1. září
1.9.2014
Toník šel dnes prvně do školky. Těšil se. Hanička to velmi těžce nesla, protože kdyby Tondu natahovali na skřipec, ona chce TAKYYYY. Tedy do školky chce taky. Vysvětlování od nás nezabíralo, ale od Tondy už informaci, že je ještě na školku malá, přijala. A že si Tonda zgustnul...
Tonda se do školky moc těšil, mně bylo večer při podepisování věcí do pláče. Moje miminko jde do školky! Mezi cizí lidi! Kdeří vůbec netuší, že je sice vzteklej, ale jinak nejúžasnější kluk na světě! Neuměla jsem si představit, že se Tonda na povel zvedne od NOVÝCH hraček a půjde se věnovat nějaké organizované činnosti. K mému překvapení ani ráno nedošlo k deziluzi, Tonda nadšeně vstal a v rekordním čase jsme se vypravili do školky. Instituci jsem se mu snažila vylíčit v přiměřeně růžových barvách s akcentem na HODNOU paní učitelku. Ve školce jsem z něj vytlačila dohodnuté "dobrý den", paní učitelka se s Tondou přivítala, snažila se na něj mluvit, nicméně Tonda hleděl skrz ni a položil jedinou otázku: "Kde jsou ty vláčky?". Tak paní učitelka nelenila, vytáhla Toníkovi bednu s kolejema, dohodly jsme se, co a jak a měla jsem se k odchodu. Ještě jsem se pokusila navázat se synem kontakt. Na třetí pokus mi od vláčků laxně mávnul a pravil "ahoj". Ujistila jsem se, že kdyby byl problém, paní učitelka mi zavolá a odkráčela jsem domů.
Převzala jsem Haničku a přemýšlela, co to všechno pro nás vlastně znamená. No, zatím tedy nevím, jestli je to taková výhra... Ráno je rychlé, odevzdám dítě do školky a vracím se k nešťastné Haničce. Ta mi tu celé dopoledne visí na krku, že je miminko a kde je Toník. Rychlý, brzký oběd, odchod pro Toníka do školky. S pusou od kakaa mi řekl velmi ledabylé "čau" a na výzvu, že půjdeme domů, mi ztropil parádní scénu, že domů v žádném případě nepůjde. Ječel ještě celou cestu ze školky. Paní učitelka mě informovala, že se "zasekl" jen jednou na vycházce v lesíku. Podle pusy upatlané od kakaa dokonce obědval.
Nedělám si iluze, dávám tomu tak týden, kdy se hračky ohrajou, školkový režim přituhne, nebudou obědy nasladko jako dnes a Tonda pochopí, že to je navždy a začne problém. A já pořád dokola přemýšlím, proč bych z té školky vlasntě měla být tak strašně na větvi. Další děti Tonda k životu moc nepotřebuje. Dvě děti jsou snazší než jedno a mně doma právě jedno unuděné dítě zbyde. Budeme u školky uvázaní, ráno tam, po obědě zpět (doufám alespoň, že se mi podaří to záhy a bez protestů protáhnout ke školkovému spaní a vyzvedávání odpoledne). Musím úplně překopat program - dopoledne s Haničkou nějaké pochůzky, honička s obědem, odpoledne něco s oběma.
A v neposlední řadě ten pocit, že jsme lapeni v institucích a už se z toho vlasntě nikdy nevyhrabeme. Pak Hanička, já do práce, pak škola a dalších tak 10 let už budu jen vlát za svým životem a donekonečna řešit, kdo vyzvedne děti a co budou dělat celé odpoledne, když budeme v práci (to vše tedy za předpokladu, že si někdy nějakou práci ještě najdu, že...). A vlastně pořádně nevím, co moje dítě půl dne dělá. Argument dětského kolektivu je sice pěknej, ale fakt mi má připadat úžasný, že bude Tonda sdílet jednu paní učitelku (rozuměj pevný bod ve vesmíru) s dalšími cca 25 dětmi?
No nic, začátek dobrej, paní učitelka vypadá rozumně, ale stejně pořád nevím, jestli to chci. Zas tak velikej přínos v tom nevidím. Až půjde za rok i Hanička, to už v tom asi nějaká pozitiva uvidím. Ale prý si to sedne a bude se mi to líbit. A třeba školka zas napraví nebo alespoň zmírní některé mé výchovné nedůslednosti. Tak uvidíme, dám tomu šanci.
