Nemám to na háku
10.5.2011
Nemám to na háku, prostě nemám. Celá zblblá různými slepičími stránkami, zkušenostmi kamarádek, maminek, babiček, tetiček a chytrými knížkami následuji tu jedno doporučení, tu jiné. Jak rády se my matky kasáme, jak nás žádné knížky, rady a cizí zkušenosti nezajímají, protože přece „každé miminko je jiné“ a „to, co funguje u XY, nemusí fungovat u nás“, „já se řídím intuicí“ a podobné kecy. Je to v kurzu vysmívat se internetovým diskuzním fórům a chytrým knížkám a předstírat, že mě nic nerozhodí, že své dítě dokonale znám a jsem si svým počínáním jistá, protože přeci stačí následovat svůj mateřský instinkt a naslouchat potřebám svého dítěte. Jooo, kecičky. Žádné matce nevěřím, že se „prostě nestresovala“ a tím se všechno vyřešilo, protože vzniknuvší dokonalá symbióza matky s dítětem způsobila, že se nestresovalo ani dítě. Ani za mák nevěřím, že opravdu nesledují, co má dítě kdy umět, že nesrovnávají a ani trochu je nerozhodí dotazy MUDr., zda se dítko už otočilo a zda už si stoupá k nábytku, když to dítko stále nedělá. A už vůbec mi netvrďte, že být mámou je přece ta nejpřirozenější věc, takže proč se stresovat?
Ano, své dítě úzkostně pozoruju a srovnávám. Občas se nechám zviklat a něco vyzkouším, aby byl klid, občas si zase problém vymyslím tam, kde není (protože některé děti tento problém mají). A často reaguju tak, abych předešla konfliktům, často se radši podvolím – nemám ráda konflikty a nabízené řešení/doporučení klidně vyzkouším, ač mu třeba moc nevěřím – alespoň prověříme slepé uličky. Doposud mi to vyhovovalo. Ale asi to budu muset přehodnotit. S Tondou přeci nemůžu takhle experimentovat. Nemůžu něco zkoušet jenom proto, abych odrazila dobré rady a já měla klid. Pokud něčemu nevěřím a nechci to zkoušet, tak to stejně nebude fungovat a nemá cenu to zkoušet. Prostě musím na Tondu aplikovat pouze to, co mi připadá rozumné. I tak určitě spolu prověříme několik slepých výchovných uliček, nemusím zbytečně přidávat další. I tak mu určitě z některých mých nápadů půjde hlava kolem. A on pozná, které nápady nejsou z mé hlavy a kterým nevěřím…
Máme ohromné štěstí, že se nám narodil zrovna Toníček – dítě s velkou trpělivostí a blahosklonností. Prostě ideální prvorozenec. Dneska jsem po dlooouhém výchovném přemýšlení došla k rozhodnutí, že prostě s Tondou nejsou problémy dosud, tak není důvod, aby s ním byly problémy v budoucnu. Momentálně to vidím jako jediný způsob, jak si zachovat zdravý rozum. A prosím všechny matky v okolí, ať se zdrží komentářů, že něco takového si myslely taky a potom… a že jejich Kubík/Alenka byly také pohodové děti, když tu náhle se z nich stali malí teroristé. Spolkněte prosím veškerá doporučení, ať už jste zastánci/kyně liberálního přístupu nebo vám vyhovuje pevný řád. Nevím, kde se v některých matkách bere ta jistota, že takhle to určitě je správně, protože ony to tak cítí, případně protože u jejich dítěte to fungovalo. I kdyby danou metodou vychovaly čtyři děti, neznamená to nalezení univerzálního návodu, jak zvládnout dětské usínání, vztekání, chození na nočník, krmení apod. Prostě to je málo, nezlobte se na mě. A nepomáhají ani dobré rady typu „na to se prostě vykašli“.
Jo, taky jsou dobré univerzální důvody dětské mrzutosti: „má hlad“ (v kteroukoli denní dobu lhostejno, že naposledy jedl před hodinou) a „to budou zoubky“ (nikde nic). Ne, nevím, co mu je a myslím, že to neví ani on sám. Prostě kňourá a my to musíme přežít. Už jsem zkusila všechno, nepomohlo to, tak nezbývá než čekat, až to přejde. Vám se nikdy nestalo, že byste měli prostě blbej den???
Ne, vůbec si nejsem jistá svým počínáním, jsem si jistá pouze jedním: dělám, co můžu. Snažím se jako ještě nikdy v životě. Prostě, vlezte mi na záda. Pardon, muselo to ven.
