Babi Coco
14.12.2019
Pustili jsme si animovaný film Coco. Malý Miguel má velkou a milující rodinu, které v duchu nejlepších jihoamerických tradic vládnou ženy prostřednictvím dobrého jídla. Miguelův prapradědeček muzikant opustil svou rodinu a od té doby je u nich v domě veškerá muzika zakázaná. Miguel nechce rmoutit svou babičku, ale hudba ho tolik láká! A tak se tajně naučí na kytaru a rozhodne se, že se muzikantem stane vzdor všemu rodinnému protivenství. Skoro celý příběh se odehrává během Día de Muertos, tedy na mexické dušičky, kdy mrtví navštěvují živé. Celý film je mexicky barevný a temperamentní, svět mrtvých je krásně pestrý a veselý a film skvěle vykresluje sílu rodiny, konflikt mezi závazkem a touhou a důležitost vztahu k těm, co už tu nejsou s námi.
A hlavně má malý Miguel prababičku Coco. Prababička Coco je na vozíku, špatně vidí, špatně slyší a rodina se o ni musí starat. Prababička říká Miguelovi Julio, ale to mu nijak nevadí a stejně má prababičku moc rád. Rád si s ní povídá a hraje, poslouchá její příběhy a taky je prababička jediná, kdo je ochoten ho donekonečna poslouchat. A prababička je zas ráda, že má společnost. Řízením osudu se Miguel na dušičky dostane do říše mrtvých, kde s tím, jak babi Coco zapomíná ve světě živých, slábne a mizí její tatínek ve světě mrtvých. Je to ten, co opustil babi Coco jako malé dítě. Nakonec se samozřejmě ukáže, že celý příběh zlotřilého otce opustivšího rodinu se odehrál trochu jinak a Miguelovi se podaří všechny křivdy v obou světech napravit. No, co vám budu..., na konci jsme plakali úplně všichni.
A nejvíc Tonda, který v babi Coco viděl samozřejmě paralelu s naší babičkou Věrou, která je t.č. jako ležák umístěna v Domě sociální péče Židovské obce na Hagiboru, a malý Miguel byl zas celý on. Tonda ví, že babička asi celkem brzy umře, ale nikdo neví, za jak dlouho a my už jí můžeme ten zbývající čas akorát co nejvíce zpříjemnit. A že je vlastně výjimečné, že se dožila takového věku, že máme štěstí, že tu s námi je tak dlouho je a je fajn, že se na Hagiboru má vlastně dobře. Snažím se, aby v tom Tonda (i holky) viděl přirozený běh věcí a bral si z toho i to pozitivní. Ale samozřejmě není blbej, takže je mu jasné, že tohle už nijak zvlášť šťastná existence není. Dokonce dokázal sám zformulovat, že je tohle mezidobí pro něj hodně těžký a že na babičku často myslí a trápí ho, že už nemůže bydlet sama ani jít na procházku. A že když jsme za ní spolu byli, tak se mu hodně ulevilo. Takže z toho logicky vyplynulo, že v neděli jel za babičkou Věrou se mnou.
Babička měla velkou radost, že nás vidí. Dokonce si všimla, že má Tonda nové brýle a ani si nepletla jména jako babi Coco. Jména si sice babička Věra neplete, je celkem při smyslech, ale už mluví v podstatě jen německy. Tak to bylo docela komické. Tonda byl značně vykulený, že babička mluví řečí, kterou od ní nikdy neslyšel, a já byla vykulená, že zprostředkovávám komunikaci přes čtyři generace. Babičce jsem to i řekla, ale prý si to vůbec neuvědomuje. Tak se snažila aby jí Tonda rozuměl, ovšem dobrali jsme se maximálně formulací "jak je draussen?" a "znáš nějakou novou Lied?". Návštěva to ale byla moc hezká a mně došlo, že to neděláme jen pro ni ale (snad dokonce hlavně) pro sebe. A Tondovi se opravdu viditelně ulevilo.
Další týden jsem na návštěvu vzala holky. Olinka se trochu styděla, ale chvilku si s babičkou povídala o školce, donesly jsme cukroví a Hanička jí zahrála na flétnu. Babička tentokrát mluvila celkově méně, ale zas to bylo víc česky, takže si s ní holky líp rozuměly. Když přijdeme k posteli, babička chvilku pátrá, co se vlastně děje, ale děti nakonec vždycky pozná. Na očích je pak zřejmé, jak se ze svého světa minulosti v tu chvíli prozření ještě vší silou vrátí do našeho světa a moc se snaží s dětmi komunikovat. Hanička není taková citlivka jako Tonda, takže to snáší tak nějak civilněji, na druhou stranu Tonda víc cítí důležitost těch setkání. Pro nás i pro babičku. Ale že má babička velikou radost, když se tam děti objeví, to snad vidí všichni. Každopádně přezdívka "Babi Coco" už naší babičce asi zůstane.
