PanTAKové hry každoročně v Soběslavi. Víkend, kdy se dobrovoloně ničíme míčovými hrami i atletikou. A kde zjišťujeme, jak nám děti rostou. Zatímco loni jsme Tondu nemohli dostat do žádné soutěže, letos si střihnul celý víceboj. Loni byl u dětských soutěží hroznej nával, letos v opičí dráze soutěžila jen asi třetina dětí. Ty ostatní odčerpala přehazovaná a kuželky. Tonda s Haničkou už se po areálu pohybují zcela samostatně, zbývá se prostřídat už jen u Olinky. Děti se dva dny živí hranolkama, grilovaným masem, párky v rohlíku, džusama a zmrzlinou, chodí pozdě spát a jsou šťastné. A my o nich skoro nevíme, a tak jsme šťastní taky.
V sobotu děti soutěžily v dětské opičí dráze, zkusily si hodit kuželky a zbytek času se většinou věnovaly kroužení po areálu na kole a Olinka většinou za nimi vlála na motorce. V neděli prošly všemi disciplínami víceboje - výskok, běh na 10 000 palců (cca 200m), slalom na koloběžce, skok vysokodaleký, běh pod překážkami, hod Šetinovým pytlíkem. Tonda nás nakonec zcela omráčil nejprve tím, že hrozně moc chtěl běžet závěrečné Pí půl (tedy cca 1500m) a potom tím, že to fakt dal. Nápad jsem Tondovi rozmlouvala, neb jsem v jasných barvách viděla, jak se nejdřív načuří, že ho všichni předbíhají a pak se za první zatáčkou rozpláče, že už nemůže. V lepším případě bude po závodě, v horším případě o něj ještě někdo zakopne, až bude Tonda opuštět trať. Tonda vyběhl, koukám na něj čekajíc na svůj start a Tonda stále běží. S přibývajícími metry si občas přešel do chůze, ale šel velmi svižně a po chvilce se vždy zas rozeběhl. Poslední dvě kola s ním běžel tatínek, který už svůj závod dokončil. Po proběhnutí cílem jsme ještě konstatovali, že běžel patrně o kolo navíc. Pí půl se totiž běží tak, že všichni v pořadí podle handicapů spočítaných z ostatních disciplín vybíhají ve čtrté dráze a po každém proběhnutí "cílem" se běžci přesunují o jednu dráhu blíže středu a cíl všichni probíhají jedničkou. A vzhledem k tomu, že tam bylo dost zřetelně pomalejších běžců, kteří ale záhadně doběhli před ním, tak si Tonda během závodu zřejmě někde přešlápl do špatné dráhy a tedy běžel jednu dráhu dvakrát. Bylo vidět, že toho má dost, ale v cílové rovince za povzbuzování všech diváků se přeci jen ještě rozeběhl a mně se tajil dech a mlžily oči. V cíli jsem čekala pláč, že je poslední, ale zřejmě synek přeci jen naši pýchu zaregistroval a pochopil, že soupeři nejsou důležití a že vyhrál sám nad sebou. Neplakal, bylo vidět, jak povyrostl a při shledání na Haniččinu otázku "tak jaký to bylo, Tondo?" sestře vážně vysvětlil, že "to bys, Hani, fakt neuběhla, já jsem úplně zpocenej".
Hanička zas Tondu strčila do kapsy v opičí dráze a snad ve všech ostatních technických disciplínách víceboje a během Pí půl spolu s tříletou Bětou hlídala na tribuně Olinku. Moc pěkná sestava, ale holky to zvládly naprosto bravurně a Hanička pokaždé, když jsem probíhala pod hledištěm na mě volala "mami, v klidu utíkej, Olinka je úplně v pohoděěěě!". No, příznám se, trochu jsem si plákla.
A pak už vyhlášení, medaile, zabalit, poslední friťákový oběd a domů.
21.6.2017 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 21.6.2017. Počet zobrazení: 990
