Opět tři dny v pohybu. Krušné hory. Mlha jak mlíko, mráz, přemrzlý sníh, který jede jako namydlený blesk. A taky ostrý humor, dobrá muzika a závrať ze svobody. Účast z Dvacítky minimální, většinou „staří pardálové“. Tak to mám ráda. A nikomu to neříkejte, ale zalíbilo se mi dokonce, že jsem tam sama. Fakt jen sama za sebe.
Určitě jsem s tím děsně legrační, ale jiný už to asi nebude. Pořád si potřebuju něco dokazovat. Rozumějte, šest let na mateřský vás zrovna dvakrát nepozvedne. a najednou se potřebujete ujišťovat i o věcech, které byly dřív tak samozřejmé. Takže: pořád se o sebe umím postarat. Umím si sbalit a namazat lyže. Pořád ještě nejsem úplný máslo a něco vydržím. Pořád se dokážu bavit s lidmi. Přinutím se večer vstát z postele a jít na večírek a přinutím se ráno vstát z postele a i s tou kocovinou se obout do lyží.
A tak vůbec, prostě pořád ještě žiju. Nesmějte se, to je fakt zásadní zjištění, které nelze učinit jinak než na akcích, kde si člověk trochu hrábne a kde je jen sám za sebe. Po letech na mateřské totiž základní životní funkce nelze považovat za dostatečný důkaz života. Přestože dýchám, mám poslední dobou vážné pochybnosti o vlastní samostatné existenci. A tak se jednou za dva roky odpoutám od satelitů (dětí a manžela) a na Spanilce testuju, jestli jsem stále ještě samostatná entita, nebo jsem se už definitivně rozplynula v potřebách svých dětí. Tak letos pořád dobrý. Na akcích se s mužem poctivě střídáme, ale zrovna Spanilku bych snad vyměnila za všechny Stezky světa... I když mě někteří staří pardálové oslovují "mamino" a chtějí se bavit o vnoučatech.
Bylo to jako pokaždé opojné a intenzivní. A třešinkou na dortu byl nedělní návrat: dojeli jsme na Smícháč a akorát jsem stihla Semmering k nám na Cibulku. Vlak stoupá nad Prokopákem, já koukám z okna na rozsvícenou Prahu, v uších mi ještě šustí sníh a zní muzika. Takový chill out. Na Cibulkách vystupuju s běžkami na perón a koukám, jak s červenými světly vlaku odjíždí i Spanilka. Už můžu domů. A víte co? Od pátečního rána až do nedělního večera se mi nestýskalo. Ani trochu, milý deníčku. Jsem velká holka.
Tak za dva roky jsem zas vaše, milá Béčka!
20.2.2017 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 19.3.2017. Počet zobrazení: 1312
