí, kouká, dostane do ruky Myšáka, či jiného spolucestujícího (Hrocha, knížku, volant etc.), vozík zadeklujeme síťkou, svítí-li slunce, přikolíčkujeme plínu. A vyrážíme.
Mám vyňuňané nově seřízené kolo, které krásně hladce přehazuje řetěz tam a zpět po třech tácech vpředu a osmi kolečkách vzadu. A tím se dostávám k pravidlu č. 1: na 3 x 8 převodů zapoměňte. Potřebujete max. 4 kolečka vzadu a 2 tácy vpředu. Narozdíl od normální jízdy přehazuju více vpředu, na jemné nuance, které představují zadní kolečka, není prostor. Na velký (těžký) tác vpředu rovnou zapomeňte, nebudete ho potřebovat.
Rozjezd tzv. "na pošťačku" (přehození nohy přes sedlo již za jízdy) vyžaduje pořádný odraz, ale jde to. Croozer rozjíždějící se kolo párkrát zbrzdí a zase postrčí, potom už je jízda plynulá. Pasažér hučí a brouká, hovoří se spolucestujícím, já funím. Uhýbáme k tenisu, kopeček cca 100 m, přehazuji na nejlehčí tác. Dítě haleká. Kritický úsek - rozbitá silnice. Dostáváme se k pravidlu č. 2: máte dobře zvládnutou techniku jízdy? Zapomeňte na ni. Tedy vlastně naučte se jinou: na kole je zvykem se nerovnostem vyhýbat. Nyní jste ale třístopé vozidlo a za sebou vezete to nejcennější, co máte. Technika jízdy je tedy přesně opačná: kolo projíždí středem ty nejhorší výmoly, aby Croozer hladce proplul. Největší oříšek jsou silniční retardéry skládající se z několika řad kovových boulí. Když přejedete šikmo dvě boule na kole, je šance, že Croozer vezme boule jen jedním kolem. Nakonec jsem ale rezignovala s tím, že Croozer má rozhodně lepší odpružení než moje neodpružená sedlovka, takže tady nechávám vozík jeho osudu. Zatímco já mám na kole pocit, že vytřesu duši, Croozer se nežně pohupuje, pasažér usíná.
Croozer je taková konstantní zátěž, které si sice všimnete, ale rychle si zvyknete. Prostě se jede pomalu. I nadále se cítím na silnicích bezpečně, stále se chovám jako uvědomělá a sebevědomá cyklistka. Mám přehled o provozu, snažím se nepřekážet, ale ne za každou cenu. Jedu přiměřeně od kraje silnice, držím si životní prostor i pro případ nenadálých překážek, jedu v klidu a předvídatelně, nesnažím se uhnout do pangejtu, jenom aby auto mohlo projet. Prostě počká. Praporek vlaje, Croozer je vidět, nikdo netroubí, nenervuju se. Samozřejmě se co nejvíc vyhýbám provozu, jezdím různými oklikami, ale někdy se stejně do provozu dostanu. Croozer mi ale pořád přijde zatím lepší než sedačka za sedlem: vozík je téměř nepřevratitelný, když bych letěla já, dítě je ve vozíku chráněno kovovou konstrukcí a případně také nepadá z takové výšky, kolo je stále stejně stabilní, jak jsem zvyklá. O usnuvších zlomených dětech v sedačce ani nemluvím. Samozřejmě, až bude Tonda větší, pomaže do sedačky, ale zatím mi Croozer maximálně vyhovuje.
Rozjezd se podařil, dítě občas hýkne, ale je to hýknutí konverzační, ze mě opadá nervozita, slunce svítí, babičky na zahrádkách se otáčejí a usmívají, občas pronesou cosi o silné ženě, spolucyklisti si mohou hlavu ukroutit a já jsem táák pyšná. Ale řeknu vám, není to sranda ta emancipace.
Mám za sebou již dva samostatné výjezdy s Croozerem v celkové délce cca 20 km (jeden výlet přes Cibulku naproti tatínkovi a výlet do Butovic odevzdat klíče od Yalmary) a několik výjezdů jako doprovodné vozidlo, takže se hned cítím jako odbornice na toto téma.
