Již několikátý víkend zvelebujeme zahradu, rozuměj hnijeme na kopci. A tak mi v neděli zas bouchly saze a donutila jsem rodinu k "hodnotnému programu".
Jaro, slunce, teplo, není cesty zpět. Děti už několik týdnů chtějí znovu na žižkovskou věž, ale mě se nechce ve slunečném dni trávit tolik času v MHD, a tak v domění, že by to ještě nemusela být taková hrůza, jsme vyrazili na jinou věž - Petřínskou rozhlednu. Aneb já, Pražák jak poleno objevuji Prahu. Předpoklad, že to nebude tak zlé, se sice ukázal jako lichý, ale představa, že zdoláváme Petřín Olinčiným tempem, nás utvrdila, že frontu na lanovku vystojíme. Nakonec to nebylo tak hrozné, čekali jsme asi 10 minut a vešli jsme se hned do druhého spoje.
Potom na rozhlednu. Tátu s Olinkou jsme chtěli poslat výtahem, ovšem muž vida frontu turistů na výtah, pravil, že Olču radši vynese po schodech. Olinka ovšem schody nakonec vyšla i sešla sama. Pokochali jsme se výhledy na Prahu, při pohledu na (samozřejmě neexistující) frontu před Pražským hradem, jsme si libovali, že jsme to loni stihli jen tak tak, dole jsme si dali zmrzlinu a prchali z disneylandu pryč. Zajímavé je, že cvrkot a třeštění ustává přesně ve chvíli, kdy projdete hradbami na "strahovskou" stranu Petřína. Další cesta přes hřiště, kolem hvězdárny a přes strahovské koleje na autobus a potom pěšky pod Jiruší na Kavalírku byla už příjemně klidná.
Olinka podstatnou část trasy šla po svých, vč. výstupu na rozhlednu, takže večer zvadla naprosto bez obvyklých protestů. A my snad máme zas do podzimu od disneylandu pokoj.
10.4.2017 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 10.4.2017. Počet zobrazení: 1165
