Třikrát Zvírotice, Peruc, rodinná dovolená v Králíkách, dámská jízda s dětmi. V mezidobí v Praze několik výletů, vycházek. Sečteno, podtrženo 2 měsíce až na výjimky denně řeším tu téměř hamletovskou otázku: co budeme dneska dělaaat?
Nechodím do práce a jsem za to velmi vděčná. Pánu Bohu, Vesmíru a v neposlední řadě i svému muži, který nás uživí tak, že se o živobytí nemusím starat. A o prázdninách to oceňuji dvojnásob. Protože toho šílení, co s dětmi o prázdninách, se fakt nechci účastnit. Nevím, jestli se mi to povede, ale moc ráda bych si uchovala ten stav, že děti nejsou problém jen proto, že přestaly fungovat vzdělávací ústavy a já musím odsedět svých x hodin a y dnů v kanceláři.
Letošní prázdniny měly sice pomalý rozjezd, ale nakonec jsme si ty dva měsíce užili opravdu do syta. V Praze jsme se nakonec zdržovali jen dobu nezbytně nutnou na vybalení, vyprání a znovu zabalení věcí, občas jsem si dopřála luxus dne navíc pro výdech. Letos jsme neměli ani ten poslední týden pro aklimatizaci. Závěrečná štace byl Český ráj s holkama od pondělí do čtvrtka. Ve čtvrtek jsme zabalily, naložily auta a po obědě jsme se ještě jeli koupat. Slunce, teplo, postupně se zatahuje. Před pátou jsme naložily děti do aut a frčely domů. Před sedmou jsme dojížděly do Košíř již za hustého deště. A ten trval i celý pátek. A vůbec mi to nevadilo. Naopak to byl tak zřetelný předěl mezi magickými prázdninami a běžným životem... V pátek jsme tedy koukali do deště, děti byly snad celý den zalezlé v pokojíčku a hráli si se všemi stavebnicemi, kočárky a dalšími hračkami, které témeř celé léto neviděly a já jsem prala a prala a byla ráda, že dneska nemusím čelit té otázce "coBudemeDělaaaat?". V pátek děti ještě spaly u babičky s dědou a v sobotu už jsme začali s pokusy narovnávat režim. V neděli odpoledne přišla ještě na návštěvu ostravská babička, která tu byla na třídním srazu. Zaslouženě jsem vyklidila prostor a zašla si na výstavu do Sovových mlýnů a na zmrzlinu a pak už jen chystání na ten velký den.
Spousta rodičů se z prázdnin hroutí. Někteří z důvodu, že dvouměsíční bezstarostný život potomků musí skloubit se svým pracovním režimem s pěti týdny dovolené na celý rok. Jiní jen z toho, že budou zavřené vzdělávací ústavy, z čehož vyplývá nezvykle intenzivní interakce s dětmi a v neposlední řadě i třeba denní vaření. Já mám prázdniny ráda. Ač výše uvedené stesky chápu a v průběhu prázdnin často i sdílím, tak si prázdniny u mě stále zachovaly tu vůni dobrodružství a krásu bezčasí. I přesto, že já si žádné velké bezčasí nemůžu dovolit. Ale můžu je dopřát svým dětem. Právě tím, že se děti mezi prázdninovými destinacemi nemusí přesouvat v hodinových intervalech, kdy každý drobný zádrhel způsobí zhroucení celé konstrukce "kam s nimi o prázdninách". Veškerá prázdninová malá i velká organizace leží na mě a jsem na sebe vlastně i trochu pyšná, milý deníčku. Že si prázdniny dokážu zorganizovat k spokojenosti dětí ale i své. Že jsme toho spoustu zažili. A že se spoléhám jen sama na sebe. Že ty dva měsíce 24/7 s dětmi dávám.
Ovšem takhle s koncem srpna toho mám fakt dost. Poslední štace v Českém ráji byla strašně fajn. Takové poslední prázdninové vzepjetí... a potom šlus. Došly baterky. Konec. Tma. Vrátili jsme se ve čtvrtek, pátek jsem přežila pouze v provozním režimu a pak víkend. V pátek si do soboty vzali děti B&D a v neděli jsem utekla z domova. Aspoň dva dny mimo provoz. A pak zas zpět do procesu.
9.9.2017 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 10.9.2017. Počet zobrazení: 1008