Tedy: dítě lze do Croozera umístit ještě před připojením vozíku ke kolu. Dítě kouká a matka není nervózní jako v případě, kdy je dítko na dobu příprav ponecháno v bytě. Samostatně jsem dokázala k vozíku připojit tažnou tyč a tuto také připojit ke kolu. Dítě tedy sedí, kouká, dostane do ruky Myšáka, či jiného spolucestujícího (Hrocha, knížku, volant etc.), vozík zadeklujeme síťkou, svítí-li slunce, přikolíčkujeme plínu. A vyrážíme.
Mám vyňuňané nově seřízené kolo, které krásně hladce přehazuje řetěz tam a zpět po třech tácech vpředu a osmi kolečkách vzadu. A tím se dostávám k pravidlu č. 1: na 3 x 8 převodů zapoměňte. Potřebujete max. 4 kolečka vzadu a 2 tácy vpředu. Narozdíl od normální jízdy přehazuju více vpředu, na jemné nuance, které představují zadní kolečka, není prostor. Na velký (těžký) tác vpředu rovnou zapomeňte, nebudete ho potřebovat.
Rozjezd tzv. "na pošťačku" (přehození nohy přes sedlo již za jízdy) vyžaduje pořádný odraz, ale jde to. Croozer rozjíždějící se kolo párkrát zbrzdí a zase postrčí, potom už je jízda plynulá. Pasažér hučí a brouká, hovoří se spolucestujícím, já funím. Uhýbáme k tenisu, kopeček cca 100 m, přehazuji na nejlehčí tác. Dítě haleká. Kritický úsek - rozbitá silnice. Dostáváme se k pravidlu č. 2: máte dobře zvládnutou techniku jízdy? Zapomeňte na ni. Tedy vlastně naučte se jinou: na kole je zvykem se nerovnostem vyhýbat. Nyní jste ale třístopé vozidlo a za sebou vezete to nejcennější, co máte. Technika jízdy je tedy přesně opačná: kolo projíždí středem ty nejhorší výmoly, aby Croozer hladce proplul. Největší oříšek jsou silniční retardéry skládající se z několika řad kovových boulí. Když přejedete šikmo dvě boule na kole, je šance, že Croozer vezme boule jen jedním kolem. Nakonec jsem ale rezignovala s tím, že Croozer má rozhodně lepší odpružení než moje neodpružená sedlovka, takže tady nechávám vozík jeho osudu. Zatímco já mám na kole pocit, že vytřesu duši, Croozer se nežně pohupuje, pasažér usíná.
Croozer je taková konstantní zátěž, které si sice všimnete, ale rychle si zvyknete. Prostě se jede pomalu. I nadále se cítím na silnicích bezpečně, stále se chovám jako uvědomělá a sebevědomá cyklistka. Mám přehled o provozu, snažím se nepřekážet, ale ne za každou cenu. Jedu přiměřeně od kraje silnice, držím si životní prostor i pro případ nenadálých překážek, jedu v klidu a předvídatelně, nesnažím se uhnout do pangejtu, jenom aby auto mohlo projet. Prostě počká. Praporek vlaje, Croozer je vidět, nikdo netroubí, nenervuju se. Samozřejmě se co nejvíc vyhýbám provozu, jezdím různými oklikami, ale někdy se stejně do provozu dostanu. Croozer mi ale pořád přijde zatím lepší než sedačka za sedlem: vozík je téměř nepřevratitelný, když bych letěla já, dítě je ve vozíku chráněno kovovou konstrukcí a případně také nepadá z takové výšky, kolo je stále stejně stabilní, jak jsem zvyklá. O usnuvších zlomených dětech v sedačce ani nemluvím. Samozřejmě, až bude Tonda větší, pomaže do sedačky, ale zatím mi Croozer maximálně vyhovuje.
Rozjezd se podařil, dítě občas hýkne, ale je to hýknutí konverzační, ze mě opadá nervozita, slunce svítí, babičky na zahrádkách se otáčejí a usmívají, občas pronesou cosi o silné ženě, spolucyklisti si mohou hlavu ukroutit a já jsem táák pyšná. Ale řeknu vám, není to sranda ta emancipace.
30.6.2011 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 30.6.2011. Počet zobrazení: 1385