V pátek jsem potřebovala něco koupit ve městě, tak jsme s Olinkou vyrazily „do city“. Pak tradiční společná káva v McDonaldu (Nemám problém zaplatit 60 Kč za kafe v kavárně, kde mě obslouží, ale 90 Kč v řetězci, kde si musím vystát frontu, tak na to prdím. Naproti tomu v McD dostane Olinka k mýmu kafi svoje „kafe“ – našlehaný mlíko a málokde je stabilně tak milá obsluha.) a pak autobusem rovnou do školky.
Když máme na odpoledne ještě nějaké plány, dostane Tonda do školy lístek, že má jí domů hned po obědě. Když jdeme zároveň pro Haničku "po o", tak se občas mineme a Tonda pak čeká těch max 15 minut na zahradě. Ve světlých chvilkách mých nebo Tondových synek dokonce vyrazí do školy i s klíčema, ale nebývá to často. A i když je má, tak většinou stejně zvoní, takže už jsem se s tím přestala zalamovat a holt chvilku počká. Teď si to možná začne trochu hlídat.
Takže jedeme s Olinkou autobusem nahoru a povážlivě se stmívá. Říkám si, že potřebujeme 15 minut, než doběhneme ze školky. Tak nic, nevyjde to. Na Schodové začíná kapat a mezi Cibulkou a školkou se spouští hustý liják. Z autobusu vidím, jak Tonda u nás akorát leze přes plot. Přebíháme do školky, kde už jede slušná party poobědových, kteří tam uvízli. Volám sousedům, jestli jsou doma, ať Tondovi otevřou a pustěj ho domů (mají naše klíče). Jsou do neděle pryč. Soused zkouší volat synovi, jestli není doma. Není. Padají kroupy. Zkouším kamarádku přes ulici, aby ho vzala k sobě. Nebere telefon. Začínám panikařit. Pak mě napadne spásná myšlenka nechat holky ve školce a seběhnout v dešti zachránit synka a pak se pro holky vrátit. Nakonec mě bere autem jeden tatínek a mezitím volají sousedi, že sehnali jediného člověka, který je u nás v baráku doma a že je Tonda u něj. Tondu vyzvedávám, pouštím ho domů. měním sandály za holiny, holkám je beru do tašky a řídnoucím deštěm se vracím do školky.
Přestává pršet, vracíme se kalužemi domů. Doma Tonda s očima na vrch hlavy vypráví celou anabázi ze svého pohledu. Jsem velmi potěšena, že ho napadlo zvonit i na sousedy, o kterých mu vždycky tluču do hlavy, že kdyby se cokoliv dělo, tak ať na ně zazvoní, ale s jeho introvertní povahou jsem měla značnou pochybnost, zda by tento pokyn použil. Když neuspěl, napadlo ho strčit do dveří a vida, byly špatně dovřené, takže do baráku se dostal. Tak tam pak seděl na komodě, držel vypínač, aby mu nezhaslo světlo, protože se bál, a čekal. Tam ho vysvobodil soused.
Cesta ze školky byla až poetická, holky nadšené z kaluží, já zpocená až na zadku a Olinka spokojená, že si konečně mohla ve školce trochu pohrát.
1.6.2018 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 4.6.2018. Počet zobrazení: 880