Nemám to na háku, prostě nemám. Celá zblblá různými slepičími stránkami, zkušenostmi kamarádek, maminek, babiček, tetiček a chytrými knížkami následuji tu jedno doporučení, tu jiné. Jak rády se my matky kasáme, jak nás žádné knížky, rady a cizí zkušenosti nezajímají, protože přece „každé miminko je jiné“ a „to, co funguje u XY, nemusí fungovat u nás“, „já se řídím intuicí“ a podobné kecy. Je to v kurzu vysmívat se internetovým diskuzním fórům a chytrým knížkám a předstírat, že mě nic nerozhodí, že své dítě dokonale znám a jsem si svým počínáním jistá, protože přeci stačí následovat svůj mateřský instinkt a naslouchat potřebám svého dítěte. Jooo, kecičky. Žádné matce nevěřím, že se „prostě nestresovala“ a tím se všechno vyřešilo, protože vzniknuvší dokonalá symbióza matky s dítětem způsobila, že se nestresovalo ani dítě. Ani za mák nevěřím, že opravdu nesledují, co má dítě kdy umět, že nesrovnávají a ani trochu je nerozhodí dotazy MUDr., zda se dítko už otočilo a zda už si stoupá k nábytku, když to dítko stále nedělá. A už vůbec mi netvrďte, že být mámou je přece ta nejpřirozenější věc, takže proč se stresovat?
Ano, své dítě úzkostně pozoruju a srovnávám. Občas se nechám zviklat a něco vyzkouším, aby byl klid, občas si zase problém vymyslím tam, kde není (protože některé děti tento problém mají). A často reaguju tak, abych předešla konfliktům, často se radši podvolím – nemám ráda konflikty a nabízené řešení/doporučení klidně vyzkouším, ač mu třeba moc nevěřím – alespoň prověříme slepé uličky. Doposud mi to vyhovovalo. Ale asi to budu muset přehodnotit. S Tondou přeci nemůžu takhle experimentovat. Nemůžu něco zkoušet jenom proto, abych odrazila dobré rady a já měla klid. Pokud něčemu nevěřím a nechci to zkoušet, tak to stejně nebude fungovat a nemá cenu to zkoušet. Prostě musím na Tondu aplikovat pouze to, co mi připadá rozumné. I tak určitě spolu prověříme několik slepých výchovných uliček, nemusím zbytečně přidávat další. I tak mu určitě z některých mých nápadů půjde hlava kolem. A on pozná, které nápady nejsou z mé hlavy a kterým nevěřím…
Máme ohromné štěstí, že se nám narodil zrovna Toníček – dítě s velkou trpělivostí a blahosklonností. Prostě ideální prvorozenec. Dneska jsem po dlooouhém výchovném přemýšlení došla k rozhodnutí, že prostě s Tondou nejsou problémy dosud, tak není důvod, aby s ním byly problémy v budoucnu. Momentálně to vidím jako jediný způsob, jak si zachovat zdravý rozum. A prosím všechny matky v okolí, ať se zdrží komentářů, že něco takového si myslely taky a potom… a že jejich Kubík/Alenka byly také pohodové děti, když tu náhle se z nich stali malí teroristé. Spolkněte prosím veškerá doporučení, ať už jste zastánci/kyně liberálního přístupu nebo vám vyhovuje pevný řád. Nevím, kde se v některých matkách bere ta jistota, že takhle to určitě je správně, protože ony to tak cítí, případně protože u jejich dítěte to fungovalo. I kdyby danou metodou vychovaly čtyři děti, neznamená to nalezení univerzálního návodu, jak zvládnout dětské usínání, vztekání, chození na nočník, krmení apod. Prostě to je málo, nezlobte se na mě. A nepomáhají ani dobré rady typu „na to se prostě vykašli“.
Jo, taky jsou dobré univerzální důvody dětské mrzutosti: „má hlad“ (v kteroukoli denní dobu lhostejno, že naposledy jedl před hodinou) a „to budou zoubky“ (nikde nic). Ne, nevím, co mu je a myslím, že to neví ani on sám. Prostě kňourá a my to musíme přežít. Už jsem zkusila všechno, nepomohlo to, tak nezbývá než čekat, až to přejde. Vám se nikdy nestalo, že byste měli prostě blbej den???
Ne, vůbec si nejsem jistá svým počínáním, jsem si jistá pouze jedním: dělám, co můžu. Snažím se jako ještě nikdy v životě. Prostě, vlezte mi na záda. Pardon, muselo to ven.
10.5.2011 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 10.5.2011. Počet zobrazení: 1195