Pustili jsme si animovaný film Coco. Malý Miguel má velkou a milující rodinu, které v duchu nejlepších jihoamerických tradic vládnou ženy prostřednictvím dobrého jídla. Miguelův prapradědeček muzikant opustil svou rodinu a od té doby je u nich v domě veškerá muzika zakázaná. Miguel nechce rmoutit svou babičku, ale hudba ho tolik láká! A tak se tajně naučí na kytaru a rozhodne se, že se muzikantem stane vzdor všemu rodinnému protivenství. Skoro celý příběh se odehrává během Día de Muertos, tedy na mexické dušičky, kdy mrtví navštěvují živé. Celý film je mexicky barevný a temperamentní, svět mrtvých je krásně pestrý a veselý a film skvěle vykresluje sílu rodiny, konflikt mezi závazkem a touhou a důležitost vztahu k těm, co už tu nejsou s námi.
A hlavně má malý Miguel prababičku Coco. Prababička Coco je na vozíku, špatně vidí, špatně slyší a rodina se o ni musí starat. Prababička říká Miguelovi Julio, ale to mu nijak nevadí a stejně má prababičku moc rád. Rád si s ní povídá a hraje, poslouchá její příběhy a taky je prababička jediná, kdo je ochoten ho donekonečna poslouchat. A prababička je zas ráda, že má společnost. Řízením osudu se Miguel na dušičky dostane do říše mrtvých, kde s tím, jak babi Coco zapomíná ve světě živých, slábne a mizí její tatínek ve světě mrtvých. Je to ten, co opustil babi Coco jako malé dítě. Nakonec se samozřejmě ukáže, že celý příběh zlotřilého otce opustivšího rodinu se odehrál trochu jinak a Miguelovi se podaří všechny křivdy v obou světech napravit. No, co vám budu..., na konci jsme plakali úplně všichni.
A nejvíc Tonda, který v babi Coco viděl samozřejmě paralelu s naší babičkou Věrou, která je t.č. jako ležák umístěna v Domě sociální péče Židovské obce na Hagiboru, a malý Miguel byl zas celý on. Tonda ví, že babička asi celkem brzy umře, ale nikdo neví, za jak dlouho a my už jí můžeme ten zbývající čas akorát co nejvíce zpříjemnit. A že je vlastně výjimečné, že se dožila takového věku, že máme štěstí, že tu s námi je tak dlouho je a je fajn, že se na Hagiboru má vlastně dobře. Snažím se, aby v tom Tonda (i holky) viděl přirozený běh věcí a bral si z toho i to pozitivní. Ale samozřejmě není blbej, takže je mu jasné, že tohle už nijak zvlášť šťastná existence není. Dokonce dokázal sám zformulovat, že je tohle mezidobí pro něj hodně těžký a že na babičku často myslí a trápí ho, že už nemůže bydlet sama ani jít na procházku. A že když jsme za ní spolu byli, tak se mu hodně ulevilo. Takže z toho logicky vyplynulo, že v neděli jel za babičkou Věrou se mnou.
Babička měla velkou radost, že nás vidí. Dokonce si všimla, že má Tonda nové brýle a ani si nepletla jména jako babi Coco. Jména si sice babička Věra neplete, je celkem při smyslech, ale už mluví v podstatě jen německy. Tak to bylo docela komické. Tonda byl značně vykulený, že babička mluví řečí, kterou od ní nikdy neslyšel, a já byla vykulená, že zprostředkovávám komunikaci přes čtyři generace. Babičce jsem to i řekla, ale prý si to vůbec neuvědomuje. Tak se snažila aby jí Tonda rozuměl, ovšem dobrali jsme se maximálně formulací "jak je draussen?" a "znáš nějakou novou Lied?". Návštěva to ale byla moc hezká a mně došlo, že to neděláme jen pro ni ale (snad dokonce hlavně) pro sebe. A Tondovi se opravdu viditelně ulevilo.
Další týden jsem na návštěvu vzala holky. Olinka se trochu styděla, ale chvilku si s babičkou povídala o školce, donesly jsme cukroví a Hanička jí zahrála na flétnu. Babička tentokrát mluvila celkově méně, ale zas to bylo víc česky, takže si s ní holky líp rozuměly. Když přijdeme k posteli, babička chvilku pátrá, co se vlastně děje, ale děti nakonec vždycky pozná. Na očích je pak zřejmé, jak se ze svého světa minulosti v tu chvíli prozření ještě vší silou vrátí do našeho světa a moc se snaží s dětmi komunikovat. Hanička není taková citlivka jako Tonda, takže to snáší tak nějak civilněji, na druhou stranu Tonda víc cítí důležitost těch setkání. Pro nás i pro babičku. Ale že má babička velikou radost, když se tam děti objeví, to snad vidí všichni. Každopádně přezdívka "Babi Coco" už naší babičce asi zůstane.
10.12.2019 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 24.2.2023. Počet zobrazení: 2341