Chandra, Lidovky a premiéra s mrkví
29.5.2011
Na víkendy se vždycky těším – manžel bude s námi doma, užijeme si legraci ve třech a tak. Tento víkend jsme ale byli čtyři: já, Míša, Toníček a má chandra. Má kolegyně v poslední práci používala krásný výraz – mrchavá. Tak jsem poslední dobou taková mrchavá. Sedím, nic nedělám, v bytě bordel. Prostě jsem stále stejně líná a vadím si. Ještěže s tím Tondou musím ven a taky si chodím na zahradu číst, když Toníček spí. Ale že bych třeba něco upekla, uvařila, poryla na zahradě, uklidila, prach utřela – ani omylem… Asi ze mě nikdy nebude činorodá matka. Zatím je to Tondovi jedno, ale nevím, jestli mu to nebude v budoucnu vadit. A já bych tolik chtěla, vážně. A ve finále místo toho, abych byla užitečná, tady ukájím svou grafománii.
Míšovi trochu nakládám – chci, aby tu byl s námi, zároveň bych byla ráda, kdyby zprovoznil Croozera, posekal zahradu, aby si se mnou povídal, aby si vzal nerudného Toníčka, a zároveň řeším, že si chce taky odpočinout, tak jak to skloubit s mým odpočinkem a nevím, jak z toho ven. Prostě mrchavá. Ta rovnice mi pořád nevychází: já mám práci Toníčka, Míša má práci Práci. Oba si chceme od práce občas odpočinout. Míša přichází domů, odkládá práci Práci a fasuje práci Toníčka. Já odpočívám, Míša má práci Toníčka. Ale já Míšovu práci Práci nepřeberu, a tak má s odpočinkem utrum. Kde se stala chyba? Ale prý to je pro něj s Toníčkem radost (asi jako rčení „poslední odpočívá za chůze“?). Tak jsem dneska aspoň uvařila pořádný oběd – plněné papriky s rajskou a knedlíkem. Povedly se.
Také jsem si přečetla v Lidovkách další objevný článek o ženách na mateřské. To se píše tak: vezme se několik dobře rozvařených klišé (ženy na mateřské jsou izolovány a mají sklon k alkoholismu, cítí se nedoceněné, otcové se nepodílejí) a známá fakta (školek je málo, ženy s dětmi na trhu práce nemají šanci) a okoření se to výroky několika psychologů a personalistů (univerzál – něco jako Maggi). Jako dezert se podává příběh šťastné vyrovnané ženy, která je doma s dětmi a na částečný úvazek pracuje ve své původní práci na vedoucí, flexibilní, kreativní, týmové pozici, zatímco její děti hlídá sympatická mladá chůva. A všichni jsou šťastni – matka nekrní, manžel má vyrovnanou a sebevědomou ženu, zaměstnavatel schopnou vedoucí, flexibilní, kreativní a týmovou, chůva má práci a děti odpočatou matku a nádavkem veselou činorodou chůvu. Vždyť je to tak jednoduché. Moc mě také pobavila citace údajné matky, která si nosí na hřiště noviny a raději přečte i sportovní rubriku, než by se bavila s ostatními matkami o plenkách, hovínkách a příkrmech. No, to je přece jasný – dotyčná matka, ač s dítětem doma, má přeci spoustu jiných aktuálních témat k probírání a kolem dítěte si je svým i jeho konáním tak jistá, že to nepotřebuje s nikým řešit, ani se pochlubit, zatímco jiné matky naopak nemají v hlavě nic jiného než ty plínky.
Já nevím, ale dřív, když jsem pracovala, tak jsem se v hospodě hodně bavila o práci, protože jsem v ní trávila nejpodstatnější část dne. Tak mi přijde logické, když se teď hodně bavím o dětech, protože s Toníčkem trávím nejpodstatnější část dne. A taky ikdyby mě to nakrásně nudilo, i hovory o hovínkách ale s dospělou osobou jsou osvěžující. V obou případech tato hlavní témata prokládáme tématy vedlejšími (politika, drby, vzpomínky, jak jsme kde zapařily/i). Nevím, proč by to mělo znamenat kdovíjaký úpadek. A taky by mě zajímalo, kam se v tomto případě poděly ty ostatní soudné matky, které nechtějí pořád probírat jenom plenky. Že by se svými dětmi taky nechodily na hřiště? Možná si taky jejich děti nechtěj hrát na písku a s jinými dětmi se přetahovat o bagr. Asi si taky radši samy čtou leporelo. Řekla bych, že dotyčná je buďto pozérka nebo neexistuje (tipuju za b). A jsme zase zpět u toho našeho oblíbeného machrování, že ze mě se rozhodně nestane slepicomatka a nic mě nerozhodí… Ale to už tu bylo. No, prostě ode mě nic jiného než hovory o hovínkách a mrkvi nečekejte, já slepicomatka budu – připadá mi to normální (však manažeři taky zblbnou daným směrem a nikdo se nad tím nepozastavuje).
