A ty umřeš?
7.2.2016
V reakci na podivné dění, jsem vyhlásila "domazlovací" prázdniny. Dětem jsem dělala pomyšlení v podobě rajské a palačinek a vůbec jsme to pojali velmi odpočinkově. Pendlovali jsme mezi Malvazinkami a Cibulkami, v pátek jsme vyrazili za vinohradskou (pra)babičkou.
Ve středu jsme se vydali pěšky na oběd na Malvazinky, z kterého jsme se vrátili až za tmy - pořád ne a ne nastat podmínky pro odchod: pokud zrovna nelilo, tak spala Olinka atd., až bylo najednou skoro pět hodin. Páteční odpoledne jsme strávili u prababičky na Vinohradech a v sobotu opět na Malvazinky přes "babičkové hřiště". Vzhledem k tomu, že se už ve středu děti ptaly, jestli budou u babičky spát, zajásala jsem, že sobotní večer je můj. Nicméně chceš-li pobavit bohy, řekni jim své plány, takže v sobotu děti sice v pohodě zůstaly na hřišti s dědou, ovšem Tonda potom absolutně nezvládl můj odchod. Nejdřív vykřikoval, že se bez maminky bojí. Pak z něj vypadlo, že se bojí o maminku. Přišlo mi zbytečné hrotit zrovna spaní u B&D, takže se Toník zase oblíkl a vyrazili jsme spolu zpět na Cibulky, zatímco Hanička se rozhodla zůstat u babičky s dědou. Ovšem než jsme MHD dojeli domů, už tu parkovalo dědovo auto a uplakaná Hanička stála ve dveřích.
Takže druhá hypotéza: smrt a umírání. Nedávno se Tonda začal o tohle téma zajímat. Povídáme si o tom, že všichni jedno umřeme, ale že to (snad) nebude hned zítra. Probrali jsme, co by se stalo, kdybych umřela já a táta ne a naopak, řešíme jak to bude s babičkama a dědama. V rámci běžného multitaskingu, kdy krájím maso dětem, krmím mimino, utírám rozlitou šťávu a sama se u toho snažím najíst, ještě vedu lehkou konverzaci na téma, kdy umřu a jestli umře i Olinka. Docela fuška potlačit vlastní přirozenou paniku a udržet téma v rovině "small talk", vám povím. Tonda se jeví, že to bere celkem věcně, k mému překvapení nevykazuje žádnou paniku ani hysterii. Navenek. Ale uvnitř to evidentně pracuje. Chlapeček je sice vcelku racionální, ale také dost úzkostný typ, a tak se teď velmi těžko loučíme. Tedy konkrétně ranní loučení ve školce doprovází hysterický pláč, že se bez maminky bojí. A Hanele zas celá znejistělá nestandardním chováním staršího bratra - ochranáře vyšiluje rovněž. Ovšem zatímco Tonda je do poslední chvíle v pohodě a zoufalství propadá až ve chvíli, kdy mám odejít, Hanička mi tu kvílí litanie dlouho dopředu. A tak ruším nestandardní režim a holt musíme trochu potrénovat. Všichni máme své strachy a démony, ale svět se kvůli tomu nezastaví a jejich živení různými mimořádnými opatřeními nijak nepomůže. Zkusíme je zahnat normálním životem a v případě potřeby nenucenými hovory na dané téma.
Holt jsem se namlsala, jak z poměrně složitého batolete vyrostl pohodový a prima kluk a ten regres v pěti letech mě zaskočil. Nojo, on Tonda je sice nejstarší, ale za to nemůže, pořád je to malý kluk. A ten regres asi taky není poslední, že? Tak zase jeden krok vzad, dva kroky vpřed. Však si sama pamatuju své nekonečné otázky, jak může být vesmír nekonečný a vždyť přece za ním něco být musí a hrůzu z představy, že skončí život na Zemi a co bude potom. Bylo mi tak sedm let.
Po zralé úvaze tedy nastolujeme zpět standardní režim. Vysvětlíme si, že svět se sice točí a život je strašně složitý a obrovský, obzvlášť na pětiletého kluka, ale když se toho nelekneme, zase se ukotvíme, tak démoni budou takhle maličcí. Držte nám palce.