Toník šel dnes prvně do školky. Těšil se. Hanička to velmi těžce nesla, protože kdyby Tondu natahovali na skřipec, ona chce TAKYYYY. Tedy do školky chce taky. Vysvětlování od nás nezabíralo, ale od Tondy už informaci, že je ještě na školku malá, přijala. A že si Tonda zgustnul...
Tonda se do školky moc těšil, mně bylo večer při podepisování věcí do pláče. Moje miminko jde do školky! Mezi cizí lidi! Kdeří vůbec netuší, že je sice vzteklej, ale jinak nejúžasnější kluk na světě! Neuměla jsem si představit, že se Tonda na povel zvedne od NOVÝCH hraček a půjde se věnovat nějaké organizované činnosti. K mému překvapení ani ráno nedošlo k deziluzi, Tonda nadšeně vstal a v rekordním čase jsme se vypravili do školky. Instituci jsem se mu snažila vylíčit v přiměřeně růžových barvách s akcentem na HODNOU paní učitelku. Ve školce jsem z něj vytlačila dohodnuté "dobrý den", paní učitelka se s Tondou přivítala, snažila se na něj mluvit, nicméně Tonda hleděl skrz ni a položil jedinou otázku: "Kde jsou ty vláčky?". Tak paní učitelka nelenila, vytáhla Toníkovi bednu s kolejema, dohodly jsme se, co a jak a měla jsem se k odchodu. Ještě jsem se pokusila navázat se synem kontakt. Na třetí pokus mi od vláčků laxně mávnul a pravil "ahoj". Ujistila jsem se, že kdyby byl problém, paní učitelka mi zavolá a odkráčela jsem domů.
Převzala jsem Haničku a přemýšlela, co to všechno pro nás vlastně znamená. No, zatím tedy nevím, jestli je to taková výhra... Ráno je rychlé, odevzdám dítě do školky a vracím se k nešťastné Haničce. Ta mi tu celé dopoledne visí na krku, že je miminko a kde je Toník. Rychlý, brzký oběd, odchod pro Toníka do školky. S pusou od kakaa mi řekl velmi ledabylé "čau" a na výzvu, že půjdeme domů, mi ztropil parádní scénu, že domů v žádném případě nepůjde. Ječel ještě celou cestu ze školky. Paní učitelka mě informovala, že se "zasekl" jen jednou na vycházce v lesíku. Podle pusy upatlané od kakaa dokonce obědval.
Nedělám si iluze, dávám tomu tak týden, kdy se hračky ohrajou, školkový režim přituhne, nebudou obědy nasladko jako dnes a Tonda pochopí, že to je navždy a začne problém. A já pořád dokola přemýšlím, proč bych z té školky vlasntě měla být tak strašně na větvi. Další děti Tonda k životu moc nepotřebuje. Dvě děti jsou snazší než jedno a mně doma právě jedno unuděné dítě zbyde. Budeme u školky uvázaní, ráno tam, po obědě zpět (doufám alespoň, že se mi podaří to záhy a bez protestů protáhnout ke školkovému spaní a vyzvedávání odpoledne). Musím úplně překopat program - dopoledne s Haničkou nějaké pochůzky, honička s obědem, odpoledne něco s oběma.
A v neposlední řadě ten pocit, že jsme lapeni v institucích a už se z toho vlasntě nikdy nevyhrabeme. Pak Hanička, já do práce, pak škola a dalších tak 10 let už budu jen vlát za svým životem a donekonečna řešit, kdo vyzvedne děti a co budou dělat celé odpoledne, když budeme v práci (to vše tedy za předpokladu, že si někdy nějakou práci ještě najdu, že...). A vlastně pořádně nevím, co moje dítě půl dne dělá. Argument dětského kolektivu je sice pěknej, ale fakt mi má připadat úžasný, že bude Tonda sdílet jednu paní učitelku (rozuměj pevný bod ve vesmíru) s dalšími cca 25 dětmi?
No nic, začátek dobrej, paní učitelka vypadá rozumně, ale stejně pořád nevím, jestli to chci. Zas tak velikej přínos v tom nevidím. Až půjde za rok i Hanička, to už v tom asi nějaká pozitiva uvidím. Ale prý si to sedne a bude se mi to líbit. A třeba školka zas napraví nebo alespoň zmírní některé mé výchovné nedůslednosti. Tak uvidíme, dám tomu šanci.
1.9.2014 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 1.9.2014. Počet zobrazení: 1761