Á propos mrkev: tak za sebou máme premiéru s mrkví. Protože jsem osoba stádní a trendům podléhající, zakoupila jsem BIOmrkev. Byla malá, nevzhledná, pokroucená, méně oranžová než mrkev u Vietnamců, ale byla zdravá a chutná. Krásnou oranžovou dětskou misku zaplatila babička (spolu s plínkami), lžičky jsme dostali darem – všem sponzorům a dárcům děkujeme. Našla jsem si recept na mrkev - vařte ve vodě do srágoroměkka, rozpatlejte vidličkou, příp. propasírujte, mírně nařeďte vzniknuvším vývarem. Tak jsem uvařila, rozpatlala, propasírovala, naředila, znovu ohřála a šli jsme na to. Přiměřeně hladový Tonda dostal kolem krku plínu (v tu chvíli začal tušit zradu), posadili jsme ho do lehátka hodně na kolmo a začali jsme. V chytrých návodech píšou, že máte strčit dítěti lžičku do pusy a mírně zatlačit na jazyk, aby bylo donuceno obsah posunout do pusy a polknout. Ale, jak dostat lžičku na jazyk, kterým se dítě právě snaží pronikající lžičku vystrčit, na to jsme nepřišli. Když je toho na lžičce málo, Tonda lžičku ocucá a z pusy ji vytahuji s celým původním obsahem. Pokud je toho na lžičce víc, něco mu do pusy upadne, ale dáví se. Když dávivý reflex ovládne, vystrčí celý obsah na bradu, odkud ho seberu lžičkou a utřu do plíny. Tondovy pocity bych si dovolila shrnout slovem „překvapení“. Dali jsme několik pokusů a za statečnost dostal prso. Ale něco snad i spolknul, zítra budeme pokračovat. Však vypít „Krvavý záda“ bez pocintání jsem taky neuměla na poprvé.
PS: Důkazem pravdivosti o izolaci matek na mateřské budiž, že wordový editor nezná slovo „hovínko“. Tak jsem mu ho přidala do slovníku, ať ví, zač je toho na mateřský loket.
Na víkendy se vždycky těším – manžel bude s námi doma, užijeme si legraci ve třech a tak. Tento víkend jsme ale byli čtyři: já, Míša, Toníček a má chandra. Má kolegyně v poslední práci používala krásný výraz – mrchavá. Tak jsem poslední dobou taková mrchavá. Sedím, nic nedělám, v bytě bordel. Prostě jsem stále stejně líná a vadím si. Ještěže s tím Tondou musím ven a taky si chodím na zahradu číst, když Toníček spí. Ale že bych třeba něco upekla, uvařila, poryla na zahradě, uklidila, prach utřela – ani omylem… Asi ze mě nikdy nebude činorodá matka. Zatím je to Tondovi jedno, ale nevím, jestli mu to nebude v budoucnu vadit. A já bych tolik chtěla, vážně. A ve finále místo toho, abych byla užitečná, tady ukájím svou grafománii.
Míšovi trochu nakládám – chci, aby tu byl s námi, zároveň bych byla ráda, kdyby zprovoznil Croozera, posekal zahradu, aby si se mnou povídal, aby si vzal nerudného Toníčka, a zároveň řeším, že si chce taky odpočinout, tak jak to skloubit s mým odpočinkem a nevím, jak z toho ven. Prostě mrchavá. Ta rovnice mi pořád nevychází: já mám práci Toníčka, Míša má práci Práci. Oba si chceme od práce občas odpočinout. Míša přichází domů, odkládá práci Práci a fasuje práci Toníčka. Já odpočívám, Míša má práci Toníčka. Ale já Míšovu práci Práci nepřeberu, a tak má s odpočinkem utrum. Kde se stala chyba? Ale prý to je pro něj s Toníčkem radost (asi jako rčení „poslední odpočívá za chůze“?). Tak jsem dneska aspoň uvařila pořádný oběd – plněné papriky s rajskou a knedlíkem. Povedly se.