V reakci na podivné dění, jsem vyhlásila "domazlovací" prázdniny. Dětem jsem dělala pomyšlení v podobě rajské a palačinek a vůbec jsme to pojali velmi odpočinkově. Pendlovali jsme mezi Malvazinkami a Cibulkami, v pátek jsme vyrazili za vinohradskou (pra)babičkou.
Ve středu jsme se vydali pěšky na oběd na Malvazinky, z kterého jsme se vrátili až za tmy - pořád ne a ne nastat podmínky pro odchod: pokud zrovna nelilo, tak spala Olinka atd., až bylo najednou skoro pět hodin. Páteční odpoledne jsme strávili u prababičky na Vinohradech a v sobotu opět na Malvazinky přes "babičkové hřiště". Vzhledem k tomu, že se už ve středu děti ptaly, jestli budou u babičky spát, zajásala jsem, že sobotní večer je můj. Nicméně chceš-li pobavit bohy, řekni jim své plány, takže v sobotu děti sice v pohodě zůstaly na hřišti s dědou, ovšem Tonda potom absolutně nezvládl můj odchod. Nejdřív vykřikoval, že se bez maminky bojí. Pak z něj vypadlo, že se bojí o maminku. Přišlo mi zbytečné hrotit zrovna spaní u B&D, takže se Toník zase oblíkl a vyrazili jsme spolu zpět na Cibulky, zatímco Hanička se rozhodla zůstat u babičky s dědou. Ovšem než jsme MHD dojeli domů, už tu parkovalo dědovo auto a uplakaná Hanička stála ve dveřích.
Takže druhá hypotéza: smrt a umírání. Nedávno se Tonda začal o tohle téma zajímat. Povídáme si o tom, že všichni jedno umřeme, ale že to (snad) nebude hned zítra. Probrali jsme, co by se stalo, kdybych umřela já a táta ne a naopak, řešíme jak to bude s babičkama a dědama. V rámci běžného multitaskingu, kdy krájím maso dětem, krmím mimino, utírám rozlitou šťávu a sama se u toho snažím najíst, ještě vedu lehkou konverzaci na téma, kdy umřu a jestli umře i Olinka. Docela fuška potlačit vlastní přirozenou paniku a udržet téma v rovině "small talk", vám povím. Tonda se jeví, že to bere celkem věcně, k mému překvapení nevykazuje žádnou paniku ani hysterii. Navenek. Ale uvnitř to evidentně pracuje. Chlapeček je sice vcelku racionální, ale také dost úzkostný typ, a tak se teď velmi těžko loučíme. Tedy konkrétně ranní loučení ve školce doprovází hysterický pláč, že se bez maminky bojí. A Hanele zas celá znejistělá nestandardním chováním staršího bratra - ochranáře vyšiluje rovněž. Ovšem zatímco Tonda je do poslední chvíle v pohodě a zoufalství propadá až ve chvíli, kdy mám odejít, Hanička mi tu kvílí litanie dlouho dopředu. A tak ruším nestandardní režim a holt musíme trochu potrénovat. Všichni máme své strachy a démony, ale svět se kvůli tomu nezastaví a jejich živení různými mimořádnými opatřeními nijak nepomůže. Zkusíme je zahnat normálním životem a v případě potřeby nenucenými hovory na dané téma.
Holt jsem se namlsala, jak z poměrně složitého batolete vyrostl pohodový a prima kluk a ten regres v pěti letech mě zaskočil. Nojo, on Tonda je sice nejstarší, ale za to nemůže, pořád je to malý kluk. A ten regres asi taky není poslední, že? Tak zase jeden krok vzad, dva kroky vpřed. Však si sama pamatuju své nekonečné otázky, jak může být vesmír nekonečný a vždyť přece za ním něco být musí a hrůzu z představy, že skončí život na Zemi a co bude potom. Bylo mi tak sedm let.
Po zralé úvaze tedy nastolujeme zpět standardní režim. Vysvětlíme si, že svět se sice točí a život je strašně složitý a obrovský, obzvlášť na pětiletého kluka, ale když se toho nelekneme, zase se ukotvíme, tak démoni budou takhle maličcí. Držte nám palce.
7.2.2016 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 21.2.2016. Počet zobrazení: 1529