A puooooč?
2.5.2015
Co to tu lítá? - Čmelák. - Puoooč? - Protože v těch kytičkách je sladká šťáva a ta mu chutná. - Puoč mu chutná? - Jako tobě chutnaj sušenky, tak čmelákovi chutná šťáva z kytiček. Má to jako sušenky. - Puoč jako sušenky???
Kam jede to auto? - Nevím, asi do práce nebo nakupovat. - Puoč nakupovat? - Aby měli co papat. - Puoč papat? - Aby neměli hlad. - Puoč neměli hlad???
Ukazuje mašličku na teplákách: "kdo mi to zavázal?"
Puoč má Tonda na deštníku rybičky?
Puoč je tam někdo namaloval?
Puoč neuklidil po pejskovi?
Pouč natřel zábradlí?
Puoč bylo starý?
Zatím mě nejvíc zaskočila otázka "Co to zpívám?" a babička si zas nevěděla rady s dotazem "Puoč mi to chutná?".
Tonda toto úporné otázkové období přeskočil, zřejmě díky daleko pozdějšímu a celkové úplně jinému vývoji řeči. Nicméně na sestřino otázkové období také navázal, jenom jeho dotazy nejsou tak zoufale bezobsažné. A tak cestou tramvají donekonečna řešíme, kam vedou které koleje a kam která tramvaj jezdí. Asi budeme muset udělat nějakou okružní jízdu Prahou a dát Vršovicím, Nuslím, Modřanům atd. i reálný obsah. Nedávno Tondu okouzlil název Radlice a toužil jet tramvají do Radlic. Neuměla jsem si představit, že by ho takový výlet uspokojil, nicméně jsme se jednou od B&D vydali pěšky do Radlic na sedmičku a Tonda byl skutečně nadšen. Tak aspoň Radlice máme odfajfkovaný.
A také oba pilně trénují "small talk". Když přijdeme pro Tondu do školky, pokládá mladý muž sestře dotaz, co jsme měly k obědu. Hanička odpovídá, případně ještě proberou, co jsme dopoledne dělaly. Pokud stejný dotaz položím Tondovi, dozvím se, že neví. Otázku na obsah oběda dokonce nedokáže zodpovědět ani v případě, kdy ho bezprostředně po tom obědě vyzvedáváme.
A další půvabnou otázku pokládá po příchodu domů: "tak co jste tady zase rozkrámovaly?"
A pozoruji i další rozdíly v myšlení pramenící nejen z věkového rozdílu. Zatímco zadumaný inženýr Toník ve dvou letech ohromoval příbuzné znalostí všech číslic a uměl počítat do jedenácti (po tolika máme schody v domě), Hanička ve svých skoro třech letech počítá "jedna, tři, pět, jedenáct, patnáct" a hurónsky se u toho směje. A nepomáhá ani trénink do pěti při stříhání nehtů - odrecitujeme pravou ruku a u levé opět přeskočí dvojku nebo čtyřku. Tonda recitoval stanice autobusů, vč. "přestup na linky S a další vlakové spoje", Hanička není schopna si zapamatovat, že vystupujeme na Cibulce a na otázku, která stanice je ta naše, rozjařeně odpovídá, že Orionka. Ale zase je veselá.
Pak tu máme jejich vzájemné interakce. Kromě fekálního humoru (nejlepší vtip na světě je slovo bobek, příp. pinďour) spolu často komunikují svým tajným jazykem. Toník je velký brácha, sestru ochraňuje, pomáhá jí a komanduje. A občas ji používá jako hromosvod pro emoce, s kterými si neumí poradit. Po občasném dohadování, že dnes opravdu "po o" jít nemůže, to chvíli ještě zkouší, pak jenom tak pofňukává a pak Haničce důležitě vysvětlí, že dneska jde do školky a půjde "po spa", ale že to neva, že si tam tedy bude odpoledne hrát.
Tonda má jednou denně povolený tablet. Naposled se stalo, že jeho přičiněním tabletu praskl display. Tonda dostal vynadáno, vysvětlili jsme si, že to znamená, že to budeme muset nechat opravit a že to nebude hned a ještě to bude stát peníze, takže teď tablet nějakou dobu neuvidí. Ob den se ptá, jestli už je tablet spravený, po odpovědi, že není, pofňukává a zkouší z nás přístroj nějak vymámit. Když neuspěje, opět se důležitě obrátí na sestru, které vysvětlí, jak je to s tou opravou, ale že to nevadí, že tedy počká.
Obvykle se Tonda projevuje jako ten rozumný a ustupující. Ale nejde to donekonečna, a tak si občas ten přetlak na sestře naopak ventiluje. Takže určuje řád hry, vymýšlí, co se bude dělat, ale občas si Haničku vychutná na malicherném sporu, kde bude parkovat tramvaj. Podstata sporu už ho sice dávno nezajímá, ale sestra vřeští a on ji s chutí dál vytáčí. Snažím se Haničku před těmito výlevy trochu chránit, vysvětlovat, ale nijak zvlášť za to Tondu nepeskuju - přijde mi, že na sebe přebírá poměrně velkou odpovědnost za sestru, kterou občas už neunese a pak nastává tento "ventil". Dozví se, že se mi takové chování nelíbí a připadá mi hloupé, ale netrestám. Mám pocit, že si sám nakládá víc, než unese a trochu pro něj mám pochopení, milý deníčku. Tyto incidenty, ať už jde o to, kde na botníku budou které boty, nebo se hádají, že má Tonda Haničce vrátit ukradenou hlavu/nohu/ruku, mě vlastně trochu uklidňují, že dítě je normální a že má nějaký přetlakový ventil.