Také jsem si přečetla v Lidovkách další objevný článek o ženách na mateřské. To se píše tak: vezme se několik dobře rozvařených klišé (ženy na mateřské jsou izolovány a mají sklon k alkoholismu, cítí se nedoceněné, otcové se nepodílejí) a známá fakta (školek je málo, ženy s dětmi na trhu práce nemají šanci) a okoření se to výroky několika psychologů a personalistů (univerzál – něco jako Maggi). Jako dezert se podává příběh šťastné vyrovnané ženy, která je doma s dětmi a na částečný úvazek pracuje ve své původní práci na vedoucí, flexibilní, kreativní, týmové pozici, zatímco její děti hlídá sympatická mladá chůva. A všichni jsou šťastni – matka nekrní, manžel má vyrovnanou a sebevědomou ženu, zaměstnavatel schopnou vedoucí, flexibilní, kreativní a týmovou, chůva má práci a děti odpočatou matku a nádavkem veselou činorodou chůvu. Vždyť je to tak jednoduché. Moc mě také pobavila citace údajné matky, která si nosí na hřiště noviny a raději přečte i sportovní rubriku, než by se bavila s ostatními matkami o plenkách, hovínkách a příkrmech. No, to je přece jasný – dotyčná matka, ač s dítětem doma, má přeci spoustu jiných aktuálních témat k probírání a kolem dítěte si je svým i jeho konáním tak jistá, že to nepotřebuje s nikým řešit, ani se pochlubit, zatímco jiné matky naopak nemají v hlavě nic jiného než ty plínky.
Já nevím, ale dřív, když jsem pracovala, tak jsem se v hospodě hodně bavila o práci, protože jsem v ní trávila nejpodstatnější část dne. Tak mi přijde logické, když se teď hodně bavím o dětech, protože s Toníčkem trávím nejpodstatnější část dne. A taky ikdyby mě to nakrásně nudilo, i hovory o hovínkách ale s dospělou osobou jsou osvěžující. V obou případech tato hlavní témata prokládáme tématy vedlejšími (politika, drby, vzpomínky, jak jsme kde zapařily/i). Nevím, proč by to mělo znamenat kdovíjaký úpadek. A taky by mě zajímalo, kam se v tomto případě poděly ty ostatní soudné matky, které nechtějí pořád probírat jenom plenky. Že by se svými dětmi taky nechodily na hřiště? Možná si taky jejich děti nechtěj hrát na písku a s jinými dětmi se přetahovat o bagr. Asi si taky radši samy čtou leporelo. Řekla bych, že dotyčná je buďto pozérka nebo neexistuje (tipuju za b). A jsme zase zpět u toho našeho oblíbeného machrování, že ze mě se rozhodně nestane slepicomatka a nic mě nerozhodí… Ale to už tu bylo. No, prostě ode mě nic jiného než hovory o hovínkách a mrkvi nečekejte, já slepicomatka budu – připadá mi to normální (však manažeři taky zblbnou daným směrem a nikdo se nad tím nepozastavuje).
Á propos mrkev: tak za sebou máme premiéru s mrkví. Protože jsem osoba stádní a trendům podléhající, zakoupila jsem BIOmrkev. Byla malá, nevzhledná, pokroucená, méně oranžová než mrkev u Vietnamců, ale byla zdravá a chutná. Krásnou oranžovou dětskou misku zaplatila babička (spolu s plínkami), lžičky jsme dostali darem – všem sponzorům a dárcům děkujeme. Našla jsem si recept na mrkev - vařte ve vodě do srágoroměkka, rozpatlejte vidličkou, příp. propasírujte, mírně nařeďte vzniknuvším vývarem. Tak jsem uvařila, rozpatlala, propasírovala, naředila, znovu ohřála a šli jsme na to. Přiměřeně hladový Tonda dostal kolem krku plínu (v tu chvíli začal tušit zradu), posadili jsme ho do lehátka hodně na kolmo a začali jsme. V chytrých návodech píšou, že máte strčit dítěti lžičku do pusy a mírně zatlačit na jazyk, aby bylo donuceno obsah posunout do pusy a polknout. Ale, jak dostat lžičku na jazyk, kterým se dítě právě snaží pronikající lžičku vystrčit, na to jsme nepřišli. Když je toho na lžičce málo, Tonda lžičku ocucá a z pusy ji vytahuji s celým původním obsahem. Pokud je toho na lžičce víc, něco mu do pusy upadne, ale dáví se. Když dávivý reflex ovládne, vystrčí celý obsah na bradu, odkud ho seberu lžičkou a utřu do plíny. Tondovy pocity bych si dovolila shrnout slovem „překvapení“. Dali jsme několik pokusů a za statečnost dostal prso. Ale něco snad i spolknul, zítra budeme pokračovat. Však vypít „Krvavý záda“ bez pocintání jsem taky neuměla na poprvé.
PS: Důkazem pravdivosti o izolaci matek na mateřské budiž, že wordový editor nezná slovo „hovínko“. Tak jsem mu ho přidala do slovníku, ať ví, zač je toho na mateřský loket.
29.5.2011 vložil(a) Káča Režná
Komentáře
Autor: Michal Režný
Vloženo: 30.5.2011 8:35:09
Tatínek místopřísežně prohlašuje, že prací Tondou se báječně odreagovává od práce Práce. A nějaká ta chvilka pro tatínka se taky najde.
(a za „hovínko“ dík, OpenOffice slovník ho, jak vidím zná
)
(a za „hovínko“ dík, OpenOffice slovník ho, jak vidím zná
)