Ve čtvrtek ve tři odpoledne nasazuju děti s mužem do našeho motoráku, který je odveze na Hlavák, kde přesednou do žluťáka a budou pokračovat do Ostravy. A jsou pryč. Už dva týdny sepisuji seznam, co bych chtěla stihnout, který následně proškrtávám, abych to nepřepálila.
Začínám zlehka: sama v knihovně. Neodpovídám na tisíce dotazů, nehlídám jedním okem, jestli Olča nelikviduje knížky a v klidu si vybírám. Nákup oblečení pro děti, aniž bych musela lovit Olinku z bedny se slevněnýma tričkama. Doma trochu pofackovat a odjezd na badminton. A první noc SAMA v posteli! Ááááách.
V pátek ráno jsem si k snídani vzala čtení a pustila Abbey Road. Housku jsem mazala jen sama sobě, vajíčko mi nikdo neujídal a dokonce nikdo nic nerozlil. Nikoho nebuzeruju, že se má oblíkat, při ranní sprše si můžu v koupelně zavřít. A pak už na plný pecky V penzionu Svět a velký úklid. Všcichni si ťukali na čelo, když jsem říkala, že budu uklízet, ale chápete, jo? V pátek ráno uklidím a bude tu uklizeno až do pondělního poledne! Žádná marnost, kdy luxujete a za vámi jde dítě s rohlíkem v ruce. Po snídani vytřete a u svačiny Olinka rozlije mlíko. Donutíte děti odnést všechny hračky z obýváku a do deseti minut se tam objeví první auto z lega. Umyjete koupelnu a děti se chytěj umyvadla rukama od marmelády. Nic takového v nejbližších třech dnech nehrozí, a tak uklízím nadšeně, pečlivě a s elánem. K převlíkání postelí už mi hraje Filip Topol o černém sedle a bílých řídítkách. A abych si nezadělala sporák, jdu na oběd do toho trendy a příšerně drahého bistra Modrý zub. Sedím na bedně z překližky, upíjím colu, koukám po lidech a obsluhuje mě velmi pohledný a sympatický číšník. Je mi blaze.
Abych měla z krku ty povinnosti intelektuála, odpoledne pokračuju do centra současného umění DOX v Holešovicích. Aktuální program mě nijak zvlášť neoslovil, ale ještě jsem tam nebyla a to je ostuda. A stálo to za to. Fotografická výstava o Havlovi mě vzala víc, než jsem čekala. Zejména ta část z devadesátých let. Seděla jsem uprostřed těch fotek a říkala si, kam se to, kurva, podělo (pardon my French). A pak samozřejmě na střeše vzducholoď Gulliver Martina Rajniše, designový obchod a nezbytná káva v galerijní kavárně. Cestou domů jsem si impulzivně koupila nové boty a zašla ke kadeřníkovi, abych to intelektuálno trochu vyvážila.
Večer již tradiční "výroční" pivo s P. A znáte to, u piva se vedou řeči, chvilku si nedáte pozor na pusu a hned je z toho malér: kývla jsem na sobotní běžky v Jizerkách. Ráno jsem se od sedmi převalovala v posteli a sbírala odvahu poslat "smrdutou sms", ale nakonec jsem do auta naložila lyže a vyrazila do Kobylis, kde byl sraz. Sice se mi děsně nechtělo, ale abych nebyla za lemru, chápete... Den slunečný, lidí spousta, v hospodě na Smědavě apokalypsa, ale ta čokoláda v bufetu na promenádě byla moc dobrá. K tomu dobrá společnost a ještě jsem se z nouze naučila pořádně bruslit. Rozuměj nedržel na tom ani klistr.
A večer už jen sprcha, pyžamo, teplé ponožky a film. Naštěstí jsem Tajnosti Alice Nelis viděla už asi padesátkrát, takže nevadilo, že jsem v půlce usnula.
V neděli jsem měla v plánu konečně to lenošení. Slunce mi do toho trochu házelo vidle, ale já si umím poručit, a tak jsem zatáhla závěsy a jako přípravu na odpoledne si pustila Trainspotting. Ten film je po dvaceti letech snad ještě lepší. Oběd a na kávu a dezert už vyrážim do víru velkoměsta. Odpoledne kino - Trainspotting dvojka. No, jistě tomu lze leccost vytknout, rozhodně dvojka nemá to tempo, co jednička, ale upřímně, po dvaceti letech, kdo z nás má, že? Líbilo se mi to moc. Asi z části i proto, že jsem si mohla pobrečet nad vlastním mládím (fakt je jednička dvacet let stará? Fakt je hlavním protagonistům pětačtyřicet??? A znamená to, že taky stárnu?). Přízemní fastfoodová večeře a poslední noc sama v posteli.
V pondělí ráno rychlý výpad na nákup, pouštím si Kolej Yesterday a k vaření mi bytem tematicky duní Prokopovo "...až si pro mě přijdou funebráci...". Polívka je na plotně, palačinky jen usmažit a ve tři čtvrtě na jednu už stepuju na Cibulce na zastávce a čekám, až uslyším motorák od Jinonic. Opatrně se na ně těším, až jsem trochu rozněžnělá. Doma oběd a muž jede ještě na půl dne do práce. Rozněžnění mě sice opouští během prvních dvaceti minut, ale užila jsem si to moc. U večeře už i opatrně připouštím, že jsem ráda, že už je mám všechny doma.
7.3.2017 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 24.3.2017. Počet zobrazení: 1298