Co to tu lítá? - Čmelák. - Puoooč? - Protože v těch kytičkách je sladká šťáva a ta mu chutná. - Puoč mu chutná? - Jako tobě chutnaj sušenky, tak čmelákovi chutná šťáva z kytiček. Má to jako sušenky. - Puoč jako sušenky???
Kam jede to auto? - Nevím, asi do práce nebo nakupovat. - Puoč nakupovat? - Aby měli co papat. - Puoč papat? - Aby neměli hlad. - Puoč neměli hlad???
Ukazuje mašličku na teplákách: "kdo mi to zavázal?"
Puoč má Tonda na deštníku rybičky?
Puoč je tam někdo namaloval?
Puoč neuklidil po pejskovi?
Pouč natřel zábradlí?
Puoč bylo starý?
Zatím mě nejvíc zaskočila otázka "Co to zpívám?" a babička si zas nevěděla rady s dotazem "Puoč mi to chutná?".
Tonda toto úporné otázkové období přeskočil, zřejmě díky daleko pozdějšímu a celkové úplně jinému vývoji řeči. Nicméně na sestřino otázkové období také navázal, jenom jeho dotazy nejsou tak zoufale bezobsažné. A tak cestou tramvají donekonečna řešíme, kam vedou které koleje a kam která tramvaj jezdí. Asi budeme muset udělat nějakou okružní jízdu Prahou a dát Vršovicím, Nuslím, Modřanům atd. i reálný obsah. Nedávno Tondu okouzlil název Radlice a toužil jet tramvají do Radlic. Neuměla jsem si představit, že by ho takový výlet uspokojil, nicméně jsme se jednou od B&D vydali pěšky do Radlic na sedmičku a Tonda byl skutečně nadšen. Tak aspoň Radlice máme odfajfkovaný.
A také oba pilně trénují "small talk". Když přijdeme pro Tondu do školky, pokládá mladý muž sestře dotaz, co jsme měly k obědu. Hanička odpovídá, případně ještě proberou, co jsme dopoledne dělaly. Pokud stejný dotaz položím Tondovi, dozvím se, že neví. Otázku na obsah oběda dokonce nedokáže zodpovědět ani v případě, kdy ho bezprostředně po tom obědě vyzvedáváme.
A další půvabnou otázku pokládá po příchodu domů: "tak co jste tady zase rozkrámovaly?"
A pozoruji i další rozdíly v myšlení pramenící nejen z věkového rozdílu. Zatímco zadumaný inženýr Toník ve dvou letech ohromoval příbuzné znalostí všech číslic a uměl počítat do jedenácti (po tolika máme schody v domě), Hanička ve svých skoro třech letech počítá "jedna, tři, pět, jedenáct, patnáct" a hurónsky se u toho směje. A nepomáhá ani trénink do pěti při stříhání nehtů - odrecitujeme pravou ruku a u levé opět přeskočí dvojku nebo čtyřku. Tonda recitoval stanice autobusů, vč. "přestup na linky S a další vlakové spoje", Hanička není schopna si zapamatovat, že vystupujeme na Cibulce a na otázku, která stanice je ta naše, rozjařeně odpovídá, že Orionka. Ale zase je veselá.
Pak tu máme jejich vzájemné interakce. Kromě fekálního humoru (nejlepší vtip na světě je slovo bobek, příp. pinďour) spolu často komunikují svým tajným jazykem. Toník je velký brácha, sestru ochraňuje, pomáhá jí a komanduje. A občas ji používá jako hromosvod pro emoce, s kterými si neumí poradit. Po občasném dohadování, že dnes opravdu "po o" jít nemůže, to chvíli ještě zkouší, pak jenom tak pofňukává a pak Haničce důležitě vysvětlí, že dneska jde do školky a půjde "po spa", ale že to neva, že si tam tedy bude odpoledne hrát.
Tonda má jednou denně povolený tablet. Naposled se stalo, že jeho přičiněním tabletu praskl display. Tonda dostal vynadáno, vysvětlili jsme si, že to znamená, že to budeme muset nechat opravit a že to nebude hned a ještě to bude stát peníze, takže teď tablet nějakou dobu neuvidí. Ob den se ptá, jestli už je tablet spravený, po odpovědi, že není, pofňukává a zkouší z nás přístroj nějak vymámit. Když neuspěje, opět se důležitě obrátí na sestru, které vysvětlí, jak je to s tou opravou, ale že to nevadí, že tedy počká.
Obvykle se Tonda projevuje jako ten rozumný a ustupující. Ale nejde to donekonečna, a tak si občas ten přetlak na sestře naopak ventiluje. Takže určuje řád hry, vymýšlí, co se bude dělat, ale občas si Haničku vychutná na malicherném sporu, kde bude parkovat tramvaj. Podstata sporu už ho sice dávno nezajímá, ale sestra vřeští a on ji s chutí dál vytáčí. Snažím se Haničku před těmito výlevy trochu chránit, vysvětlovat, ale nijak zvlášť za to Tondu nepeskuju - přijde mi, že na sebe přebírá poměrně velkou odpovědnost za sestru, kterou občas už neunese a pak nastává tento "ventil". Dozví se, že se mi takové chování nelíbí a připadá mi hloupé, ale netrestám. Mám pocit, že si sám nakládá víc, než unese a trochu pro něj mám pochopení, milý deníčku. Tyto incidenty, ať už jde o to, kde na botníku budou které boty, nebo se hádají, že má Tonda Haničce vrátit ukradenou hlavu/nohu/ruku, mě vlastně trochu uklidňují, že dítě je normální a že má nějaký přetlakový ventil.
2.5.2015 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 19.5.2015. Počet zobrazení: 1498