Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Bobování testosteronové a estrogenové

10.2.2021

Víc než týden mrzne, až praští, sníh paralyzoval půlku Prahy, což u nás na kopci znamená, že do školky chodím skoro denně se sáňkami a nad svahem u statku už mám vystátý důlek. Dokonce jsem vyhrabala svoje sněhule a podvlíkačky jsou samozřejmostí.

Tondu a Haničku pošlu většinou se sáňkami a dalšími proprietami napřed, já s boby vyzvednu Olinku ze školky a ke statku sjedeme shora. Když je velká zima, jdeme ke školce všichni a zabijem část odpoledne tím, že ke statku jdeme delší trasou přes les.. Cestou se už různě sklouznou a není to tak statické. Sotva se objevíme na bobovišti, Olinka recituje, kdo všechno ze školky tu je, Tonda s Haničkou se taky rozpustí do svých partiček.

Ze školky je tu třeba Oliver a Péťa. "Ahóóój, Olinkóóó!" křičí kluci, zatímco sjíždějí ten skoro nejprudší svah od čínského pavilonu. Cestou hulákají, schválně se srážejí, bourají do stromu a překlápí se. Samozřejmě za doprovodu hurónského smíchu. Testosteron stříká na metry daleko.
"Ahoj kluci" odvětí a naše květinka a vytáhne boby nahoru. Pečlivě si je nasměruje, urovná šňůru, usedne, srovná nohy na šlapky, rukama zkontroluje brzdy. Opatrně se odrazí a velmi zvolna sjíždí kopec, spořádaně řídíc a brzdíc brzdami (! hádám, že brzdy na klučičích bobech jsou zcela neopotřebované). A samozřejmě jí to moc sluší.

No a pak tu máme ježdění ryze holčenčí, etrogenové. Celá banda více či méně růžových holčiček za neustálého švitoření stoupá svahem. Urovná boby a sáně za sebe, prodiskutuje zapojení vlaku. Domluvené posádky usedají do strojů. Chvíli trvá, než se jim podaří soupravu rozpohybovat dolů a velmi záhy se někde něco rozpojí nebo vyklopí. Někdy hned na startu. To vše za mocného pištění a ječení "holkyyyyy, počkejtéééé na nás!". Následuje cesta nahoru, během které jsou diskutovány příčiny nezdaru (rozuměj, kdo se blbě držel, včas neodrazil...) a vylepšení pro příští jízdu. Která dopadne úplně stejně.

Já holt žvaním s ostatními matkami, podupávám, občas si půjčím nějaký stroj a sjedu si svah, abych se zahřála cestou nahoru, ale jsem ráda, že jsme venku. Občas tam děti po hodince nechám a domů pak dorazí samy a jednou jsem dokonce zvládla na hodinku zmizet na běžky. Letos v lese cesty nesypou, takže jsem nejdřív lesem proamundsenovala kolem trati na vrchní cestu a po ní jsem dobruslila až k dračí skále a zpátky ke statku. Vyzvedla jsem si děti a na běžkách dojela až k brance. Nevšední zážitek.

Sice všichni trochu reptáme, že už na ty boby snad ani nechcem, já už jsem si s ostatními matkami už taky řekla úplně všechno, ale pravdou je, milý deníčku, že v dnešní poněkud posrané koronavirové době je takhle vopravdická zima požehnáním. Už jen to bílé světlo a štípavý mráz udělá takový hezčí pohled na svět.
17.2.2021 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 28.2.2021. Počet zobrazení: 164

Komentáře