Brýle a jiné módní doplňky
13.1.2020
Děti jsou různé. A jindy zas stejné... Na podzim chodíme pravidelně na prohlídku na oční. Tonda s Haničkou už jsou mazáci, dioptrie se jim nehýbou, takže většinou po cca půl hodině odcházíme s předpisem na nová skla, neb ta původní jsou po roce ve stavu značně neuspokojivém. Tentokrát jsem paní doktorku požádala o předpis i na nové obroučky pro Tondu, protože ač naše vcelku klidné děti s brýlemi zacházejí v rámci možnostní rozumně, jsou ty jeho už v dezolátním stavu. A začínají mu být i malé.
Rovnou z ordinace tedy frčíme do naší domovské optiky. Když si rok před tím vybírala nové brýle Hanička, nadšeně si vyzkoušela všechny, které byly k dispozici, a následujících 14 dní, než byly brýle hotové, mi snad denně sdělovala, jak moc se na ně těší. Letos tedy přišel na řadu Tonda. V tramvaji jsem mu musela slíbit, že pokud budou mít TY SAMÉ o velikost větší, tak si je může vybrat, ale trvám na tom, že si zkusí i jiné. V optice se ukázalo, že ty samé brýle o velikost větší jsou přeci jen tvarově trochu jiné a nesedí mu tak dobře (mají nižší vrchní okraj, takže při jen malém posunu na nose, už Tonda koukal vrchem přes obroučku). Takže si tedy vybere jiné. Pokleslá ramínka, nešťastný obličej, slzičky. Tak nakonec jsme vybrali krásné nové, taky modré, s fosforeskujícími ručičkami na postranicích. S paní optičkou jsme se mohly strhnout, jak moc mu sluší, ale bez odezvy. Trochu se uklidnil, když zjistil, že bude trvat tak 14 dní, než budou hotové. Po čtrnácti dnech znovu tragedie a slib, že si je nemusí brát hned druhý den do školy. Protože co kdyby si někdo všimnul. Po dvou dnech je začal nosit aspoň na chvíli odpoledne doma. Že si toho ve škole nikdo nevšimne, bylo sice pravděpodobné, ale slíbit jsem mu to nemohla. Po týdnu se ale nechal přesvědčit i do školy a už to bylo dobré. Proces výběru nových brýlí by se dal shrnout slovy, že oba mají problém si vybrat, ovšem z rozdílných důvodů: Hanička by si vybrala všechny (dobře, tak aspoň troje) a Tonda zas žádné.
Další novinka v módních doplňcích jsou Olinčiny naušnice. Přišlo to ve stejném věku a probíhalo to velmi podobně jako u sestry. Poprvé požadavek vznesla asi před půl rokem. Odsouhlasila jsem, upozornila, že to bude trochu bolet a návrh byl stažen. Za měsíc Olinka otevřela téma znovu a znovu se zalekla. Napotřetí už trvala na svém. Takže jsem objednala termín u paní doktorky, znovu zopakovala, že to zabolí, ale madam byla zcela pohlcena informací, že si bude moct naušničky vybrat. V den D jsme nakráčely k paní doktorce, nepřekvapivě si vybrala naušnice růžové (přitom ty modré by jí tak slušely!) a nastavila ucho. Nastřelovací pistole cvakla, dítě trhlo hlavou... a nic. U druhého ucha už ani necukla. Odebrala bonbon, koukla se do zrcátka a s úsměvem od ucha k uchu se malý fakír rozloučil s osazenstvem ordinace. A večer jsme musely poslat fotku s naušničkami tetě.
Děti jsou různé a někdy zas stejné.
Děti jsou různé. A jindy zas stejné... Na podzim chodíme pravidelně na prohlídku na oční. Tonda s Haničkou už jsou mazáci, dioptrie se jim nehýbou, takže většinou po cca půl hodině odcházíme s předpisem na nová skla, neb ta původní jsou po roce ve stavu značně neuspokojivém. Tentokrát jsem paní doktorku požádala o předpis i na nové obroučky pro Tondu, protože ač naše vcelku klidné děti s brýlemi zacházejí v rámci možnostní rozumně, jsou ty jeho už v dezolátním stavu. A začínají mu být i malé.
Rovnou z ordinace tedy frčíme do naší domovské optiky. Když si rok před tím vybírala nové brýle Hanička, nadšeně si vyzkoušela všechny, které byly k dispozici, a následujících 14 dní, než byly brýle hotové, mi snad denně sdělovala, jak moc se na ně těší. Letos tedy přišel na řadu Tonda. V tramvaji jsem mu musela slíbit, že pokud budou mít TY SAMÉ o velikost větší, tak si je může vybrat, ale trvám na tom, že si zkusí i jiné. V optice se ukázalo, že ty samé brýle o velikost větší jsou přeci jen tvarově trochu jiné a nesedí mu tak dobře (mají nižší vrchní okraj, takže při jen malém posunu na nose, už Tonda koukal vrchem přes obroučku). Takže si tedy vybere jiné. Pokleslá ramínka, nešťastný obličej, slzičky. Tak nakonec jsme vybrali krásné nové, taky modré, s fosforeskujícími ručičkami na postranicích. S paní optičkou jsme se mohly strhnout, jak moc mu sluší, ale bez odezvy. Trochu se uklidnil, když zjistil, že bude trvat tak 14 dní, než budou hotové. Po čtrnácti dnech znovu tragedie a slib, že si je nemusí brát hned druhý den do školy. Protože co kdyby si někdo všimnul. Po dvou dnech je začal nosit aspoň na chvíli odpoledne doma. Že si toho ve škole nikdo nevšimne, bylo sice pravděpodobné, ale slíbit jsem mu to nemohla. Po týdnu se ale nechal přesvědčit i do školy a už to bylo dobré. Proces výběru nových brýlí by se dal shrnout slovy, že oba mají problém si vybrat, ovšem z rozdílných důvodů: Hanička by si vybrala všechny (dobře, tak aspoň troje) a Tonda zas žádné.
Další novinka v módních doplňcích jsou Olinčiny naušnice. Přišlo to ve stejném věku a probíhalo to velmi podobně jako u sestry. Poprvé požadavek vznesla asi před půl rokem. Odsouhlasila jsem, upozornila, že to bude trochu bolet a návrh byl stažen. Za měsíc Olinka otevřela téma znovu a znovu se zalekla. Napotřetí už trvala na svém. Takže jsem objednala termín u paní doktorky, znovu zopakovala, že to zabolí, ale madam byla zcela pohlcena informací, že si bude moct naušničky vybrat. V den D jsme nakráčely k paní doktorce, nepřekvapivě si vybrala naušnice růžové (přitom ty modré by jí tak slušely!) a nastavila ucho. Nastřelovací pistole cvakla, dítě trhlo hlavou... a nic. U druhého ucha už ani necukla. Odebrala bonbon, koukla se do zrcátka a s úsměvem od ucha k uchu se malý fakír rozloučil s osazenstvem ordinace. A večer jsme musely poslat fotku s naušničkami tetě.
Děti jsou různé a někdy zas stejné.
1.2.2020 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 18.3.2020. Počet zobrazení: 867